Po pátém pivu: jestliže jsou to baby, kdo rozhodují – s tímhle joudou (ne) budu chodit (spát), musíme je přesvědčit, že naše volba je jejich volbou. Lovec když loví, tak o kořist na oko nejeví zájem.
1 ) Stancek odjel v červnu do Ameriky. Jen tak. Prostě se sbalil a zmizel. Prý ho tu nic nedrží. Nabízel mi, ať vezmu roha s ním. Jenže já nemohl. Trochu nepochopitelně mi vadilo, že když budu tam, prošvihnu to, co se bude dít tady. Jako by se tady někdy něco dělo. Asi tu bylo víc těch důvodů proti (zůstat) než pro (odjet). Díky Stanckovu rozhodnutí však nastal jeden zásadní problém. Neměl jsem s kým chodit na pivo, na koncerty, vést hovory o ženských a tak. Neříkám, že jsem neměl jiný kámoše, ale jaksi to nebylo to samý. Namítl, že tady zůstane ještě Jarouš. Špatnej argument. Stancek byl něco jako spojovací článek. Za ten půlrok, co jsme spolu vysedávali po hospodách, jsme se nijak zvlášť nesblížili. Pro Jarouše to muselo být dosti únavné. Stále se hlídat a hrát roli uzavřeného, nepřístupného cynika, co šije do všech kolem. Běda však, jak se někdo, byť jen slůvkem, otře o něj. Nebral jsem to ale nijak osobně, tenhle přístup uplatňoval i ve vztahu k ostatním lidem.
Jedinou snad upřímnou konverzační výjimkou byla muzika. Půjčil jsem mu pár kazet. Mňágu & Žďorp, Chinaski, Lucii, Znouzectnost a Vlastu Redla. Už jsem je nikdy neslyšel, většinu poztrácel, daroval malé sestřičce If. nebo propil. On mě na oplátku Karla Kryla, Jarka Nohavicu, Karla Plíhala, Vláďu Mišíka atd.
Nedělal jsem si proto žádný zvláštní iluze ohledně příštího roku. NUDA! A taky to tak první měsíc vypadalo. Jeden den jako druhej. Práce – Trénink – Práce – Vyšetření v nemocnici. Žádný velký vzrůšo, ani vodvaz to teda nebyl. Do toho jsem samozřejmě psal svý depresíva:
Bez tváře a jména, před světem se zapírá. Tohle je ta žena, pro ní se umírá.
Nebo – ještě optimističtější:
Řeklas mi miláčku a já ti uvěřil.Co je to za sračku – už jsem to pochopil.
Krásná jako lilie – kéž mě láska zabije.
2 ) Odporně zaběhnutý systém, v dobrém slova smyslu, narušila až návštěva kamarádky Lucky z Karviné. Dokázali jsme spolu prokecat celé dlouhé hodiny. Začali jsme třeba v šest ráno a skončili ve čtyři v noci. Při jedné cyklo-projížďce po okolí jsme narazili na Jarouše. Minul jsem ho s vědomím, že to je někdo, koho nejspíš znám, ale nedokážu si ho honem zařadit!
„Čárls!“ zařval na mě. V tu chvíli mi to došlo.
Nebyl nijak zvlášť ošklivější, než kdy jindy – jen mě zmátlo, že nemá vlasy. Respektive má vyholenou hlavu. Prohodili jsme spolu jako vždy jen pár slov. Přemýšlel jsem, jak mu naznačit, že bych nebyl proti, kdybychom opět rozvířili poklidnou hladinu nudného, ubíjejícího (pondělí od pátku nerozeznáš) stereotypu. Jako by mi četl myšlenky. „Co děláš příští víkend?“
Vyrazili jsme na fesťáček do Budislavi. Nohy mi sice poněkud svazovala únava z cyklo maratónské trati, kterou jsem ten den absolvoval, ale ostatní partie (včetně splávku) fungovaly (vyjma ledvin) na výbornou. Celý večer bych tak shrnul dvěma slovy: buďme spontánní! Vymýšleli jsme sázky a vzájemně se hecovali k jejich plnění. Za to, že jsem nepochodil u neznámé černovlásky, jsem se musel podloudně vetřít mezi pořadatele a účinkující. Předstíraje, že jsem zvukař, jsem díky tomu dostal večeři zadarmo. Jakmile to Jarin zjistil, následoval mě coby kytarista a během jídla se neustále (a zbytečně hlasitě) vyptával na technické aspekty mojí práce.
