Jak zas jednou ta naše vyčůranost prohrála

Tak nás ve kvótách přehlasovali. Můžeme se vztekat, blábolit něco o diktátu a že stejně dojde na naše slova, ale to je tak vše. Možná by bylo čestnější, kdybychom si přiznali, že jsme ve své vyčůranosti stále trochu nedospělí.

„Černý petr“ zůstal v naší ruce a skončili jsme v „prestižní partě“ se Slováky, Maďary a Rumuny.

Můžeme si za to sami. Už od začátku naše zbytečná negativní „fascinace kvótami“ a její kritika trochu zaváněla. To jak jsme tvrdohlavě a nesmyslně na odmítání kvót trvali odkazovalo na fakt, že podstata našeho problému tkví někde jinde. Kvóty jsou jen technickým detailem, který se stal zástupným problémem něčeho hlubšího v nás. Asi bychom si konečně měli přiznat, že za naším tzv. zdravým rozumem a pragmatismem je obyčejný strach přijmout a pomoci lidem v nouzi, kteří jsou nám nesympatičtí…

Interpretace je zřejmá. Po celá desetiletí z nás totalitní režim dělal společnost, kde odlišnost byla považována za něco trestného. Politická, rasová, kulturní a náboženská diverzita ve společnosti, která nás formovala, byla systematicky likvidována totalitním režimem. Výsledkem je naše omezená schopnost vidět v někom odlišném přínos, nýbrž naopak, obávat se ho, jako potenciálního nebezpečí. Jedná se v podstatě o podvědomou xenofobii (tedy strach z odlišného) v celospolečenském měřítku.

V otázce kvót jsme si pak trapně hráli na chytřejší, než jsou viditelně zkušenější evropské společnosti. A spíše jsme se znemožnili. Možná kvótní řešení není to ideální z možných, ale v tuto chvíli šlo o projevení ochoty pomoci si navzájem v rámci společenství Evropské komunity. Ač jsme velmi aktivní v přijímání peněz a výhod, vyplývajících z našeho členství v EU, když máme projevit elementární ochotu také v něčem pomoci, chováme se otevřeně sobecky. Přitom počty uprchlíků, které máme na základě kvót přijmout, jsou zanedbatelné ve srovnání s tím, kolik jsme jich přijímali dobrovolně při jiných migračních událostech.