Tisíc a jedna noc II: Karty

Noc plná otázek a žádných odpovědí. Čas zaplétání se do událostí, z nichž návrat již není možný. Nepsané heslo zní: Vyber si kartu a já ti řeknu, jaká jsi.

II.

Plna očekávání jsem se brzy opět vydala s Norou a Ninou do salonku na Hradě. Bude tam ten zvláštní muž? Jen co se však usadíme do pohodlných křesel, zažiju zklamání - přijde k nám totiž mladá žena. Se stejnou otázkou, jako minule on - zda si přejeme přinést něco k pití. "Svařené víno", odpovím znudeně. "Kávu s koňakem", dí Nina. "Sklenku bílého", ozve se Nora. Ach, to je tak, když se člověk na něco těší nebo cosi očekává. Nedovedu úplně zakrýt svou rozmrzelost, avšak děvčata se baví, zdá se, stejně dobře jako minule. Tentokrát nejsme v salonku samy - úplně u okna si šeptá mladá dvojice a u stolku vedle nás sedí zase partička cizinců. Nehrají tu divnou hru. Vlastně si ani nejsem jistá, zda jsou to ti samí, co minule. A ani mě to nezajímá. Když se však vrátí s nápoji ta dívka, přece jen zpozorním. Je moc hezká, dalo by se říci opravdu krásná. Plavé vlasy jí v měkkých vlnách splývají pod lopatky a i pod obyčejným oblečením služebné lze rozeznat bezchybnou postavu. Upřeně si ji prohlížím. Možná je dokonce mladší než já...

Od této poslední "návštěvy zklamání" se dalších několik týdnů neobjevil. Přesto jsme se za tu dobu staly stálými hosty. Ostatně Noru ani Ninu vůbec nezajímal. Prý stejně vypadal chlípně. Postupem času jsem na něho i já zapomněla a vychutnávala si příjemnou, intimní atmosféru. Vždycky se zde linula omamná vůně a odněkud zaznívala tichá melodie, jež přirozeně dotvářela náladu večera. Někde jsem četla, že pokud je hudba dobrá, přestanete ji vnímat. Je to pravda. Pokaždé jsem se tu cítila jako v jiném světě. Trochu slavnostně a trochu mi po zádech běhal mráz. Nevím, proč, ale jako by na mě čekalo velké tajemství, příslib něčeho nového, možná jen spoustu energie. Snad to bylo jen šerem, které v místnosti panovalo, mihotajícími se plamínky svíček a roztodivnými stíny, co tančily na stěnách od barevných lluceren. V každém případě mě to sem táhlo...

Největší zábavou se nám stalo vykládání karet. Pomalu jsem pronikala do tajů tohoto umění, i když momentálně jsme v celém "věštění" viděly spíš jen legraci. Pravdou však je, že čas od času nás výklad překvapil tak, až jsme si říkaly, zda v něm nakonec není víc, než jsme ochotny připustit. Abych přiblížila podstatu karet, představte si dvaadvacet obrázků žen. Pokaždé jiné a s jinými atributy, které vyjadřují nějakou vlastnost. Jedna je Romantická, další Tajemná, jiná Nebezpečná, Zdrženlivá či Dominantní. Co je geniální - žádná z těchto vlastností není veskrze dobrá ani špatná. A právě její různé tváře jsou popsány ve výkladu a záleží na kombinacích i na povaze člověka, jemuž je vykládáno. V životě usilujeme o harmonii. Proto flegmatickému člověku karty doporučují dynamiku a dominantnímu zdrženlivost. Zeptat se jich můžeme na cokoliv, pokud otázku myslíme vážně. A my se ptaly. Až moc. A asi až moc jsme se smály a bavily, protože jednoho večera zůstaly karty v salonku ležet zapomenuté.

Že je postrádám, jsem zjistila až po několika dnech. Byla jsem přesvědčená, že už našly nového majitele a já své "dámy" nikdy neuvidím. Ale naděje umírá poslední. Vypravíme se tedy, jak jinak, opět na Hrad, že se na ně zeptám. K našemu překvapení je nyní salonek naprosto plný. Skoro všude se rozvalují tlustí Arabové a kouří dýmky. "Fuj, ty jsou ale oplzlí, koukněte, jak na nás zírají", otřese se Nora. "Odporné, co tady dělají a proč je jich tu tolik?" "To tedy vážně nechápu", zavrtí hlavou Nina. "Jenže co je horší - kam si dneska sednem?" Jsem bezradná. Pomaličku projdeme celou místnost v naději, že někde přece jen objevíme zapomenutý stoleček pro nás. Ale ani jedno křeslo. V tom si najednou všimnu v jedné části salonku nízkého zábradlí a schodů vedoucích někam do podzemí. "Holky, koukejte, jak to, že jsme si jich dřív nevšimly? Co tam asi je? Pojďme se podívat!" "Jsi blázen, Ell?" Tam se určitě nesmí", tahá mě Nina za rukáv. "Ale hloupost, tak nás kdyžtak vyhodí, nic horšího se stát nemůže. Pojďte tam, prosím."

