Tisíc a jedna noc XV: Zpráva

Noc zajímavého pokračování. Jsem ve svém živlu - v živlu metafor, hádanek a slovíčkaření. Noc, kdy bojovná nálada ustoupila té hravé a zvídavé. Nepsané heslo zní: Potřebuješ staršího muže.

Prázdniny se chýlily ke konci. A tentokrát opravdu. Když jsem s Norou a Ninou uprostřed srpna vzdychala, že začíná podzim a my brzy nastoupíme na univerzity, nebylo to zdaleka nic proti polovině září. Ano, sice jsem se těšila na nový, neznámý a zcela jistě vzrušující život daleko od domova a starého pořádku, ale na druhou stranu vždycky, když jsem na to jen pomyslela, přišlo divné svírání v břiše. Někdy až chvění, z čehož  jsem mohla vyletět z kůže. Radši na to nemyslet a užít si posledních pár dní klidu a jistoty!

No a kde jinde než v salonku, to dá rozum. Holky se mnou poslední dobou moc nechodily a mně to vlastně vyhovovalo. Vždycky jsem se totiž cítila trochu hloupě a provinile, že ony jen sedí a nic neříkají, když si k nám Igor přisedl. A vtáhnout je do hovoru se ukázalo jako nemožné. Tak jsem to brzy vzdala. Ale jedno mi to nebylo. Zato když jsem přišla sama, děly se věci! Mohla jsem popusit uzdu své touze bavit se o čem chci a jak chci a co víc, s Igorem to šlo samo. Třeba jako tuto noc.

Už v okamžiku svého příchodu jsem cítila ony pověstné dobré vibrace a nepletla jsem se. Igor posedával sám v křesílku, kouřil, popíjel kávu a celkově vypadal, že nemá nic moc na práci. Ideální... Navíc na mě vehementně mával s úsměvem od ucha k uchu. "Můžu si přisednout?" zeptám se s co nejledabylejším výrazem. "Jasně", dá mi najevo bodrým gestem. "Jak se má Ellinka? Co Zoufalci?" "Dobrý, no, Zoufalci pořád otravujou, to je jasný." "Tak ty jim nedáš pokoj?" řehtá se. "No jistě, já jsem ta, která nedá pokoj",povytáhnu ironicky obočí. "Kdyby se tak dal najít někdo pořádnej", povzdechnu si, když usedám naproti němu. "Musíš si najít staršího chlapa. Ty chlapečci,  co máš okolo sebe, nejsou pro tebe." "Proč ne?" "Jsi silnější, oni nemaj zkušenosti a to tě nebaví." "Zajímavý, mně se vždycky kluci v mým věku líbili a někdy dokonce i mladší..." "Ne...", vrtí hlavou. "Řikám, najdi si staršího." "O kolik staršího?" "O hodně." "To jsem se toho teda zase dozvěděla. "To stačí", zabafá z dýmky a foukne mi kouř přímo do obličeje. Udělat to někdo jiný, dostane takovou sodu, že se z toho jen tak nevzpamatuje.

"No jasně, najdu si šedesátiletýho dědka... třeba jako jste Vy!" "Nebuď drzá...a proč myslíš, že je mně šedesát?" "Ne šedesát, ale dokonce šedesát tři." "A to ti řek kdo?" diví se. To si ze mě snad dělá legraci! "No Vy sám přece!" "To jsem nikdy neřekl..." "To teda řek! Nedávno tady v salonku." Vrtí přesvědčeně a snad i přesvědčivě hlavou. "No... přímo ne..." znejistím. "Tak vidíš." "Ale nepřímo jo, alespoň jste mi to nevyvrátil, takže mám pádný důvod se DOMNÍVAT (dávám si pozor, abych neřekla osudné slovíčko ´myslet´, neb vím, že bych se zase dozvěděla, že myslet znamená h...o vědět), že je to pravda. Mlčení totiž odjakživa znamená souhlas", triumfuji. "Jóóó? A kde, tady u vás?" To "ó" protáhne tak nesnesitelným způsobem, že mám chuť dát mu pár facek. Vysmívá se mi. "Jo, tady u nás a měl byste se to rychle naučit, jestli chcete být správným Čechem." "Já jsem Čech. Jsem se sem přiženil." "A vaše žena je na starý, co?" "Ne..." "Takže je stará jako vy?" "Jo..." "No, ale mně se taky starý nelíběj." "Na tom u ženský nezáleží. Naše staré přísloví hlásá: Láska není zlá, zamiluješ se i do kozla." "Hmm", otlemím se po něm. "To jako že ženská se zamiluje i do hnusnýho chlapa, jo?" "Jo." "Tak to bych chtěla vidět, to mně se nestává teda." "Protože seš ještě holčička." "No jistě, když něco není po vašem, chyba je zaručeně na druhý straně. To nepřipouštíte možnost, že by to nějaká žena měla jinak?" "Žádná to nemá jinak." "Tak mi to laskavě vysvětlete!" "To je jednoduchý.

