Sushi bylo trochu sušší, tak jsme si ho namočili.

Kdo nemáte rád suši, dál nečtěte. Kdo nemáte rád sašimi, nigiri, maki, saky, paky, wakame, Ujfaluši, sake, Nippon, Tošiba, šikanzen, šikana, guarana, tofu, tonfu, a další oblíbená jídla, nečtěte  také, mohli byste dostat vředy.

Jednoho krásného letního dne jsme si partička kamarádů z mokré čtvrti, já jsem ze suché, i když okolo plískanice, na náš dům svítí slunce, vyrazili do Varů do restaurace Sakura. Jako propagátor asijského způsobu stravování jsem dával k dobru pestrost, prospěšnost a hlavně neotřelost v našem knedlozelosvíčkovém regionu, tudíž rozhodnutí padlo a jelo se. Kamarádka, jejíž partner nic netuše pochodoval v rozhovoru s námi, najednou zvolala: Musim do bankomatu! Šla a za pár minut se vrátila, vítězně třímaje dvoulitr. Dal? Zeptal jsem se. Dělal drahoty, ale pak dal, prevít!

Vkročili jsme do liduprázdné restaurace. Moc pěkné to tam bylo, všude samé japonské věci, servírka a servír měli umělé šikmé oči, ve žlabu podél zdi poněkud unaveně poplavávali kapříci koi, kteří jako smečka hladových vlků na redukční dietě čekali, až stolujícím upadne drobek... Byli, chudinky, celí zesláblí, v restauraci zjevně dlouho nikdo nebyl. Tudíž když se otevřely doširoka dveře a dovnitř se vhrnula tlupa balíků z venkova vedená nepřehlédnutelným, hlučným, zajímavě prostorově řešeným mnou,  nejen obsluha dřímající za barem viditelně pookřála. Z kuchyně se ozvalo nasupené: Shit, mang cho tôi m?t đi?u thu?c lá roi vao bia! Láteřící japonský kuchař původem z Vietnamu se právě probudil.

Obsluhující servír velmi kultivovaně a způsobně přinesl do ruliček smotané nahřáté utěrky, o kterých jsem si nejdříve,  poměrů  neznalý, myslel, že to je moučník jako pozornost podniku. Voněly sice po aviváži, ale co já vím, jaké ti Nipponci používají koření? Kamarádka mi duchapřítomně chytila ruku těsně před tím, než jsem se do úhledného válečku stihl zakousnout. Cizinec promine, omluvil jsem se a vlepil servírovi na čelo stokorunu. Zamumlal pod vousy: ses moc nepředal a odešel za pult leštit zátky od vína. 

Přiskotačila slečna, která se nás ochotně ujala a začala nám rozdávat obrázkové jídelní lístky. Kamarád si jeden chtěl okamžitě odnést domů, nicméně servírka nakonec po cca pěti minutách přetahování lístek stihla pro podnik zachránit. Nutno podotknout, že na to měly výrazný vliv kamarádovy mokré ruce, kterými se před chvílí pokoušel vylovit ze žlabu zvědavě na něj pokukujícího kapříka.

Otevřeli jsme jídelní lístky a nestačili se divit, sortimentu jako v japonské restauraci. Kamarád si, jak má ve zvyku,  jako první objednal guláš se šesti a vychlazenou desítku. Dostalo se mu odpovědi, že si spletl vchod, Krušovická pivnice je naproti. Aha, takže pečenou kachnu, zelí a bramborový knedlíky. Jelikož jednání se servírkou vykazovalo známky mírného pokroku, domluvili se po zhruba půlhodině licitování na kachně na kari, restovaných nudlích, i to pivo dostal, nicméně lahvovou dvanáctku. Druhá kamarádka si způsobně dala rovněž kachničku už nevím s čím a konečně přišla řada na mne.

Takže nejdřív mi udělejte tamtoho modročervenýho, ukázal jsem na jednoho ze zvědavě pokukujících kapříků. Ti jsou tu jen na ozdobu, pane, odvětila servírka, které už znatelně cukal pravý koutek. Sou gumoví, nebo co? Tak něco, kontrovalo děvče, které jen s obtížemi zvládalo být vážné. Po chvíli usilovného uvažování jsem si řekl, že polívka je grunt, poručil jsem si miso s tofu, sake maki (čti saky paky) a jako nádavek maguro i-o (protože to znělo strašně chytře).

