Řežete ? Tak řežte !

Pokud však jste přesvědčení, že to není až tak primitivní práce, pak doporučuji, nejdříve řešte. V tomto oboru je rádobyznalec každý, kdo má mechanizaci potřebnou pro řez stromů. Dokonce se stává tato práce sportem soutěžících kaskadérů. Stromy však nemusíme řezat za každou cenu.

Tilia cordata

     Projíždíte-li v současné době naši zemi, vidíte muže v reflexních vestách s motorovou pilou okolo cest, na návsích a řežou, a řežou. Někde proto, že údajně jsou stromy příliš vysoké, někde zase něco vadí a mnohdy podstatou je ... . Jen tu a tam se objeví zpráva v mediích, že občané sepsali petici, nebo jinak protestovali proti rozhodnutí zastupitelstva vykácet starý strom nebo alej. Nikdy jsem však zatím neslyšel protesty proti špatnému ořezání stromů. Při tom však vše začíná právě tady.

     Pan Bůh, nebo chcete-li Příroda matka má všechno promyšlenější, než se na první pohled zdá a všechno má svůj význam.

Stromy měly a mají náš obdiv. Již při pohledu na ně, hladí naši duši a dodávají nám energii do dalších naších aktivit. Proto zásahy hlubokých řezů a kácení na nás působí depresivně a není divu, že vyvolávají vlny nevole.

Stromy nás přežívají a předávají nám poselství z generace na generaci. Mnohé byly vysazeny v dobách, o kterých jen čteme. Pro některé z nás, znamenají kus historie, nebo kus prožitého života. Stromy jsou jakousi duši krajiny, které říkáme domov.

Lidé k životu stromy potřebují. Stromy se však bez člověka obejdou.

Dokážou rozložit svoji korunu tak pevně, že odolává všem náporům větrů a nepříznivým klimatickým podmínkám. Bez zásahu člověka si najdou vhodný prostor a přetrvají věky. Člověk moudrý se od nich učí a jejich krásu umocňuje použitím v prostředí, kde pobývá větší část svého života. Jen člověk hloupý si chce přírodu podmanit a napravit některé věci, např. stromy radikálními řezy.

Pokud strom snáší řez, pak pro některé z nás je to signál řezat a řezat, jakoby to byl jediný způsob, jak odčerpat veřejné finance. Dnes si někteří dokonce myslí, že je to nutnost. Nechci zde rozepisovat, kdy řezat ano a kdy ne, což je v mnohých knihách podrobně popsáno.

Chtěl bych tímto článkem upozornit na řezy z hlouposti. Podívejme se např. jak se u nás žije stromům, které všichni známe. Podívejme se na lípy. Rostou všude po naší vlasti i v té nejzapadlejší vesničce. Stromy tohoto rodu najdeme v alejích okolo cest, návsích, náměstích, parcích, lesích, velkých zahradách atd. Není divu, že je naším národním stromem.

Lípa je schopná přežít několik staletí a znovu a znovu se zazelenat. Většina z nás si jistě vzpomene na  starou lípu, kterou viděl nebo o ní jen slyšel. Já jsem měl tu čest stát pod korunou takové lípy, která přečkala více než 500 let. Jen těžce si dokážeme představit, že pod ní odpočívali lidé v době husitské. Nebo, kolik generací našich předků se pod ní vystřídalo a čeho všeho byla svědkem.

Je zřejmé, že při současném ořezavání nemají lípy šanci na svoji dlouhověkost. Mnohokrát jsem se setkal s názorem, že je potřeba korunu lípy seřezat, aby nám nezačaly větve padat na hlavu. K tomu tito skoroznalci dodávali, že snese řez a brzy znovu obroste. Těmto lidem se dostálo sluchu zejména v posledních deseti létech, kdy byly dány kompetence rozhodování do rukou zastupitelů.

Od té doby se všichni divíme, kroutíme hlavou, kdo nám ořezal ty naše krásné lípy tak, že zůstaly trčet pouze kmeny do výšek. Marné jsou připomínky občanů, že čím větší zásahy budou dělat, tím více budou ohrožovat zdraví kolemjdoucích.

"Nesmysl" říkali skoroznalci. "Uvidíte, jak krásně obroste."

A měli pravdu. Koruna lípy obrostla. Skoroznalci si mnuli ruce a sklízeli uznání. Vše do té doby, než první větev narostlá do váhy, vylomením způsobila úraz návštěvníka parku. Trouchnívějící velká rána na kmeni tuto váhu neunesla.

"Na co skoroznalci zapoměli?"

Přirozeně rostlá koruna má svoji fyzickou rovnováhu, která čelí povětrnostním vlivům. Narušením vzniká větší pravděpodobnost rozlomení. K tomu, aby tato pravděpodobnost byla ještě větší, přispívají "řezači" tím, že dělají velké rány přímo u kmene. Jak je obecně známo, velké rány nejsou schopny se zacelit a tak i přes ošetření nastává dřevokazný proces. U lípy je doprovázen dokonce vypadáváním dřeva. Za nějakou dobu strom obroste, ale nikdo neví, jak postoupila zkáza dřeva, která nakonec způsobí rozlomení kmene jeho váhou. Nebo se tak stane při povětrnostních vlivech, které tomu dopomohou. Nikdo neví, kdy se odlomí větev na pokraji vyhnívající rány, právě dorostlá do své kritické váhy.

Co nám udělá náš zhola ořezaný kmen, trčící do výše?

Kdy uhnije ten poslední kousek, než se kmen v půli rozlomí?

Čekejme. Třebas se nic nestane. A když přece jenom, tak to nemohl nikdo předpokládat. Nebo ano?

Na takto nevhodně ořezané stromy si rychle odpovědní funkcionáři nechávají alibisticky vypracovávat posudky. A světe div se. Všechny lípy se musí odstranit. Protesty a petice je již nezachrání.

Lidé si musí počkat na krásu, která tam byla. Minimálně dalších padesát let.

(Při takových stavech je jediné řešení)