Se psem proti psům. V lesích už jde někdy o život.

Celý týden mi bylo špatně. Nějak se to všechno sešlo. Vedro. Přechozená viróza na začátku léta a od té doby to se mnou jde z kopce.

„Budeš v neděli ležet a odpočívat,“ říkal jsem si. Člověk míní, ale můj pes a příroda to mění. Labrador Messi tak brečel a do toho zářila tak jasně modrá obloha, že se nedalo nic dělat. Navíc po dešti obživlá příroda s čistým vzduchem v povětří přímo lákala k vyběhnutí.
„Třeba mi to pomůže,“ napadlo mě při oblékání. To už Messi běhal celý šťastný po dvoře rozcvičovací kolečka a tak mi stejně nezbylo nic jiného než s ním vyrazit do lesů.
Přivítal nás křištálově čistý vzduch a hrobové ticho. Skoro bylo slyšet, jak začíná padat jehličí modřínů k zemi. Jen jsem do toho funěl já, jako hroch na útěku. I pes se po mně každou chvíli podezřívavě podíval. Pak spatřil veverku, jak proběhla mezi smrky a okamžitě zaměřil pozornost jiným směrem.
Jakmile zmizela v korunách stromů, sklonil hlavu opět k zemi a důkladně studoval stopy, co tu před námi někdo zanechal. A byly to pořádné hromady čerstvých psích výkalů. Přímo na lesní cestě. Kroutil jsem nad tím v duchu hlavou. Kdo to proboha před námi šel. Přece se i tohle dá uklidit. V tom mám výhodu. Messi, když potřebuje vykonat svoji potřebu, zaleze vždy do nejhustšího houští a já mám po práci. Dobrý zvyk. A nikdo jsme ho to neučili.
Pomalu jsme se plížili nahoru ke Třem javorům a najednou před prudkou zatáčkou Mesík zpozorněl a začal se zvednutou hlavou podezřívavě větřit. Okamžitě se zastavil a dál se ani nehnul.
„Co je,“ zabručel jsem. „To mi nemůžeš dělat, já už se pak v kopci nerozběhnu,“ nadával jsem dál, ale on nic. Jen se víc zaryl nohama do silnice a stál jako přirostlý k zemi s dost výstražným postojem. Podíval jsem se nahoru před sebe a hned jsem pochopil proč. Ze zatáčky se na nás obrovskou rychlostí řítily tři černé koule. Psi. A pořádní. Rotvajleři.
Co teď? Za námi se tyčil do výše rozložitý dub se širokým kmenem.
 „Pojď,“ cukám vodítkem s Messim a přeskakujeme příkop. Cestou pro jistotu zvedám kus ulomené větve, ale schovám ho radši za sebe. Není třeba je hned dráždit. Stromem si kryjeme aspoň záda. Psa přesto raději přitahuji blíž k sobě. Je napnutý jako tětiva luku těsně před výstřelem. U kořene ocasu má zježené všechny chlupy, stejně jako kolem krku, oháňku vztyčenou nahoru a přední tlapy zaryté v zemi, jen vystartovat. „Klid! Nech toho!“ Varuji ho, ale to už se mu z hrdla line temné vrčení. Právě v té chvíli totiž pár metrů před námi zastavují ti tři vlkodlaci a v půlkruhu se začínají pomalu blížit k nám. Připadám si jako štvaná zvěř obklíčená hladovými vlky někde na Aljašce.
V tom Messi s hrozivým štěkotem vyrazí vpřed proti nim, než na to stačím vůbec zareagovat, a hned pak zase takticky couvne. Trochu se lekli a zastavili. Ale za pár okamžiků se znovu sunou s vrčením a občasným štěknutím směrem k nám. Je to dobře stavěná fena s dvěma mladými psy. Messi zase vyráží proti nim. Snaží se nás bránit. Asi se drží pravidla, že nejlepší obranou je útok. Pak zase couvne a podívá se na mě. Vím dobře, co to znamená. Teď je řada na mně. Nadechuji se a co nehlasitěji zařvu: „Táhněte pryč! Kde máte bestie sakra svého pána!“ Zastavují a trochu rozpačitě přešlapují na místě. Neví asi, co mají dělat. Náhle rozčísne vzduch ostrý hvizd. Rotvajleři sebou cuknou a jako na povel otočí hlavu za tím pronikavým zvukem. Za zatáčkou se vynořují tři postavy.
„Zavolejte si je k sobě,“ řvu už skoro nepříčetně. „Přece si je nemůžete dovolit v lese pustit na volno. Vždyť je to nebezpečné pro ostatní tady kolem. Nejste tu sami!“
„K noze!“ zazní povely a mohutná psiska se neochotně otáčejí ke svým pánům. „Ti jsou dobře cvičení, nic by neudělali,“ zní podrostem místo omluvy odpověď na moji vzteklou poznámku.
„No to jsem právě viděl. Kdybyste nepřišli včas, kdoví jak by to dopadlo. Takových dobře vycvičených už bylo a občas to taky neskončilo dobře. Pojď Messi, jdeme pryč.“ Přeskakujeme kanál a rychle se vzdalujeme od již přivázaných psů. A dokonce dostávají i náhubky. Je vidět, že to jde, jen chtít.
„Víš co,“ otáčím se k psovi, „jdeme nejkratší cestou domů. Stejně mi není dobře.“
Rychle to pochopil a naprosto neomylně zamířil přímo do lesů nejkratší cestou zpět k naší rodné vsi.
Jak to dělá, to nechápu zase já. Asi mi dokáže číst myšlenky. Přece nemůže znát každou cestu domů. I když je pravda, že jsme tam tudy už kdysi běželi.
Mávám nad tím rukou, a co nejrychleji běžíme z kopců dolů.
No, hlavně, že to dobře dopadlo.
Mohlo to být všechno třeba mnohem horší.