Úsměv na rtech nám zamrzl zhruba o půl druhé v noci. Vybouchl nám předem dohodnutý nocleh. Jakožto zhýčkanec vyrůstající ve stínu ústředního topení jsem zásadně odmítal spát pod širákem. Obzvlášť když předpověď slibovala přeháňky. Z čirého zoufalství jsem tedy začal obcházet poslední neúnavné posluchače a shánět střechu nad hlavou. Ta ženská, kterou jsem nakonec ukecal, by mohla bejt klidně naše máma. Nezřízeně pila, (myslel jsem věkem!) ale taky, a to bylo podstatné, měla kousek odsud chatu. Spalo se nám u ní, pokud můžu mluvit za sebe, dobře. Jarouš trochu brblal, protože ho lehce osahávala. Ráno jsme vypadli dřív, než nabyla vědomí.
3 ) A tak to šlo týden co týden. A najednou už to nebyla taková křeč! Ubylo narážek a občas jsme v rozhovorech zabrousili i do oblastí ryze osobních. Mimo jiné mi vysvětlil, jak balí roštěnky. Byl to celkem složitý, ovšem důmyslný postup. Naopak můj způsob balení (pokud onu trapnost vůbec lze tak vznešeně nazvat) mu připadal primitivní. Po pátém pivu jsme dospěli k vzácné shodě názorů: jestliže jsou to baby, kdo rozhodují – s tímhle joudou (ne) budu chodit (spát), musíme je přesvědčit, že naše volba je jejich volbou. Lovec když loví, tak o kořist na oko nejeví zájem.
Přiblížil se konec srpna a já na Jarinův popud chystal velkou pařbu. DŮVOD? Nešťastné to výročí zrození mého já – jednadvacáté. Pravda – slavil jsem ho tenkrát se 14tidenním zpožděním, ale co už!Ty dvaadvacáté pro změnu s měsíčním a ty další ... prostě každý rok o dva týdny později. Z původně okolnostmi vynuceného časového posunu se tak stal již tradiční rituál.Kupříkladu devětadvacáté oslavím společně se Silvestrem, mám to spočítaný na konec roku 2005. Ovšem ty třicátý bych pak asi slavil v půlce ledna 2007 tedy v roce, kdybych měl vlastně slavit jedenatřicátý. Takže jsem vlastně vymyslel proces zpomalení stárnutí.
4 ) ( poslední srpnový týden 97 )
Pondělí Vyrazil jsem z tiskárny zadním vchodem a s imaginárním soupeřem v zádech sprintoval přes dvůr na zastávku. Jak jsem se již zmínil, je mým „dobrým“ zvykem chodit (běhat) všude pozdě. BUM, PRÁSK, ACHICH OUVEJ! Vyběhl jsem na ulici a rázně narazil na čísi odpor.
Vybavil se mi šest let starý zážitek ze školy. S vědomím možného výprasku jsem tenkrát prchal ze třídy před zlobou jednoho spolužáka a co čert nechtěl - kam nemůže, nastrčí bábu - po chodbě se v této inkriminované době promenádovala jedna z učitelek. Dveře se rozlítly a ozval se zoufalý výkřik. Potrefená babizna vyhodila lejstra do vzduchu. Dopadaly ladně a pozvolna jak chmýří, zatímco ona s neúměrně menší ladností přeletěla chodbu, na jejíž druhé straně sebou šlehla o zeď a svezla se k zemi. Schoulila se do klubíčka a hladila si poraněnou tlapku. Pardon – pracku samozřejmě.
Takže znovu BUM, PRÁSK, ACHICH OUVEJ ! Padající, do hloubky blízkého křoví se nořící tělo, zaujalo moji pozornost natolik, že jsem nadávku „do pí..!“ utnul přesně ve dvou třetinách. Byla to dívka ... mladá ... asi ucházející. Pomohl jsem jí znovu nabýt důstojné postavení a zároveň jsem si sypal popel na hlavu. Odhrnula pramínky vlasů, které halily její tvář, a věnovala mi poněkud rozpačitý úsměv. Já osel! Byla to má múza z Kotelny. Omluvy, které jsem ze sebe chrlil jak na běžícím páse, vyplynuly do ztracena. Ztuhnul jsem. V půlce věty neschopen pohybu jsem s hubou dokořán lapal po dechu.
Špitla jen, „nic se neděje.“ Sehnula se a začal sbírat papíry a fotky, které jí vypadly z A4kových desek. Jenže se mnou se něco dělo. Lámal jsem si hlavu, jak ji přesvědčím, že tohle setkaní je osudové pro nás pro oba. Než jsem dospěl k tomu, že ona mě musí chtít znovu vidět, ujel mi autobus. V tu chvíli mi docvaklo, že by nebylo od věci jí pomoct. Sebral jsem jednu z těch fotografií. Byla na ní ona, zachycená ve svůdné klečící poloze.
