Hokejový táta 10 – a kolik je Ti let, chlapče?

Před vchodem do šatny ho zastavil jeden z tatínků, „copak tady hledáš, chlapečku?“  „Já jsem gólman a jdu chytat.“ „A kolik je Ti let?“ „Jedenáct!“ řekl důrazně. „Jedenáct?" „Ty seš ročník 2011, je Ti sedm let,“ vysvětlila mu babička.

Hokejový táta 10 – a kolik je Ti let, chlapče?

Babička Anička samozřejmě Majkyho druhý den na zimák odvedla. Ten žádnou trémou a ostychem rozhodně netrpěl a suverénně, s brankařkou v ruce a babičkou vlekoucí tašku s výstrojí v zádech, nakráčel do chodbičky k šatně ročníku 2009.

Tam mu ovšem cestu zkřížil jeden z rodičů, „copak tady hledáš, chlapečku?“ 

„Já jsem gólman a jdu chytat,“ nenechal se rozhodit a vysvětlil mu s kým má tu čest.

„A kolik Ti je let, chlapče?“ divil se tatínek.

„Jedenáct!“ řekl důrazně.

„Jedenáct?“ správně nechápal.

„Ty seš ročník 2011, je Ti sedm let,“ vysvětlila mu babička, v čem tkví ten rozdíl.

Z práce jsem zdrhnul dřív a přiřítil se na poslední chvíli, těsně před začátkem. Od babičky jsem si přebral Dádu a s Majkym se jen letmo pozdravil. Mířil se spoluhráči na rozbruslení a netvářil se moc nadšeně. Trenér jakoby vytušil, na co myslím, se ke mně přitočil, „to je dobrý, jenom jsem mu musel vysvětlit, proč nedostal svůj tradiční dres s jedničkou na zádech, ale s dvojkou. Jedničku už má Filip.“

Posadili jsme se na tribunu a sledovali rozbruslení hráčů i to jak střídavě rozchytávají oba gólmany. Vypadali jak mini verze otce se synem. Hráče ročníku 2009 jsem moc neznal, za to jsem mezi nimi rozpoznal pár známých tváří z 2010 a Štěpu z 2011. Počínaje tímto ročníkem se nehraje systém 3+1 na půlku hřiště, ale 5+1 přes celé. A aby trenéři poskládali tři kompletní pětky, musí zalovit v nižších vodách. Holt malé město. Všechny ročníky zřejmě trpí nedostatkem dětí. Netroufám si tvrdit, že na vině jsou počítače a mobily, ale za našich mladých let se prostě sportovalo víc. Na sídlišti byl každý den spojen s nějakou aktivitou a dětí tu bylo jak smetí. Dnes je jich jak šafránu.

„Výškový rozdíl jeden a půl hlavy,“ rozřešil jsem Majkyho včerejší dotaz, když se postavili na modrou čáru. Majky v té řadě vypadal jak chybějící zub v puse.

„Myslíš, že bude chytat?“ zajímalo Dádu.

„Myslím, že spíš ne nebo ho nasadí jen na pár minut, když budou o hodně vést nebo naopak o hodně prohrávat.“ To samé jsem sdělil včera večer před spaním i natěšenému Majkymu. Že se třeba na led vůbec nedostane, ale už jen ta zkušenost gólmana v záloze je pro něj obohacující. I náhradníci jsou součástí týmu.

Hned první minuty zápasu mi připomněli staré známé přísloví: nedáš, dostaneš. Naši ostřelovali bránu Chocně, ale z gólu se radoval soupeř, když ujel jeden jejich hráč sám na brankaře. První střela, dělovka mezi betony a prohrávali jsme 1:0. Poté Filip pár nadějných akcí zlikvidoval, ale vzápětí přišel faul a po nájezdu vedla Choceň 2:0. A v tu chvíli trenér ukázal, že má koule a poslal na led Majkyho. Nebyl tam ještě ani minutu a už tu byl další faul a nájezd.

„Tak to je v prdeli,“ prohlásil jsem polohlasně,“ a pak směrem k Dádovi dodal, „že ten rozhodčí nepíská ty lokty u mantinelu.“ Za Choceň hrála holčina (ty mohou být dle pravidel starší ročníky) která naše 2010 bez milosti kosila. Během zápasu poslala k zemi minimálně čtyři, ale je to holt něžné pohlaví.

