Za posledních dvacet let jsme se posunuli zpět v mnohých naších činnostech. Důvodů je mnoho a jsou nám předkládána nejrůznější zdůvodnění. Jedním z nich je nutnost kompromisu. Je tomu však skutečně tak?
Jako potomci minulého režimu máme vsugerováno, že stát nám garantuje ten správný profil politických, hospodářských a nejrůznějších pečovatelských osobností.
Nechceme si připustit, že např. chirurgem se může stát člověk, kterého motivují k povolání jeho skryté sadistické sklony, nebo nedokážeme si představit dětského lékaře pedofilem.
Také v politice nemusí být politik motivován pomaháním občanům k lepšímu žití, ale množstvím skrytých až chorobně negativních lidských vlastností.
Proto musí zde být společenská kontrola nás všech a možnost prosazení odvolání takového člověka!
Veřejně činní lidé nám vnucují skoro škodlivost nekompromisního člověka.
Je vůbec možné, aby jsme ke všemu byli tolerantní?
Myslím, že generace před námi nám již na tuto otázku odpověděly. Po celá staletí nekompromisně vytlačovaly na okraj společnosti nositele nevhodných lidských vlastností.
To, že některé z nich v současné době tolerujeme nás nedělá lepšími, ale naopak. Dokonce jsme si zadělali na větší maléry, než jsme byli zvykli.
Po kompromisu a toleranci volají většinou lidé, kterým není nakloněno veřejné mínění. Slovo kompromis také v současné době skloňují ve všech pádech naší politici a snaží se nám vysvětlit jeho nutnost v politice.
Kladu si otázku, co to pro nás znamená?
Všichni kýváme hlavou, ale víme, co nám chtějí tím politikové říci?
Nechtějí jen zlehčit svoji problematiku ke snažšímu ovlivnění veřejného mínění?
Nechtějí tím protlačit do našeho života své skryté záměry?
Kompromis znamená způsob rozhodování nebo řešení sporů nebo ústupek pro dosažení nějakého cíle.
Pokud se nad věcí jen trochu zamyslíme je všechno naše žití nějakým kompromisem, kdy pro dosažení nějakých svých tužeb, záměrů a cílů postupujeme nějakých ústupků.
To znamená, že také politické jednání musí být naplněno přímo cíleným působením ke kompromisům. To všechno není nic nového a je vlastně starým bojem, který se dozvídáme z historických pramenů.
Je však nehoráznost tvrdit, že to bez kompromisu nejde a zároveň obhajovat tím ty nejzmatečnější a nejnesmyslnější hlouposti, které byly uzákoněny v rozporu se zájmy našich občanů.
Kompromis je vždy jen prostředkem k dosažení cíle, tudíž obrazu naší přítomnosti, kterou chceme naplnit.
Jsme-li schopni logické úvahy, pak si zadejme příklad, který je uváděn zpravidla v zábavných matematických knihách:
" Kdyby 12 politiků chtělo kompromisně měnit žebříček pořadí svého postavení a jedno seskupení, nebo-li kombinace by trvala jednu sekundu, dívali bychom se na toto divadlo plných patnáct let."
(přepisuji: 12! = 479 001 600 krát / 1rok = 31 536 000 s)
Z toho je zřejmé, že kdybychom uvěřili některým tvrzením politiků, nejen náš život, ale několik tisíciletí by nám nestačilo na dovršení slibovaných cílů.
Podívejme se však na kompromis ze stránky naších představ splněných přání:
"Představme si, že nám před volbami bude politická strana slibovat, že budeme mít na oběd každou nedělí vepřo-knedlo-zelo. Po volbách nám však řekne, že díky svým schopnostem ke kompromisu se jí podařilo uhrát pro občany jenom to zelo."
Jak na to budete reagovat?
Budete čekat v klidu do dalších voleb?
Kolik let našeho žití bychom potřebovali, abychom dosáhli lepší životní úrovně?
Kompromis a obzvlášť v politice, nesmí a nemůže být cílem, ale prostředkem k dosažení cílů, které si všichni přejeme. Tudíž cílem není kompromis, ale konsenzus!
Jako sůl potřebujeme vizi obrazu budoucnosti ke které budeme všichni směřovat bez rozdílů politické příslušnosti. Není v naších silách včas odhalit záměry různých skupin. Nevíme, co se jim honí v hlavě. Proto je nutná politická odpovědnost jednotlivců a jejich odvolatelnost.
Že to tak není - je tragédie našeho národa.
Někteří naší občané nazývají současný stav v naší společnosti žumpou. Máme-li akceptovat tento název, pak věřte, že se v ní všichni vykoupeme - bez rozdílů.
Možná jen Ti, kteří se včas zabydlí někde v zahraničí, budou na tom lépe.
Jak bude pak svět vnímat člověka, který se bude hlásit k české národnosti?
