Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Norsko - aneb jak jsem se zničila na trolím jazyku

"Sáhl jsem si na dno"..."Výprava na Trolltungu je opravdová zkouška odolnosti"..."Nepodceňujte tuto túru a řádně se na ni připravte!"... "Trasa je hodně náročná a ne každý ji zvládne"....Ehm, že bych se na to radši vykašlala?

Při čtení podobných článků a doporučení si říkám, že nemám šanci. Když jsem málem umřela na Preikestolenu, tak Trolltunga už je smrt úplně jistá. Máme vstávat v 5:50? Mikrobus v 7:00 nás doveze k výchozímu bodu? Od výchozího bodu je to deset kilometrů na Trolltungu a deset zpátky? Bude tam zima? V mžiku se změní počasí? Sakra práce, jsem snad masochista?! Inu, asi ano... Ač si do poslední chvíle říkám, že přece nejsem blázen a nemám zapotřebí tam vypustit duši a že si můžu udělat pěkný, odpočinkový den v kempu, nakonec převáží ten hloupý červíček hluboko v hlavě, který říká, že když nepůjdu, budu toho pěkně dlouho litovat. Tak tedy ano. Po poměrně nešetrném probuzení naší kamarádkou (rozuměj zařváním: "Hey guys, good morning, let´s go to Trolltunga!) se vypotácím ze stanu a mám chuť ji zabít. Jak může mít někdo po ránu (tedy v noci) tolik energie?! Ale když už jsem vylezla a včera večer si dokonce nachystala věci, půjdu tedy s nimi. Však to můžu kdykoliv otočit...

Přibližně v 7:10 už stanu tady. Byl to mžik - auto jsme nechali až na nejhořejším parkovišti, což nám ušetřilo dobré čtyři kilometry po silnici do příkrého kopce. Mikrobus to zvládl za deset minut, ovšem mělo to jednu podmínku - musel se zarezervovat několik měsíců předem, přičemž v předchozím v 6:30 už ani před těmi měsíci nebylo volné místo.

Ještě otřesena faktem, že pokud JÁ vidím východ slunce, je něco hodně špatně, se vypotácím z mikrobusu. Od cedule už musíme pěšky, ať se děje, co se děje. Panuje přesně taková zima, na jakou jsem se připravila - asi šest stupňů nad nulou. Modlím se, aby hned tak nezačalo pršet, ovšem místo deště se dere nad hory sluníčko. Přestože nejsem, nikdy jsem nebyla a nebudu ranní ptáče, tohle se mi začíná líbít - i navzdory skutečnosti, že jsem ještě doteď nic nejedla a supím opět do vražedného kopce. Uklidňuji se tím, že náročnější stoupání má být jen v prvních dvou až třech kilometrech trasy a potom už se budeme pohybovat víceméně po vrstevnici. Uvidíme, sice už tomu Norsku nějak nevěřím, avšak jak se říká, proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.

To sluníčko nad horami byla nádhera, i vzhledem k tomu, že předchozí tři dny celé propršely. A když říkám "celé", myslím celé. Ve dne v noci nepřetržitý tok vody a ocelová obloha bez jakéhokoliv náznaku protrhávání. Až v Norsku jsem pochopila, co je to déšť. Ne to, co máme my tady v Čechách, že hodinu krápe a pak přijde desetiminutový slejvák. U nás, pokud prší jeden celý den, už to klasifikujeme jako vytrvalý déšť. Ovšem tady bych byla za jeden uplakaný den neskonale vděčná. Ono totiž když už třetí den řešíte jen: jestli vám neteče do stanu, jestli pod ním nemáte louži, co si na sebe musíte všechno obléct, abyste nebyli za deset minut promočení, jak z toho stanu sakra vylézt, aby vám nestekla za krk a do bot voda, jak a kde se nasnídáte v suchu a co budete celý den dělat, protože už vás nebaví ležet ve spacáku a poslouchat pravidelné bubnování kapek na střechu stanu, už z toho začíná být uplakaní vy. Všechno vlhké, všude zima a mokro, hledáte jen poslední suché boty a oblečení a pláštěnka se stane vaším největším přítelem. Prostě hnus. Začínám chápat, proč lidi na severu Evropy páchají ročně statisticky nejvíce sebevražd, přestože mají tak vysokou životní úroveň. Z tohohle by mi s prominutím "jeblo" taky. A navíc je léto! Jak to tu vypadá na podzim a v zimě radši ani nechci vědět...

Snídani v suchu si však brzy zařídíme, aneb na co všechno se hodí jakási plachta a čtyři trekingové hole. Sice být ty hole delší, nemuseli bychom se pod "stříškou" nad kotlíkem krčit jako staříci, ale co už... sucho je sucho. 