Nakonec přišla na řadu kamarádka sedící vedle mne. Začal tanec, který asi servírka dlouho nezažila. Tak já bych si dala tohle, pak tamto, tohle se mi líbí, pak toto, tuhle omáčku s rýží, tamto, tohle, tamhleto... Na slečnu v zástěře šly mdloby a já jsem v duchu přemýšlel, jak se to do té 150 cm vysoké holčiny všechno naskládá.. Objednáno, dobu čekání jsme si krátili lovem kaprů v akváriu tak, aby to nic netušící servír, který na nás neustále upíral nedůvěřivý pohled, neviděl.

Konečně donesli jídlo. Kamarád se pustil do kachny, řka, že teda jeho teta na Moravě ji dělá lepší a ty nudle vypadají jak chcíplý žížaly. Nicméně za ty prachy jim tady nenechám ani zrno na zmar, prohlásil. 

Já se hrdinně pustil do boje s polévkou miso. Miso, to by jí měla bejt mísa, ne? Přede mnou ovšem přistála jen miska, oni ti Japonci mají všechno děsně maličký. Po pár soustech jsem si uvědomil, že stačila. Stačila, po dojedení bych mohl jazykem zatloukat hřebíky, tak pálila. Pořád jsem pokukoval po okrasných kaprech, kteří všichni ve vodě stáli na špičkách ocasních ploutví a nehybně jako terakotová armáda  sledovali, co se děje. Jen ten modročervený vlevo na mne hrozil ploutví, nemohl nejspíše přenést přes žábry, že jsem jej chtěl sníst. Číšnici, která mi přinesla hůlky, jsem řekl, že pletení, paličkování a štrikování sice patří k mým oblíbeným činnostem a provozuji je prakticky neustále, ale čím jako budeme jíst? Odvětila, že těmi jehlicemi. Zkontroloval jsem je bedlivě, abych si nezadřel třísku do patra, naštěstí byly vzorně orašplovány speciální japonskou rašplí kaiten. Následovalo  sushi na podnose. K tomu mistička, prázdná. Ptám se, k čemu mistička, když je prázdná. Na sojovou omáčku s wasabi, pane, odvětila ochotná sevírka pracně zakrývající smích. Aha, zase něco, čemu nerozumím, nicméně zatvářil jsem se děsně chápavě a ležérně povytáhl obočí.

Servírka odešla společně s nedůvěřivým servírem  leštit korkové špunty a já jsem začal zkoumat techniku, jakou budu ty válečky těmi pletacími jehlicemi konzumovat. Nakonec zvítězila přirozená inteligence, šlo to napíchnout. A k čemu je tady tahle divná zelená pasta? Pomyslel jsem si. Hrachový protlak? Barva by odpovídala. Jal jsem se nabrat pořádnou hroudu ve snaze ochutnat, zda je japonský hrách stejně dobrý jako ten náš, český. Znalec kvalitního japonského křenu ví, co následovalo. Z nosních dírek mi vyletělo švihadlo až do talíře naproti, z uší vyrazily sloupy páry a oči vystouply navrch hlavy, kdybych se postavil vedle těch kaprů, nikdo mne nepozná, bylo to ono wasabi... Když se číšnice válející se pět minut za pultem po zemi smíchy, zvedla, přišla mi vysvětlit situaci: wasabi trochu rozmíchat v sojové omáčce, na to slouží ta prázdná miska a do toho ty válečky namáčet, pane! Odešla se znovu na 5 minut válet smíchy za pult. Měla štěstí, že krom nás, jí a vietnamského kuchaře nikdo v restauraci nebyl, nedůvěřivý servír odešel vedle do Mc'Donaldu pro burger.

Dojedl jsem své sushi a začal z nudy plést svetr, vlnu nosím pro podobné případy pořád v kapse a na tom véčku, co si štrikuji na koncerty, mi ještě chybí límeček. Hůlky se na to celkem dobře hodily, když může plést svetry Stallone, proč ne já?

Kamarádka zdolala úspěšně první dva chody, ale když jí přinesli čtvrtý a pátý chod, potřebovala nutně pomoc, přece jim to tu nenecháme! Tudíž jsme jedli, hodovali, wasabi si do mističek rozpouštěli, dobrou vůli spolu měli a bylo nám v dobre, ani jsme nemuseli sedět na konári. 

Nacpáni kulatozrnnou rýží až po okraj jsme se napili teplého odvaru z ponožek, kterému Japonci říkají saké a odebrali k autu.

Mám takové tušení, že si o nás kapři koi s těmi dvěma číšníky budou ještě dlouho povídat. Dost možná, že si povídají si dodnes!

Takže už vím, proč je to sushi v Evropě tak populární. Je u toho děsná legrace.