„To je moje portfolio ... pokouším se prorazit jako ... fotomodelka,“ překvapivě nesměle vysvětlila jejich původ, „teď jsou ale špinavý,“ zavzlykala jak malé děcko.
„Ale jinak jsou hezký,“ chytil jsem příležitost za pačesy, „bohužel ale ... ne promiň ... radši nic, nebudu se do toho plést,“ rozevřel jsem dlaně, což značilo, dávám od toho ruce pryč.
Má nevyřčená kritika ji zaskočila. „Co se děje? Nejsem ... dost hezká ... fotogenická ?“
„Ukaž,“ vytrhl jsem jí fotky z ruky a začal je mlčky prohlížet. Přímo jsem se kochal jejími rozpaky.
„No,“ vydechl jsem zhruba po dvou minutách.
„Co si o nich myslíš?“ visela mi na rtech.
„Ten problém není v tobě,“ uklidnil jsem ji, „ale stejně ... já bejt na tvým místě, tak ty fotky do žádné agentury nenosím, protože s tímhle tě rovnou vyhoděj.“
„Ale jak to, vždyť jsem za ně dala tolik peněz?“
„To máš tak ...“ vytáhl jsem jednu z těch fotografií a zahájil pro ni nesrozumitelnou (pro mě ovšem taky) odbornou přednášku o uměleckém aktu. Použil jsem výrazy jako : clona, způsob nasvícení, ohnisková vzdálenost, výrazné pozadí, které narušuje celkovou kompozici. Já sám jsem naposledy držel fotoaparát v ruce ve čtvrté třídě na školním výletě, ale pro živitele je fotografování koníčkem, takže jsem něco málo pochytil. Sám už ani přesně nevím, co si ta moje huba nevymáchaná vymyslela. Výsledný efekt byl ovšem dokonalý. Dohodli jsme se, že se ve čtvrtek sejdeme na místě jejího dnešního dopadu a já ji doprovodím k mému známému, který je shodou okolností profesionální fotograf. Navíc jsem ukořistil jeden obzvláště pikantní snímek – to aby věděl, do čeho leze.
Se slovy, „doufám, že tady na sebe ve čtvrtek znovu narazíme?“ jsem se s ní rozloučil. Blonďatá bohyně nebude mít klidné spaní. Já jakbysmet. Byl jsem v tom až po uši. Asi jsem se nezmínil, že ten známý, profesionální se specializuje pouze a jen na motocykly?
Úterý Chodil jsem jak ve snách. Hlavu plnou včerejší srážky. Na jméno jsem se jí pochopitelně nezeptal. V práci mě to ten den, snad víc než kdy jindy, nebavilo! Než abych dělal, že dělám, radši jsem se vypařil do města. Koupil jsem si kufry na tretry, časopis Peloton, něco na zub a pomalu se šoural zpět. Mám to ale štěstí, napadlo mě, když jsem ji zahlédl. O zlomek vteřiny později už jsem ve svých úvahách štěstí nahradil smůlou. Stála v podloubí s nějakým klukem a smála se. No, to muselo bejt vážně vtipný, pomyslel jsem si jízlivě. Podala mu lístek (nejspíš telefon: „Ahoj lásko, to jsem já srandista ...“ ), dala mu pusu a vyrazila mým směrem. A sakra, má kluka, ještě je čas zmizet! plašil jsem se. Nakonec jsem (nohy jak Pinocchio) zvolil variantu zadumaný čtenář. Prošel jsem kolem ní, čočky přilepené na titulku Život na gumě, a na její, „ahoj!“ jsem nereagoval. Na její druhé, podstatně hlasitější, „ahoj, už jsem reagovat musel, to by slyšel i Smetana na sklonku života.
S hranou polekaností jsem vzhlédl. Vyměnili jsme si pár zdvořilostních klišé. Něco jako: to máme dneska hezky, ráno to spíš vypadalo na déšť a konečně jsme se jeden druhému představili.
„Já jsem Karel, pro kamarády Čárlí.“
„Iveta, pro kamarády ... Iveta.“
Jinak nic. Bylo to o ničem. Nedostatek invence, otevřenosti a smyslu pro humor. Byla tak krásná, že se až tajil dech. Bohužel taky příšerně nudná. Což mi v danou chvíli samozřejmě nedocházelo. Fakt, že byl pětiminutový rozhovor často přerušován trapným mlčením, jsem přisuzoval oboustranné nervozitě. Než jsme se rozešli (to už trochu předbíhám) každý po svém, zeptala se, zda platí to čtvrteční focení.