Ta modrá stříška vlevo je naše

A tak tedy šlapeme na Trolltungu, opravdu, stačí vylézt první brutální kopec (který však není ani zdaleka tak zabijácký jako ten s kamennými schody na Preikestolen) a na čtvrtém kilometru už začíná příjemná cesta po vrstevnici. Říkám si, jak ty lidi přeháněli v článcích o dnu sil, vždyť to není nic tak hrozného. Na pátém kilometru navíc narazíme zase na záchrannou chatu, takže mám dojem, že všechno v pohodě zvládnu. V převlíkání zpocených triček už mám praxi, ovšem soukromí je opět zoufale málo. Ač v zemi nikoho, proudí tu davy lidí, takže není moc kam se schovat. Jsme tak vysoko, že les neexistuje, všude jen kameny a skály, za něž by se sice čistě teoreticky zalézt dalo, jenže to by nesměli ti lidé lézt naprosto všude. A kdo by se škrábal někam daleko do kopce? Mimo jiné tu totiž i dost hrozí sejití z cesty, přestože je trasa značená. Jenže krajina vypadá všude stejně a těžko se hledají nějaké význačné, záchytné body. 

Co mě fascinuje, je, že i přes ty davy a neexistující odpadkové koše, nikde nevidíte poházené pytlíky, petky, papírové kapesníky ani další odpadky. Nikdo neřve, nepouští si hudbu a videa z mobilu a nijak jinak nenarušuje zádumčivý chod krajiny. 

V Čechách voda dlouhodobě chybí a tady je jí až až. (A neplavou v ní pet flašky).

Pohodlným tempem se dostáváme až na nějaký osmý kilometr, z něhož už je v dálce na protější skále vidět Trolltunga (tedy spíš obrovská propast nad jezerem a nad ní barevné bundy lidí ve frontě) a na němž poprvé pocítím únavu. Těším se, až na chvíli zastavíme, najíme se, odpočineme a také uvidíme to, kvůli čemu sem jdeme, na vlastní oči. Zase na druhou stranu, jak se říká, cesta je cíl, takže se dá říct, že jsme sem šli hlavně proto, abychom šli... i když dosažení cíle je velmi příjemné. Trochu jsme se báli, aby naše "vycházka" nedopadla jako nechvalně proslulý Kjerag. Navíc nás vždy v pravidelných úsecích varovala cedule, že pokud jsme na tomto místě později než v tu a tu hodinu, měli bychom se raději vrátit, protože pravděpodobně nestihneme túru dojít před setměním. A my navíc potřebujeme stihnout aspoň poslední mikrobus dolů k autu, přičemž poslední jede v osm večer. K našemu ulehčení jsme však u první, i každé další cedule asi tři hodiny před limitem. 

Tak jsme tedy úspěšně došli až SEM, pořádně vymrzli, posvačili a tentokrát i vystáli skoro hodinovou frontu na fotku. Ale nešlo to jinak. 

Mimochodem, to, co vidíte, je jen zlomek fronty, táhla se po skále až nahoru a pak ještě několik desítek metrů dozadu. Ale co už, nevystát ji by znamenalo nemoct se na jazyku vyfotit vůbec.  

No, touhle super fotkou by to mohlo pro dnešek skončit a následně už se jen nechat teleportovat do kempu. Ale bohužel, pošlapeme po svých, což se mi už vůbec nechtělo. Nevím, jestli z té zimy nebo málo jídla se mi asi už po kilometru udělá neskutečně slabo. V rekordním čase do sebe tedy natlačím konzervu sardinek s chlebem - začíná totiž pršet. Sakra práce. Počasí se změnilo velmi rychle, teď se nad námi honí stará dobrá, norská, šedá mračna a my už rychle nasazujeme voděodolné návleky na kalhoty. Promoknout na takové túře na kost, to bychom mohli nehezky odstonat. 

Co mě fascinuje, že my si děláme neustále starosti, jestli máme správné oblečení a vybavení, abychom nepromokli, nevymrzli, nedošlo nám jídlo a pití, a přitom pravidelně potkáváme "turisty" (především Číňany a Japonce) v džínách, converskách, s malými batůžky a dokonce deštníky!, kteří si vykračují jako po kolonádě. To mi hlava nebere. No, je to jejich boj. 

A my zase bojujeme s těmi zpropadenými návleky. Nejenže se totiž krom těch pár kapek na začátku nekoná žádná průtrž, ale dokonce vylézá zase sluníčko. A věřte, že v nepromokavých šusťákách začíná být pekelné horko. Jenže se nám je nechce sundavat, kdoví, jak se počasí změní za dalších pět minut, takže se potíme a potíme a nadáváme. Nandavání a sundavání je navíc pěkná pakárna, poněvadž si člověk musí zouvat boty. Ještě nějakou tedy zarytě bojujeme se situací, abychom se nakonec za hlasitého nadávání přece jen usadili na jeden z milionu šutrů a strhali to ze sebe. Navíc se mi začíná výrazně hlásit močový měchýř, ale bohužel není kam si odskočit. Přede mnou mech, za mnou mech a hlavně mraky lidí. 

