S rodinou jsme naspořili po několika letech na společnou dovolenou. Volba padla na město, o kterém se říká: Vidět ho a zemřít. (Patrně je tak krásné, že nic lepšího už v životě nezažijete a můžete tento svět v klidu opustit.)
Neapol zmiňoval každý s nadšením. Přesněji – v jednom blogu se psalo:“Neapol buď milujete a nebo nenávidíte.“ Neodradily nás ani informace o v podstatě nedávné epidemii cholery nebo o všudypřítomném nepořádku (V Ústí nad Labem se zase šíří žloutenka a úplavice, teď už i koronavirus a taky se z toho nedělá zrovna věda). Město podle oficiálních údajů řídí mafie. Přesto si člověk řekne – je to přece civilizovaná evropská země…
Přílet na letiště byl příjemný, zavazadla dorazila všem členům rodiny a v pořádku. Nasedli jsme do autobusu, který nás měl dovézt do centra města. Tam jsme vystoupili, rodinka nadšeně mířila po náměstí k ulici, kde se ve vzdálenosti asi 600 metrů nacházel náš hotel.
Šel jsem za nimi, spokojený a zároveň nadšený, že jsme dobře vybrali, že je příjemně teplo a svítí slunce.
Procházím uličkou, kde mají afričtí pouliční prodavači na dekách svoje zboží všeho možného druhu.
Jednomu z nich se přede mě zvrhli vystavené dámské kabelky. Počkal jsem, až si je porovná a pokračoval jsem za rodinkou.
Asi po půl minutě mě najednou někdo začal tahat za rukáv. Dívenka s exotickým obličejem mi povídá něco jako „many“ a „problem“. Vysmeknul jsem se jí, domnívaje se, že po mně chce peníze, protože má nějaký problém. Ale ona se nedala. Znovu mě doběhla a znovu mi povídá, že „many“ a „problem“ a přitom ukazuje na můj batoh.
Pak jsem to uviděl: Můj batoh rozříznutý přes celou šířku. V něm samozřejmě chyběla peněženka, veškeré doklady, pas, platební karta, mobil i tablet, předtištěné adresy přátel a příbuzných, samozřejmě celá hotovost v eurech i v korunách. Lámanou španělštinou jsme se pak s touto Číňankou domluvili na tom, že viděla, jak nějaký mladík v bílém tričku drží můj batoh a bere z něj věci. Požádal jsem ji, aby mě zavedla na místo, kde se to stalo. VEDLA MĚ PŘÍMO MEZI TY AFRICKÉ PRODEJCE A PŘÍMO NA MÍSTO, KDE PŘEDE MĚ JEDEN Z NICH ROZSYPAL /teď už vím, že úmyslně/ VŠECHNY TY KABELKY.
Rozhlédnul jsem se kolem sebe a v jejich obličejích jsem viděl NAPROSTÉ ŠTĚSTÍ A POBAVENOST. Na to opravdu nikdy nezapomenu.
Následovala cesta na policii. Tady musím ocenit vstřícnost zaměstnanců metra, kteří nás po stručném popisu situace bezplatně vpustili do jinak zabezpečeného dopravního prostředku.
Na policii vše sepsali, uzavřeli to tím, že městský kamerový systém nefunguje a že zřejmě nic nenajdou a že se to stává NĚKOLIKRÁT DENNĚ. Ani je moc nezajímal popis osoby, která to měla způsobit, že by si třeba vyfotili batoh nebo mě, aby mě pak někde na záznamu mohli dohledat, je ani nenapadlo. Z jejich chování jsem cítil:“Další hňup, který se neumí chovat ve městě a obtěžuje státní zaměstnance…“
Naštěstí byl zaplacený hotel se snídaní a zpáteční let. Dětem se ale musely odebrat bankovky, které dostaly jako kapesné. Koupili se za to fotografie na nové doklady. To, že je ve městě zastupitelský úřad, schopný vystavit platné doklady, bylo opravdu štěstí v neštěstí.
Pak už jsme jen po několik následujících dní u snídaně schovávali do tašky bagety, abychom po zbytek dne nezkolabovali, a pokoušeli se dětem vysvětlit, že tu zmrzlinu si opravdu koupit nemůžeme. Jak chutná vyhlášená pizza taky netušíme. O kávě ani nemluvě. Památky jsme obdivovali zvenku. Výlety do okolí jsme škrtli.
Když jsme si vše dali dohromady, bylo nám jasné, že zloděj byl s těmi černochy jednoznačně domluvený. Našli si oběť, vystupující s kufrem z autobusu od letiště a pak už stačilo jen zručně a rychle otevřít zavazadlo oběti, uvězněné v uměle vytvořené tlačenici (policie tomu ve svém žargonu říká "umělý špunt").
Díky moc, paní Merkelová, připravila jste nám svou otevřenou náručí nezapomenutelnou dovolenou. Díky jménem celé mé rodiny.
Jestli nám to chcete vynahradit, tak číslo našeho rodinného účtu je 1212121212/0321
Ale méně než 780 euro tam neposílejte.
Neapol buď milujete a nebo nenávidíte. Po říjnu 2016 dospěla naše rodina k jednoznačnému názoru. A věřte mi, dětské oči, které říkají:“Selhal jsi…“ vám zůstanou hodně dlouho pod kůží.
Asi bude něco pravdy na tom, že žijeme ve století vzpoury chudých proti bohatým. Ale že by naše rodina byla v Itálii zrovna tou bohatou???
(PS: A už víme, proč se říká "vidět Neapol a zemřít". Nikoliv kvůli kráse města, ale proto, že námořníci tu často chytili syfilis, který se tehdy nedal léčit.)