„Samozřejmě,“ reagoval jsem takřka dotčeně, „já, když něco slíbím.“ Karla jsem se samozřejmě ještě ani nezeptal.
Středa „Připravit, pozor, start!“ opakoval živitel, ředitel závodu, startér i závodník v jedné osobě, minutu co minutu. Teď přišla ta moje. Opřel jsem se do pedálů, z nervozity až na potřetí našlápl levou tretru a vyrazil. Do kopců umím, uklidňoval jsem se. Dva měsíce před tím (kyčel bolela minimálně) jsem vyhrál časovku do vrchu . První zatáčka, shodil jsem na těžší pastorek, šel ze sedla a ... konec. Zas ty zkurvený bolesti ! Pokorně jsem se usadil, hodil zpátky lehčí převod a snažil se dejchat. Táhlo se to se mnou s přestávkami už dvacet měsíců a já byl vzteklej a zoufalej. Na tréninky jsem často kašlal. Proč sedat na kolo, když mě čeká jen těžko snesitelné trápení. Minul jsem prvního soupeře. A už tu bylo rozcestí. Pohled na computer nevěstil nic dobrého. Silnice se stáčela kousek zpátky doleva a opět vzhůru. Začala druhá, podstatně těžší, část časovky na Andrlův chlum. Byl jsem vyřízenej! Předjel jsem druhýho. Bolest vystřelovala z kyčle do zad i do stehna. Skrz zuby jsem cedil nadávky nejtěžšího kalibru. Předjel jsem třetího. Začal jsem lapat po dechu. Porážej mě i lidi, který jsem si dřív v pohodě vysvačil. Dotáhl jsem se na čtvrtého soupeře. Ten se ohlédl přes rameno a nevěřícně zakroutil hlavou. Jako by si říkal, kdo je ten astmatik za mnou. Sto metrů do cíle. Slyšel jsem křik a povzbuzování. Naposledy jsem se zvedl ze sedla a moje kolo šlo před jeho. Na druhý (= špatná propagace) a čtvrtý místo z předchozích ročníků zcela jistě nedosáhnu. Projížděl jsem uličkou hanby pro (pro mě) největší výprask ve svý cyklo-kariéře.
( poznámka )
Nechci ze sebe v očích čtenářů a ČTENÁŘEK dělat velkýho sportovce – tím jsem nikdy nebyl. Závody, o kterých se zde zmiňuji a zmiňovat budu, jsou malé, regionální a v jistém smyslu málo významné akce, na kterých se schází rozmanitá společnost cyklistů, cykloturistů, triatlonistů, duatlonistů, běžců a dalších. Ovšem ... na druhou stranu musím podotknout, že zde můžete občas změřit síly i s medailisty z mistrovství republiky, Evropy či světa.
Jelikož jsem startoval mezi posledními, výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.
( RETRO )
Karlův otec, sám v mládí aktivní cyklista (mimo jiné třetí na mistrovství Čech v časovce družstev), se ve svých dvou ratolestech již od útlého dětství snažil probudit lásku ke sportu a k přírodě. To, že zvolil poněkud násilnou formu, mu nemohly dlouho zapomenout. Po absolvování první stovky tréninkových jízd z donucení začal Karel jezdit s otcem a jeho vrstevníky dobrovolně = tátovi kamarádi mu začali kupovat pivo.
Nejmenší neúspěchy: jakožto dvanáctiletý dojel beznadějně poslední na Závodě míru Pionýru. Než si utáhnul klipsny, měl zbytek startovního pole bezmála kilometrový náskok.
– ve třinácti skončil rovněž poslední v pětiboji. Což byl celkem vzato úspěch, vezmeme-li v potaz, že neabsolvoval ani jeden trénink v běhu či plavání. Kdyby se dva jeho soupeři nezranili a nevzdali, mohlo to být i lepší. O rok později byl dokonce pátý. Od konce.
– v šestnácti mu otec nedovolil vzdát (90% účastníků kvůli dešti a zimě do cíle dorazilo vlakem) 150 kilometrový říjnový přejezd s cílem v Moravské Třebové. Jakožto nejmladší došel bez kola pátý. Zdravotní sestřička, která ho ošetřovala, konstatovala, že za dvacet let ve zdravotnictví ještě neviděla tak vysíleného jedince. Celou trať objel na chleba s paštikou a půllitr šťávy. Následující týden nemohl ohnout omrzlé prsty na rukou a neměl v nich žádný cit.