Útočník se rozjel k levé tyčce, tamtéž se přesunul i Majky, naznačil střelu, puk si stáhl doprava, Majky skluzem tamtéž, chtěl ho přehodit, ale bránu přestřelil. Naši povzbuzeni tím nečekaným darem snížili na rozdíl jedné branky. Poté Majky kapituloval z důrazné dorážky při vřavě před brankou a opět si s Filipem vyměnili místo. Trenér je točil co 10-15 minut, jelikož přátelák se nehrál jak klasické utkání na třetiny. Zápas, s jednou krátkou přestávkou, trval asi hodinu a čtvrt. Takže se ještě stačil blýsknout několika povedenými zákroky.

Po dělovce z dálky se zdálo, že se jeho tělo ani nepohnulo, jen pravačka elegantně zakroužila vzduchem a puk skončil v lapačce. Myslel jsem si, že mě snad klame zrak, poznámka, „to je Hašan, ten roste pro Pardubice!“ kterou vyřkl jeden z tatínků, mě vrátila zpět do reality. Už jsem ji slyšel i dřív, ale tentokrát jsem si nebyl jistý jejím významem.

„Tak nevím, jestli je to ještě pochvala?“ obrátil jsem se na něj, „vzhledem k té sérii asi 20 porážek v řadě,“ připomněl jsem mu, že hráčům San Piega se v extralize momentálně nedaří. Hokej jsem stejně jako dřív moc nesledoval, ale v práci mám kolegy, pro které je jak náboženství, takže něco málo sem tam pochytím.

„Nebojte, je to pochvala,“ ujistil mě, „než on vyroste, tak budou zase na špici.“

Tak daleko dopředu jsem samozřejmě nehleděl. Navíc Majky Pardubice vnímal především jako soupeře, který v žákovských kategoriích všechny drtí rozdílem třídy, ne jako budoucí možné působiště. A pro mě bylo nejdůležitější, aby bez újmy přežil tenhle večer. Když hrál prvně za 2010 tak jsem se bál, aby dík jeho chybě třeba neprohráli, tady jsem spíš trnul, zda ho nezmastí. Když jsem se ho po zápase ptal, zda se nebál, koukal na mě jak na blázna, „proč bych se měl bát?“

Naši v závěru mohutně dotahovali, ale nakonec prohráli 5:6. I tak s ním, ale byli trenéři spokojení. Stejně jako jeho kolega inkasoval třikrát. Druhý gól dostal ze čtvrtého trestného střílení (při tom třetím Filip neinkasoval) a třetí pak v situaci kdy na něj jeli osamoceně dva útočníci. Večer byl tak plný dojmů, že dlouho nedokázal usnout.

O dvanáct hodin později už se chystal na zimáku s 2010 na Chrudim. Zde i na počtvrté dodrželi vítěznou tradici. Jelikož není právě ranní ptáče, na začátku zápasu mi přišlo, že snad ještě spí a nemůže se dostat do tempa. S přibývajícím časem, ale nacházel jistotu a doposud nejtěžším soupeřem uhráli výsledek 8:5.

Za to na vedlejší půlce hřiště důvod k oslavám zřejmě nebyl, neboť se všichni tvářili, jako by jim spadli hračky do kanálu. Zpravidla si v chodbě před vstupem do šatny všichni rozrušeně sdělují skóre, zážitky, křivdy rozhodčích, ale tentokrát bylo takové ticho, že byste slyšeli i dopad suspenzoru na zem.  

„Tak jak?“ zeptal se jeden trenér druhého.

„Výborně, 19:2.“

„Vyhráli?“

„Samozřejmě,“ usmál se trenér jedenáctek a zmizel v útrobách šatny.

Z poznámky jednoho z rodičů, „a proč tam teda ten gólman brečí?“ jsem usoudil, že to byla ironie.

„Během zápasu se úplně sesypal,“ vysvětlila mi maminka Majkyho nejlepšího kamaráda Dominika, „a přitom v těch předcházejících zápasech chytal dobře.“

Když jsem ho pak na šatně viděl, bylo mi ho vážně líto. Udělá-li chybu útočník, nic moc se neděle, je za ním pořád ještě obrana, když ztratí puk obránce, je to horší, ale pořád je tu ještě gólman. Jakmile však puk přejede brankovou čáru, zastaví ho už jen síť a mění se skóre. Psychická odolnost je v životě i ve sportu důležitější než fyzická. A u brankařů to nejspíš platí dvojnásob.

Kluci měli naštěstí hodinu pauzu a tak se oklepali a svou frustraci si s Majkym v zádech vybili na Skutči. Zatímco pro jeho spoluhráče šlo o poslední zápas roku, on jich měl před sebou ještě šest.