Tisíc a jedna noc XXV: Filosofové

Noc, kdy se zase převracím v posteli zmatkem. Hlavou mi běží starý filosof, mladý filosof a vysoká blondýna. Noc, kdy si říkám, že všechno je úplně naopak, než má být - tedy špatně. Nepsané heslo zní: Všechno je fyzika.

Sedím zase naproti panu učiteli "filosofovi". A zase mi hoří tváře a trochu se mi třesou ruce a zase jsem navlečená v červeném svetru s rolákem a říkám si, že bych si ho svlékla, jenže přes ty hořící tváře se uvnitř třesu zimou. Je to divné, jsem na jednu stranu nadšená, že spolu opět sedíme v kavárně a na druhou stranu mám vztek.

"Vy nemáte ráda sladké?" zeptá se mě najednou s ústy plnými medového dortu. Vlastně při pohledu na talíř plný té dobroty se mi taky trochu začaly sbíhat sliny. "Jo, mám, ale musím se držet zpátky." Ještě dřív, než stačím zachytit jeho nechápavý pohled, začnu vysvětlovat: "Když jím moc sladkého, trpím na migrény. A to jsou hrozný stavy." "Hm, hm, to věřím..." tváří se zúčastněně. "Já jsem to tedy nikdy neměl, ale moje bývalá žena ano... A když ji to postihlo poprvé, docela mě vyděsila." "Taky jsem z toho byla prvně vystrašená, měla jsem poruchu vidění a vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje." Zamyslím se. Kdy jsem to měla naposled? Hm... asi ve čtrnácti... ne, vlastně v šestnácti... ale to pak přešlo, ani jsem nezvracela. Bylo to po nemoci a po asi týdenním pití jasmínového čaje. A co kdybych si teď už mohla klidně bez výčitek ten dortík dát? Přece jen je jiná doba, jiná situace, já jsem jiná... Ale ne, radši ne, co kdyby...?

Koukám na něj, jak dlabe ten přeslazený dort a k tomu do sebe leje rovněž přeslazenou horkou čokoládu a zase mě popadne ten vztek. On se tady cpe sladkým! To je u chlapa dost divné. Je to nechlapské. Moje máma tvrdí, že chlapi, co se takhle přecpávají sladkým, jsou měkkoty... zženštilý. Asi na tom něco bude. Tenhle učitel je dost malej, hubenej a vlastně docela měkkej. Jooo, to kdyby tady se mnou teď seděl Zajíček, ten vysokej, mladej filosof, do něhož jsem se zamilovala hned na prvním semináři. Ale vlastně si nedokážu představit, že bych tu teď s ním seděla. Proto mám vztek, že starej chlap, kterej mě nepřitahuje, mě klidně pozve na kafe a je mu úplně jedno, že je můj učitel. Jenže mě fakt nepřitahuje. To je k vzteku, svět je prostě černá komedie. Výsměch!

Koukám, jak dojídá dort. A přepadne mě ještě větší vztek, že tu sedíme, já mám v hlavě milion otázek a věcí, který bych s ním chtěla probrat, a nejsem schopná zapříst smysluplný hovor. On evidentně taky neví, odkud začít. "Jsem byl nedávno na jednom lékařském sympoziu..." pronese úplně bez kontextu, ale já jsem ráda. "A tam se nejvíc probíraly otázky etiky a vědy naproti tomu. Emocí a rozumu. Bylo to hodně zajímavé." "Co třeba konkrétně?" "Třeba právo na eutanazii..." "Hm, to je těžké. Takhle teoreticky říkám ano, každý člověk by měl rozhodnout, kdy chce odejít... ale tedy asi bych nebyla schopná to někomu udělat." "Já taky nevím... to se asi nedá rozhodnout takhle od stolu..."