I přesto všechno byl Karel otci vděčný. Nebýt jeho buldočí snahy, věnoval by se i nadále gaučinku s knížkou v ruce. Jeho přístup k cyklistice se změnil, až když potkal bratry Kašpary – Jirku a Tomáše. Ti ho zkazili natolik, že pivo nahradil ionťákem a chleba s řízkem müsli tyčinkami.
Skončil jsem až devátý. Předstíral jsem, že mi to vzhledem k okolnostem nijak zvlášť nevadí. Bohužel jsem si ihned objednal čtyři (tlumiče bolesti) piva a během deseti minut (tři na ex, čtvrtý na dvakrát) jsem je stáhnul. Což nebylo právě známkou vyrovnaného duševního rozpoložení. Když jsem se o pár let později snažil stejný výkon předvést na mistrovství republiky v pivním triatlonu, (po 40 kilometrech kola a 4 kilometrech běhu v 40ti stupňovém vedru) neudržel jsem obsah žaludku.
Po vyhlášení výsledků se příznivci zlatavého moku, rovná se zdravá polovina startovního pole, přesunuli zpátky do Třebové. Venkovní část restaurace Na Stadionu (v místní hantýrce Na Staďáku) se tak stala dočasným útočištěm osmnácti rozjařených cyklistů. Plus jednoho zoufalce. Mou lehce rozpoznatelnou náladu zde navíc podpořili kamarádi vtipnými poznámkami na mou předešlou a současnou formu. Danou situaci jsem řešil jediným (ne)možným způsobem. Než abych s hrdě vztyčenou hlavou vzdoroval hořké a kruté „PRAVDĚ“ ( třeba jako loni třetí Radim, který měl taktéž zdravotní problémy, zajel hůř než já a byl v pohodě), utekl jsem k tatínkovi alkoholu a posléze jsem se schoulil do náruče maminky opičky.
S chrommolybdenovou pravidelností jsem navštěvoval výčepní okénko a pokaždé si odtud odnesl dvě piva. Jedno pro mě a to druhý pro sebe. Žádnej div, že se po třetí návštěvě okolní svět zahalil do přijatelného, mlhavého oparu. Skrz tu clonu jsem jen tak tak vnímal živitelův hlas.
„Jdeme domů!“ oznámil mi autoritativně.
„Tak čau!“
„Snad jdeš s námi, ne?“ naléhal.
Zbytečně. „Ne, nikam nejdu, mně se tady líbí!“
„Nemáš klíče, my jedeme na chatu, jak se dostaneš do bytu?“
„Já si poradím, nazdar!“ odbyl jsem ho, aniž bych věnoval pozornost obsahu jeho sdělení.
Dodnes nechápu, že tehdy nepřilítla jedna přesdržkovka. Nejspíš příliš mnoho svědků.
„Hlavně si tady nezapomeň kolo!“ naléhal už značně naštvaný živitel.
„Copak jsem blbej?“ pronesl jsem vzpurně, už spíš sám k sobě než k němu.
Hodinová ručička se pozvolna přesunula z osmičky na půl cesty mezi desítku a jedenáctku a já najednou zjistil, že se všichni pomalu ale jistě vytratili do svých domovů. K manželkám, milenkám a přítelkyním. Zůstal jsem tu jen já, Tomáš N. a černá tma vůkol. Tomáš chlastal jak duha a já nestíhal.
„Se na to vyser, Čárlí, tak nám to přej, jednou jsme tě porazili a co má bejt.“
„Hele, vole,“ blábolil jsem, „než jsem k nám přivedl Jirku, byl jsem v klubu jednička!“ významně jsem zdvihl prst, „a trvalo mi dva roky …, chápeš dva roky, než jsem pochopil, že ho na závodech nikdy neporazím!“ Bouchl jsem do stolu tak, že půllitry poněkud komicky nadskočily. Mně to ale moc směšný nepřišlo. „Ani zdravej,“ navázal jsem překvapivě tam, kde jsem skončil, „natož s touhle zkurvenou haksnou, ale ... ( musel jsem se znova zhluboka nadechnout, svlažit hrdlo a utřídit myšlenky ) ... ale s tím, že jste mě porazili vy, byť jen o dvě blbý, respektive jednu sekundu, s tím se nikdy nesmířím!“ uzavřel jsem celou záležitost.
Chvíli na to hospodský (tatínek kamarádky, mé pozdější – v té době ještě nezletilé – lásky) zavřel krám a já nejistě vyrazil směrem k domovu. Poslední, na co si matně vzpomínám, byly zvonky u zadního vchodu našeho paneláku. Na v pravidelných intervalech se opakující zvonění, však nikdo nereagoval.
PZT - příště zbytek týdne
