Historické selhání Anglie

Brexit není chvilka pro oslavy ani pro stoupence odchodu Británie z EU, je to obrovské historické selhání, které sami Britové budou náročně napravovat.

Předně musím říci, že jsem obdivovatel britské a anglické tradice. Byla a je pro mě v mnoha směrech zdrojem inspirace a podnětů jak v oblasti politické, tak intelektuální a kulturní. Asi hlavně proto je pro mě brexit tak bolestným historickým selháním včetně všeho, co jej doprovázelo, od manipulativní kampaně, přes nárůst nacionalismu a dokonce rasismu, až po nevkusnou politickou kulturu premiéra Johnsona.

Celé to považuji za historické selhání Anglie. Ano Anglie, ne Británie, protože postoje ve Skotsku a Severním Irsku byly jiné. Dokonce i samotní Londýňané nepodlehli brexitovému populismu, jako se to stalo provinčním částem Anglie. A Británie již není koloniální velmoc, jak to iluzorně vyzařoval podprahový étos brexitové kampaně.

Pro českou politickou historii je to již druhá „zrada“ ze strany anglické politiky. „Mír pro naši dobu“, ve jménu kterém Chamberlain podepsal Hitlerovi faktickou likvidaci Československa, byl podobně jako brexit veden přehlíživým politickým sobectvím. Sobectvím, které je tak nějak zakotveno i v samotné britské koloniální minulosti a celospolečenském étosu. Kolikrát se mi během odborných konferencí stalo, že britští kolegové během diskuse utekli od tématu do své argumentace ekonomickým ziskem a vlastními zájmy.

Mám pocit, že v Británii převážil étos byznysu a ekonomických zájmů nad alespoň elementárním smyslem pro sdílené hodnoty. Současná filozofie konzumu jakoby tento trend zafixovala. Nemyslím si, že by ostatní státy byly v tomto nějak ctnostnější, nicméně válkami otráveným národům evropského kontinentu již nezbývá nic jiného, než nějaké společné hodnoty hledat. Necháme-li vše řídit opět pouze národními, či ekonomickými zájmy, odsoudíme se k dalším evropským válkám a devastaci našeho společného evropského domu.

Evropský integrační proces je přes všechny jeho drobné vady naprosto unikátní a také v podstatě nevyhnutelný pro přežití Evropy, a to jak kvůli nezastavitelné globalizaci, tak i kvůli prevenci historických rozmíšek v rámci kontinentu samotného. V tomto směru by člověk čekal, že Británie převezme historickou odpovědnost a stane se jedním z hlavních lídrů Evropy. Stal se opak a zvítězil sobecký provincionalismus. A asi je to začátek propadu Británie do historické nicoty.

Předně i obyčejný politický neodborník musí cítit, kolik je za tím obyčejného sobectví. I v osobním životě je vždy jednodušší se s nikým nedohadovat a žít si sobecky sám pro sebe. V dlouhodobém horizontu to však vždy přinese problém. V globalizujícím se světě prostě musíme hledat cesty vzájemného porozumění, zejména pak v evropském prostoru, který se z perspektivy jiných kontinentů a civilizací jeví v podstatě jako jedna entita.

Samozřejmě, že to Británie ekonomicky ustojí. To již bude otázka jejich hrdosti nepřiznat, že brexit bylo špatné rozhodnutí a jejich obchodnická dovednost dříve nebo později ztráty nahradí. Zároveň možností, jak ekonomicky alternovat zapojení do evropské unie má Británie v dlouhodobém horizontu několik. Zůstanou však obrovské škody mravní: rozdělená společnost spoustou lží a dezinformací, nenávist k nám „východoevropanům“, zklamání vyvolané v Evropě a hlavně promarnění historické šance vyřešit si svůj vztah s kontinentem.

Británie vždy žila a přijímala z evropského kontinentu: kolonizaci ostrovů původně středoevropskými Kelty, kultivaci anglického území coby provincie římské říše, christianizaci z latinského „východu“, kolonizaci Anglosasy a Normany ze severozápadu, protestantské ideje z německy mluvících zemí a nakonec i republikánský ideál z revoluční Francie. To vše Británie sbírala z Evropy a vždy to dokázala šikovně přetvořit v něco vlastního, specifického, využívajíce většího klidu díky „anglickému“ kanálu, jako ochrany před válkami na kontinentu.

V 19. století se pak Británie nechala unést svou koloniální slávou a na svou pupeční šňůru s Evropou trochu pozapomněla. Trochu si na ni vzpomněla až během 2. světové války, ale až po smutném mnichovském selhání. Až společný komunistický nepřítel přiměl Británii přemýšlet o svém vztahu ke starému kontinentu, ke svému původnímu domovu a zdroji. Vstup do EU k tomu od 70. let dal velikou šanci, kterou teď Britové zahodili. Dejme stranou, nakolik tomu pomohly šarvátky v konzervativní straně, nebo masivní ruská dezinformační kampaň. Prostě tomu většina Britů podlehla a to se nakonec počítá.

Morální škody budou Brity v dlouhodobém horizontu bolet nejvíce. To že zase unikli možnosti vyřešit si svůj nejasný vztah s kontinentem se jim bude vracet ve zlém asi tak jako nám Čechům se mstí naše nezpracované trauma vyhnání německy mluvících spoluobčanů podle principu kolektivní viny. I 70 let poté máme tuto ránu nezahojenou a nezpracovanou natolik, že se klidně stane zdrojem politické energie, která vynese na Hrad něco tak ošklivého, jako je Miloš Zeman. Obávám se, že Brity jejich nevyřešený stín bude zlobit také hodně dlouho.

Pro nás je to samozřejmě také ztráta. Evropská unie nejen ztrácí jednu z nejsilnějších a politicky nejzkušenějších zemí, ale zároveň bude třeba najít novou rovnováhu po odchodu tak silného hráče. Kdo se směje v pozadí je samozřejmě putinovský Kreml. V duchu rozděl a panuj se mu podpora brexitové kampaně vlnou dezinformací povedla a získal tak dílčí vítězství. Rusko nicméně jednou ekonomicky zkolabuje a zmizí ze scény, nicméně anglické trauma se bude léčit ještě dlouho…