Pokračujeme po vrstevnici, kamarádi se musí na každém rohu fotit a mně už s tím pěkně lezou na nervy. Jako by nebylo jedno, jestli si holka sedne na šutr vpravo nebo vlevo. A hlavně nechápu, na co potřebuje dvacet stejných fotek. Čím víc mi ubývá sil a hlásí se únava, tím jsem otrávenější. Blahořečím si, že jsem aspoň snědla ty ryby. Nejhorší je ale bolest zad z batohu. Zatímco nohy jsou víceméně ok, ta záda jsou už k nesnesení. Vím, že mi nic jiného nezbývá, než prostě zatnout zuby a jít, protože prostě nehodlám zakempit v záchranné chatě a čekat, až pro mě přiletí vrtulník, ani tu neplánuju nocovat na mechu. Na pátém kilometru sice zbožné koukám k té chatě kousek nad námi, protože představa (sice posledních) pěti kilometrů je dost příšerná. Už teď se pohybuju jako porouchaný robot. Jdu co nejúsporněji a odpočítávám, ještě čtyři kilometry, ještě tři... pak zase začínáme lézt do kopce. Sice nepříliš prudkého, navíc je to stoupání poslední, pak už půjdeme jen z kopce, ovšem každý namáhavější krok mi činí nepředstavitelné obtíže a s dechem už jsem taky u konce. Navíc se rozprší a tentokrát pořádně. Tak tedy zase návleky a šlapeme. Skály v momentě navlhnou, někde se utvoří louže, což nám pohyb ještě ztíží a já už jdu dál jen proto, že tady nemíním chcípnout. Začínám chápat články o dnu sil. Muž mi naštěstí vezme do toho kopce batoh, i když je vidět, že už toho má taky plné zuby. Stejně tak kamarádi. Všichni jen mlčky šlapeme, koukáme do země, kamarádka už taky odevzala batoh svému manželovi, protože ji nesnesitelně bolí záda. 

Čeká nás prudký, dvoukilometrový sestup na mokrých skalách. Paráda! Cestou míjíme Španělku, které tak kloužou boty, že nemůže skoro jít, a dolů slézá rychlostí jeden metr za minutu. Její zoufalý výraz potom podtrhuje celou dívčinu nezáviděníhodnou situaci. Sice jí to nepřeju, ale trochu mě povzbudí, že je na tom někdo ještě hůř než já. Mně aspoň nekloužou boty. Jenže už mám stejně nohy tak vyklepané, že zůstává jen otázkou času, kdy sebou někam říznu. 

Nakonec neříznu, zbývá poslední kilometr na parkoviště. Cítím, jak se přehřívám, dělá se mi na omdlení a v celém těle křeče. Můj muž si stěžuje na to samé a já si radši vezmu svůj batoh, protože mám dojem, že mu hrozí omdlení dřív než mně. Z posledních sil se tedy dopotácíme na zastávku, je asi pět hodin odpoledne a toužebně čekáme na mikrobus. Naše přání se splní během dvaceti minut, takže ani nestačíme vymrznout. Chválím, jak to mají Norové perfektně zorganizované. Přestože spolu s námi čeká přes dvacet lidí a do jednoho mikrobusu se jich vejde okolo deseti, linka pendluje tak rychle, že se ani nerozkoukáme a už se vezeme k autu. Sedím si v teple, zírám z okna a zatím nevěřím tomu, že jsem nechcípla. A to jsem ani původně nechtěla jít!  

Pokud si teď říkáte, že ze všeho dělám kovbojku a věci nafukuju, tak máte pravdu. Vím, že spousta lidí takovéhle túry chodí běžně a ani necekne. Ale narovinu - nejsem moc fyzicky vytrvalá a odolná (ale pracuju na tom), když jsem vyčerpaná, lehce ztratím nervy, dělá se mi na omdlení, jsem hysterická, občas i brečím, vztekám se, nadávám a celkově jsem příšerně otravná. Brzdí mě akorát přítomnost méně blízkých lidí, než je můj muž (zde třeba kamarádů), protože je mi trapné začít před nimi například brečet. 

Neznamená to, že bych si své nepříjemné stavy vymýšlela. Já je reálně cítím, jen jsem prostě poněkud přecitlivělá. Naštěstí už jsem se za ty roky naučila, že pokud je mi například na omdlení, vím, že s největší pravděpodobností neomdlím. Myšlenky a řeči typu, že už nemůžu, zkolabuju a na závěr chcípnu, mi jakýmsi absurdním způsobem pomáhají uvolnit napětí. Ale také pracuju na změně, jelikož jsem si plně vědoma, jak příšerně tím svoje okolí obtěžuju. 