Nakonec se obě dají přemluvit, takže za chvíli už sestupujeme po točitém schodišti. Ocitáme se opět v salonku, jen temnějším a vyzdobenějším. Všechno vypadá jako dovezené odněkud z orientu. Bohatě vytkáváné gobelíny na stěnách, těžké brokátové závěsy, starožitné mosazné svícny i tlusté rohože na podlaze. Na zemi se válí spousta nadýchaných polštářů. "Tady to vypadá jak v harému", uchichtne se Nina. "Už chybí jen sultán", zasměju se taky. A pak, na zemi, na jednom z polštářů, spatřím sedět tu krásnou služebnou. Usměje se na nás: "Přejete si donést pití sem? "A-ano", skoro se zalknu a hned mě mrzí, že jsem se nechala vykolejit. Mně přece nerozhodí nic. Proč bych se tady z toho měla zbláznit?  "Svařené víno", opáčím už suverénně. "Bílé víno." "Kávu s koňakem", pípnou tiše kamarádky. Dívka odkráčí. "Je moc hezká, co?" zhodnotí Nina. "Jo, je přímo krásná, hodně krásná..." přitakám. "Vypadá tak vznešeně", dodá Nora. "No já nevím, spíš mi přijde taková kam ji ráno postavíš, tam ji večer najdeš", zhodnotím. I když jsem si vědomě říkala, že jsem hezká a často si připadala okolím nedoceněná, nechovala jsem se podle toho. Podvědomě jsem totiž nevěřila, že bych někoho mohla zaujmout svým vzhledem natolik, abych k tomu už nemusela udělat vůbec nic jiného. A záviděla jsem ženám, které tuhle moc měly. Musela jsem si tedy na každé z nich najít něco špatného, aby nebyla tak dokonalá a já tudíž nemusela závidět. Sama sebe jsem přesvědčila, že bych s ní měnit nechtěla. Nedovolila jsem si se srovnávat. Takže jsem sice vědomě nezáviděla, ani proti těmto ženám neintrikovala a neubližovala jim, avšak podvědomí se tak lehce ošálit nedá. I u téhle opravdu krásné dívky jsem si v několika vteřinách musela udělat jasno. Obrátím list: "Vzpomínáte na toho muže, jak tady byl prvně? Myslíte, že tu pracuje? Nebo kdo to byl?" "Jo, myslíš toho chlípnýho? Co já vím...třeba tu občas pomáhá. Ale nemyslím, že je sluha", přemýšlí Nina. "Ell, ty ses nezeptala na karty", připomene mi najednou. "No jo, ale vlastně...to přece nevadí, řeknu jí, až nám přinese pití."

Čekáme notnou dobu. Kráska nikde, pití nikde...jakoby se po ní slehla zem. Když už se začínám rozčilovat, jak je mým obvyklým zvykem, najednou zpoza těžkého závěsu vystoupí černý stín. Vypadá jako démon z pekel a pohybuje se naprosto neslyšně. Je to on! Pocítím záchvěv radosti a jakéhosi nutkání. Přistoupí k nám s podnosem a poháry. Naprosto neomylně a beze slova postaví přede mě svařené víno, před Ninu kávu a Noru potěší bílým vínem. "Svařené víno jako obvykle..." mrkne na mě. Skoro bych řekla laškovně. On si pamatuje, co piju?! "No jistě, svařáček je nejlepší", nedám na sobě znát překvapení. Snaha to zakrýt je možná až moc vehementní. "Tss, takovej čajíček." "Jo a co teda pijete Vy?" "Pořádný pití pro chlapy, koňak, vodku..." "Jo a pak se někde válíte ožralej jako prase...známe", mávnu pohrdavě rukou. "Já umím pít", nehne brvou. Čekala jsem, že ho popíchnu, naštvu, zůstává však v klidu. Začíná mě bavit. "Chtěla jsem se zeptat - nenašly se tady karty? Vykládací..." "Našly", ušklíbne se. "A vrátíte mi je? Minule jsem je tu zapomněla." "Hm...možná", pokrčí rameny. "A co za ně?" "Vyložím Vám." "Já na to nevěřím." "Ale to byste měl, karty nelžou." Už neodpoví a jak přišel, tak zase odešel. Holky na mě zírají. "Teda, tys byla pěkně vostrá." "No a proč ne? Vždyť si o to říkal!" cítím se polichocena. Čím ostřejší, tím lepší. Přece si z žádného chlapa nesednu na zadek! Co si o sobě ostatně myslí? Jsou to moje karty a on dělá takové drahoty. Nic neřekne a prostě odejde. To mu nedaruju.

Jaké je moje překvapení, když se za chviličku vrátí i s kartami. Když po nich natáhnu ruku, ani se nehne. "Vyberte si každá jednu." Tak to ano, zase mě začíná bavit! "A copak z toho zjistíte?" mrknu na něj. Žádná odpověď. Vytáhnu si tedy. Kamarádky také. "No?" kývne na nás ten muž. "Romantická", řekne Nina. "Vyrovnaná", sdělí Nora. "Nebezpečná", ozvu se i já. "Hm, tak to sedí", zhodnotí náš "věštec" úplně jednoduše a zase odejde. Ani neví, jak mě potěšil. Víc už v tu chvíli asi nemohl. Já a nebezpečná! Lichotka nejtěžšího kalibru. Ihned tímto v mých očích stoupne. On prostě poznal, jaká jsem. A že jsem tedy sakra nebezpečná!