Jsem tu jednou večer seděl a hrál karty s Rusama. A naproti, támhle v křesle", demonstrativně ukázal rukou do rohu úplně vzadu, " seděla velmi krásná holka. Upřeně se na mě dívala a co chvíli mi sklouzla pohledem na ruce. Za chvíli přišel jeden její kamarád a beze slova mi položil sem na stůl lístek. Od ní. "A co tam bylo?" visím mu na rtech. "Hrozně mě vzrušují tvoje ruce, chci je poznat blíž." Dám se do smíchu:" Tak to jste měl po zbytek noci o zábavu postaráno, co?" "Jo, zrovna mi šla karta, vyhrával jsem celou noc." "Ale houby, myslim s tou holkou." "Ne, odmítnul jsem ji." "Cože a jako proč? Jste říkal, že byla krásná - a chtěla vás." "Já neměl zájem." No jistě! Tady jde přece o princip - nabídla se pánovi a on ji odmítl.

"Jo, takže poučení z celýho vašeho příběhu je, pokud chápu správně, že stačí, abych se zamilovala do vašich rukou a už není cesty zpátky", snažím se být co nejvíc ironická. "Jo, tak to je. Ženská může tisíckrát říkat, že tohle a tamto se jí nelíbí, ale pak se zamiluje do ošklivýho, břichatýho chlapa, jen protože se zbláznila do jeho malíčku na ruce." "To je blbost." "Pochopíš." "A chlapi to tak nemaj?" "Ne, ty vnímaj ženu objektivně, dají na vzhled komplexně, to je pro ně nejsilnější vjem. Koukaj na prsa, zadek, obličej... a když se jim žena líbí, dají si říct. "Aha, CHÁPU." Nebuď naštvaná", hrubě mě pohladí po vlasech. Tedy spíše podrbe. "Nejsem naštvaná." Začne se smát a mně je najednou taky do smíchu.

"Budu muset jít." "Proč, je brzo." "Ujede mi poslední dostavník." "Řeknu támhle klukum, odvezou tě. Znám je dobře, nic si netroufnou." Leknu se. "No to teda ani náhodou, to už bych teda radši jela s váma." Trochu mě děsí, že říkám pravdu. "Dneska to nejde Ellinko, mám dámskou návštěvu." "No samozřejmě, uchechtnu se. Ale skoro mě zamrzí, že mě odmítnul a hlavně mě štve, že si v důsledku svého nekonečného sebevědomí myslí, že bych s ním chtěla jet. "Stejně bych s váma nejela." "Já vím." "Kde bydlíš?" "Kousek nad náměstím, žlutý domek, se špičatou, červenou střechou", vysypu bez přemýšlení. "Ten s tím polorozpadlým komínem?" "Jo." "Znám." Proč to jen chce vědět? Že by plánoval návštěvu? Bože, co jsem to zas vyvedla. "No, musim vážně jít. Mějte se hezky a dobrou noc." "Bude dobrá", tváří se spokojeně. "Nazdar a sladký sny", popřeje mi.

Dorazím domů kolem půlnoci a vůbec se mi nechce spát. Hlavou se mi zase honí tisíce otázek. Tisíce otázek bez odpovědí. Z úvah mě vytrhne až divný šramot za oknem. Co to je? Můj pokoj je v prvním patře, takže pochybuju, že by mi někdo chodil za oknem. A zase to slyším! Něco štrachá na parapetu. Že by zvíře? Trochu se bojím, ale zvědavost vyhraje. Pomalu odhrnu závěs. Za oknem sedí holub. A vůbec se mě nelekl. To je snad poprvé, co se něco takového stalo, v okolí nikdo holuby nechová. Upřeně se na sebe díváme. Pak si všimnu, že má na noze připevněný papírek. Poštovní holub! Ale co by mi nesl? Přetékám zvědavostí, proto rychle otevřu okno a pustím ho dovnitř. Je dokonale ochočený. Sundám papírek a čtu: Kdepak je Ellinka? Vyrazí mi to dech - to je přece od Igora. Proto chtěl vědět, kde bydlím. A mně nic nedošlo. Na papírek tedy připíšu: V pohádce a připevním ho ptákovi znovu na nožičku, abych ho vyslala zpátky k pánovi. V odpovědi narážím na jednu knížku pro děti, v níž se hlavní postava jmenuje stejně jako já. Za pár minut už mi klepe zase na okno holub. Nedočkavě sundám lístek, kde stojí: Lítá na motýlech a přemýšlí o krajině snů?" On tu knížku zná. "Ne, sedí doma na posteli a přemýšlí o jednom, jenž přišel, viděl a věděl... pošlu mu nazpět. "To nestačí, nejlepší je udělat..." dostanu odpověď. "Jak kdy a jak co..." "Vždycky..." No, myslím, že stačí jen říct, že se tu noc holoubek pěkně nadřel - psali jsme si opravdu dlouho. A mimochodem, neříkal Igor náhodou, že má dnes dámskou návštěvu???