A dále už jsem si také dávno uvědomila, že čím hůř se člověk v jednu chvílí cítí, o to lépe se cítí potom, takže: Ano, bylo to velmi náročné a sáhla jsem si na dno. Propotila jsem několik triček, abych vzápětí vymrzla pod náporem ledového větru, zmokla, měla hlad a žízeň a bolela mě záda. Ale přesto to stálo za to. A nebo možná právě proto...

Autor: Alena Šnajdrová | pondělí 13.1.2020 1:59 | karma článku: 19,18 | přečteno: 753x
  • Další články autora

Alena Šnajdrová

I učitelky se musejí přezouvat

Před sedmi lety jsem nastoupila na základku jako učitelka. První den si tam nakráčím v krásných šatech a lodičkách, aby mě zástupkyně hned poslala se přezout. A jaký div se zračí v její tváři, když zjistí, že nemám do čeho.

30.1.2023 v 18:31 | Karma: 35,35 | Přečteno: 3704x | Diskuse| Společnost

Alena Šnajdrová

Rozděluje snad Pavel nebo Babiš náš svět?

Má jeden člověk moc rozseknout Českou republiku na dva odlišné světy? Na dobro a zlo? Na špatné a dobré? Ne. Na všechno se dělíme my sami a musím říct, že to není ani jeden z kandidátů, z koho je mi na zvracení...

25.1.2023 v 2:55 | Karma: 27,65 | Přečteno: 731x | Diskuse| Politika

Alena Šnajdrová

Tábor hrůzy

Ve čtrnácti jsem poprvé (a naposled) v životě projevila touhu jet na tábor. Všechno vypadalo skvěle - mimo jiné i proto, že mi moje "kamarádka" Karolína slíbila společné bydlení ve stanu. Ovšem asi mi nebylo přáno...

14.1.2023 v 3:05 | Karma: 34,32 | Přečteno: 4297x | Diskuse| Společnost

Alena Šnajdrová

Můj "kamarád houmles"

Kterak jsem ve svých jednadvaceti, zaslepená a omezená, potkala šedesátníka, který byl taky takový. Já proto, že jsem toho ještě moc nezažila a on proto, že zažil až příliš mnoho. A taky o tom, jak je svět opravdu malý...

4.1.2023 v 3:14 | Karma: 22,62 | Přečteno: 746x | Diskuse| Společnost

Alena Šnajdrová

Jak učitelka zdeptala žáky

Svoji první paní učitelku na základce jsem měla moc ráda, ovšem občas trpěla (a my taky) zvláštními zkraty, z nichž některé si pamatuju dodnes. Dokázala udělat z "malé housenky velkou housenku" a zavolat si na to i pana ředitele.

13.12.2022 v 3:01 | Karma: 35,40 | Přečteno: 5831x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

Auto vjelo na chodník a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné

2. května 2024  16:40,  aktualizováno  18:53

Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...

Muž násilím vnikl do školy v Litvínově. Policie ho našla v obchodě, kde kradl

3. května 2024  8:31,  aktualizováno  9:52

Několik policejních hlídek včetně psovoda a speciální pořádkové jednotky zasahuje u gymnázia v...

Poslanci rozhodují o omezení prodeje zemědělské půdy cizincům ze třetích zemí

3. května 2024  5:16,  aktualizováno  9:40

Přímý přenos Vyšší ochranu nejkvalitnější zemědělské půdy schvaluje Sněmovna. Schválí ji patrně v mírnější...

Záhadný předmět na noční obloze překvapil fotografy čekající na polární záři

3. května 2024  9:26

Záhadné těleso na obloze překvapilo v úterý večer mnoho fotoamatérů, kteří hleděli k nebi v...

Na Chebsku vjel vlak do spadlého stromu a vykolejil, provoz na trati stojí

2. května 2024  18:56,  aktualizováno  3.5 9:15

Uzavírka trati u Plesné na Chebsku, kde ve čtvrtek odpoledne v úseku mezi Velkým Luhem a Skalnou...

Nespí vaše dítě? Přečtěte si, jak nespavost vyřešit
Nespí vaše dítě? Přečtěte si, jak nespavost vyřešit

Nespavost a problémy se spánkem se v různé míře objevují až u 30 % dětí. Mohou se projevovat častým buzením, problémy s usínáním, brzkým vstáváním...

  • Počet článků 176
  • Celková karma 21,86
  • Průměrná čtenost 1262x
"Pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem" (Descartés). Poslední dobou mi pořád někdo říká, že přemýšlím až příliš...

Seznam rubrik