Zase je ticho. "Mně se hrozně líbí to vaše heslo, že filosofie je život a život je filosofie." "Ano? To jsem rád. Já se snažím na přednášky hodně připravovat, ale pak mě vždycky napadne nějaká příhoda ze života, na které chci demonstrovat ta teoretická tvrzení... jenže nevím, jestli je to pro ostatní srozumitelné. Moc lidí to asi nebaví, ty moje přednášky." "Ono většina lidí to nechápe... nepřemýšlí nad tím..." trochu se zarazím. Přece jen nechci, abych působila nabubřele, jako že já si myslím, že jsem to narozdíl od ostatních pochopila a považuju se za lepší. Na druhou stranu toužím, aby on mi něco takového připsal. "Chci říct, že i kdyby to, co říkáte, zaujalo, podnítilo nebo nadchlo třeba jen jednoho člověka, má to smysl!" A ten jeden člověk jsem já, chce se mi kříčet! "Díky, že to říkáte, ale přece jen nevím, jestli to dělám dobře. Ale ano, život je filosofie a filosofie je život..." Všechno je fyzika...." Proboha, co se mi to zas vetřelo do hlavy?!! No jistě, Igor. Igor a jeho fyzika! To je kravina. Všechno by zdrcnul jen do materiálních hodnot. To přece nejde. Ale samozřejmě, jeho sex, jeho VŠECHNO, co se dá fyzikálně vysvětlit. Omezenec.

To tenhle chlap, co tu sedí naproti mně, je úplně jinej. Tenhle člověk ví, o čem je život! Co je podstatné. "Víte, já jsem moc ráda, že si s váma můžu takhle povídat. Nemám tu ve Vídni moc kamarádů..." sama sebe překvapuji tím výlevem. "A někdy se cítím hrozně sama se svýma myšlenkama... ale s váma se o tom můžu bavit." Zvláštně se na mě podívá. Zase mě napadne, že bych si mohla sudnat ten svetr. Jsem v něm furt napasovaná a určitě působím směšně. Ale ne, vždyť mám hezkou postavu. Věř si trochu, Ello! Jo a co bys mu asi tak ukázala? Svůj plochej hrudník? Na ten je dozajista zvědavej. Do háje, kde se to ve mně bere, tyhle myšlenky musí pryč! Razantně si zakážu všechny komplexy. Nesundám si svetr, protože je mi zima, to je ten pravý důvod. Proč bych se měla stydět za svá malá prsa?

Venku je už úplná tma. Pár nesmělých sněhových vloček se snáší za okny kavárny a já vím, že je čas jít. "Děkuju moc za pozvání", loučím se s panem učitelem a lituji nevyužitých desítek minut. Vždyť jsme si nic neřekli. Ale stejně se cítím mnohem lépe než předtím. Svým způsobem je má spřízněná duše. "Nemáte zač... rád vás zase uvidím." Najednou mě napadne, že by asi nebylo moc těžké si s ním něco začít. Měla bych učitele! Jenže sakra ne toho, kterého chci. Proč chci vždycky někoho jiného, než toho, kdo se kolem mě motá?! Na zítřek se musím pořádně připravit! Aby mi ta blondýna nezačala lézt do zelí. Je chytrá a má i docela filosofické myšlení. Jenže na mě nemá! Vlastně je můj přesnej opak - vysoká, krev a mlíko (hlavně teda velký prsa), blonďatá, modrooká, taková nohama na zemi. Určitě už spala s hodně klukama. A taky .... dnes už bych jednoznačně řekla sexy, ale tenkrát jsem to nazývala všemožně - jako například vulgární, podbízivá, omezená...

A tahle holka nějak nebezpečně moc často diskutuje se Zajíčkem, což je moje doména. No, nemá špatný postřehy... Ale já mam lepší. A zítra to musím dokázat. Jenže co když se mu ona líbí víc? Je docela přitažlivá... Ne, blbost, na to on určitě není. Všechno je fyzika. Sakra, takhle nikdy neusnu! Nakonec přece jen... asi ve čtyři ráno...