Tisíc a jedna noc XVII: Vídeň

Noc samoty, lítosti, vzteku a beznaděje. Jsem ztracena a vydána napospas zlým lidem a cizímu městu. Noc, kdy jsem silná jen na papíře. Nepsané heslo zní: Stejně jsou to všechno stejný pipiny...

Tak jsem se s "velkou slávou" odstěhovala do Vídně. Tedy - vždy jen na všední dny, víkendy jsem musela trávit doma. V den odjezdu se mě zmocnila rezignace. Záchvaty paniky jsem si prožila zhruba týden předem a teď jen tupě zírám z okýnka vlaku a nejradši bych jela až na konec světa. Prostě mě napadá, že nevystoupím tam, kde mám, ale odjedu co nejdál. Nemám energii a chuť se s něčím prát, nechci změny, netoužím po ničem novém. Chci se jen někam zašít, lehnout si a ležet do skonání světa. Ať mi všichni dají pokoj. I když.... jednoho člověka bych si po svém boku v té rezignaci dokázala představit. On je moje záchrana. Jenže vím, že jsem moc velký zbabělec na to, abych se vydala neznámo kam. A tak tedy vystupuji na hlavním nádraží a s těžkými zavazadly se plahočím ke svému novému domovu.

Pod tíhou nákladu sotva popadám dech a po chvíli mi na zádech vyrazí nepříjemný, studený pot. Abych tak ještě nastydla hned první den! To se nesmí stát, nemůžu teď zameškat, určitě bych to už nikdy nedohnala. Ještě mám v živé paměti, jak jsem na gymnáziu byla neustále nemocná, pořád dokola rýma a kašel, byla mi zima a cítila jsem se zle. Když si na to vzpomenu, všechno se ve mně sevře. Musím udělat všechno pro to, aby se nic takového už neopakovalo. Však jsem si s sebou vzala dostatek teplého oblečení. Zajímavé je, že za celé čtyři měsíce prázdnin jsem ani jednou nezastonala a cítila se výborně. Dokonce jsem objevila kouzlo nenáviděného alkoholu. Hmm... vzpomínka na sklenku červeného je jako živá. A spojená s Igorem. Copak asi dělá?

Představím si, že by mě teď viděl. Co by si pomyslel? V zádech pocítím příjemné zamrazení a přece jen se pod tíhou nákladu trochu narovnám. Myšlenka na něj mi dodá krapet energie a bojovné nálady. Vzhůru do toho, přece neuteču! Nic není tak horké, jak se uvaří. Nuceně rázným krokem se přibližuji ke svému novému domovu. Pronajala jsem si pokoj u cizí, staré paní, protože jsem neměla jinou možnost. Na univerzitě mi řekli, že na koleji pro mě již není místo - prý bydlím příliš blízko a mohu každý den dojíždět. To určitě! Však my všichni Češi víme, jak to je. Přednost dostali německy mluvící. Dojíždět! Pche! Každý den by mi to zabralo minimálně čtyři hodiny a těch peněz! Nedokážu si představit, kde by na to naši vzali. Jistě, někteří studenti si přivydělávají... ale já se chci věnovat jen studiu, nevím, kde bych ještě brala energii na práci.

Sotva popadajíc dech se doplazím k brance svého nového domova. Otevře mi stará paní, o níž ještě nevím, co si mám myslet. Ale bezpečně vím, že kdákající slepice všude kolem se mi ani trochu nelíbí. Odjakživa mě ten jejich zvuk vytáčel. A co teprve kohout brzo ráno. "Babku", jak jsem ji pokřtila hned při našem prvním setkání, když mi ukazovala mou budoucí světničku, si zkoumavě prohlížím a myslím jen na to, aby mi dala co nejdřív pokoj. Jenže ona hned začne klevetit a na závěr se dozvím, že kupovat mléko od tlustého mlékaře je lepší než od hubeného. Mlíko nepiju. Takže nezájem.

Asi po dvou hodinách (nebo mi to aspoň tak připadá) mi předá klíče a já se konečně zavřu v pokoji. Líbí se mi, je útulný. Ale bohužel i přes zavřené okno pořád slyším ty šílený slepice. Navíc je tu docela zima. Snad mám aspoň teplou peřinu. Najednou na mě padne šílená nálada. Směska úzkosti, beznaděje a strachu. Připadám si jak vyhnanec. Sama... Ach bože, jak moc bych potřebovala mluvit s Igorem. Jenže to nejde. Jak asi taky?! Je x kilometrů daleko... Zalovím v kufru. Vytáhnu hrst papírků. Musela jsem si je vzít s sebou. Jsou to všechny vzkazy, které mi kdy poslal. Že bych si pořídila holuba? "Všechny jsou stejný a vždycky se nějaká pipina do postele najde", padne mi do ruky jeden z posledních lístků, co jsme si psali. "Vy máte rád pipiny?" poslala jsem mu tenkrát zpátky. "Do postele je to jedno." "Nepipiny Vám nedaj, co?" "Daj." "To bych chtěla vidět." "Přijď se někdy podívat v noci dolů do salonku a uvidíš. Nebo pojď se mnou někam do krčmy." "Jo, to určitě, na Vaše orgie nejsem zvědavá. Stejně byste žádnou nesbalil, kdybych tam byla s Váma." "Pravda, vzbuzuješ hrůzu." "To si pište." Fuj!! Vjede do mě vztek. Úplně zle je mi z těch jeho keců. Jasně, všechny jsou pipiny, všechny dostaneš do postele, nikdo na tebe nemá. Ty je pak odkopneš a ještě předtím se jim vysměješ do xichtu. A proč taky ne, když jsou to pipiny?

Pokouším se brzo usnout. Chci být ve škole čerstvá. Ještě, že tam musím, aspoň přijdu na jiné myšlenky. Tohle je fakt na hlavu. Jak se tak snažím usnout, najednou uslyším divné zvuky. Co to je? Minuty se vlečou a zvuky neustávají. Sakra, při tom se NEDÁ usnout! Zní to jako tkalcovský stav - ale proč by někdo tkal o půlnoci, to mi hlava nebere. Už začínám supět vzteky, ne, v tom spát nebudu. Odhodlám se k průzkumu. Potichounku pootevřu dveře a kouknu do tmavé předsíně. Z pokoje naproti proniká paprsek světla a zvuky jsou silnější. Bosa se vykradnu do chodbičky a nakouknu opatrně do světnice. A opravdu - uvidím babku sedící zády ke dveřím, zabranou do tkaní. Bože, proč? Proč nejde spát? To se furt říká, jak starý lidi chodí spát brzo a ono houby. A nebo aspoň já mám takovou smůlu.

Ale co mám dělat? Netroufnu si jí říct, že mě ruší a pak mám za to na sebe vztek. A mám vztek na ní. A na pitomý slepice. A na hnusnou Vídeň. Ležím v posteli a s každým dalším úderem stavu se mi zrychluje tep. Mám chuť mlátit hlavou do zdi. Místo toho se bezmocně rozbrečím. Zapálím si svíčku. Vytáhnu papírek od Igora: "Co tě nezabije, to tě posílí". Rozbrečím se ještě víc. Až se konečně probrečím až do spánku.