Šukají komunisti pionýrky?

tato pilotní povídka definitivně zlomila nakladatele a rozhodl se nepublikovat sbírku povídek o sexuálních zločinech komunismu

„Tati jaký byl komunizmus, máme o tom napsat esej“

„A nechceš radši probrat otázky sexuálního života? Máma to chtěla.“

Díval se na mě jako na debila:

„Je mi sedmnáct a mám holku, takže co bys potřeboval vysvětlit?“

V jediný a jedinečný okamžik jsem si uvědomil, že mám dítě, dospělé dítě, dítě co může udělat dítě, dítě co si ze mě dělá srandu, a že došel rum.

Podobnou otázku jsem pokládal dědovi Uboatovi, který jako pravý Prajzák bojoval ve Wermachtu: „Dědo jaká byla válka?“

Z jeho odpovědí jsem nabyl dojmu, že zatímco oni stříleli do vzduchu, pálili Rusáci do nich. Jedna jeho odpověď se mi líbila:

„Je to furt stejné, lesy plné Rusů, cesty plné Němců a Češi kecají a kradou“

Naštěstí dnes to je jiné, aspoň co se lesů týče, Rusové se v nich už neschovávají- čekáme na to až si je koupí.

„Víš, komunizmus byl.., komunizmus byl srandovní“ , no tak takové moudro jsem od sebe, ani nečekal, a viditelně, ani on ne.

„Tak jinak tati. Jaký problém jsi řešil tehdy v mém věku?“

„Jestli komouši šukají pionýrky.“

„Snad svazačky ne?“

„O těch jsme to věděli.“

Ano, mým velkým problémem v jeho věku byla tato otázka. Stál jsem na náměstí opřený o tyč transparentu: „Studenti zdraví pracující lid“, bylo mi zle po včerejším zakázaném pálení čarodějnic, kousala mě dederonová modrá košile, a škrtila svazácká kravata, pohledem jsem hltal lepou pionýrku recitující báseň S.K.Neumana. Byl krásný prvomájový den, slunce nemilosrdně pražilo mojí půl roku nestříhanou hlavu a moje „Metal Heart“ bilo jen pro to ďábelsky andělské stvoření recitující mizernou poezii prodejného barda.

Její zlatá hříva ozařovala svět, rty se jí chvěly, hruď dmula.

Panebože to jsou nádherné kozičky. představoval jsem si jak trhám knoflíky její košile abych se k nim dostal, jak ji zavazuji oči šátkem, jak ji líbám a v tom..

Dorecitovala.

Podala kytici šeříků ruskému generálovi, a to hovado jí vlepilo francouzák!

Viditelně neotřesená se vrátila na konec zástupu své školy, jako omámený jsem vrazil tyč transparentu vedle stojícímu soudruhovi, a velkým obloukem se vydal za ní. Byl to odvážný čin za přítomnosti tisíce svědků, byla to jasná nominace na trapas roku. S pocitem lovce stíhajícím kořist, se slepotou tokajícího tetřeva jsem šel hrdě za svým osudem, nevnímal jsem své okolí nevnímal jsem Internacionálu ani falešně pějící dav.

Dorazil jsem k ní a hloučku jejích spolužaček dotkl se Jí!.. a vtom...

Do ticha dozpívané hymny socialistů zaznělo:

„Svazáku vraťte se do řady!!!“

Odporně tlustá učitelka to zaječela pronikavým hlasem, a vyrazila ke mně, tisíce pohledů našly svůj cíl, smích stovek hrdel proťal vzduch, mocná paže horníka mě drapla za rameno a táhla pryč...

Trapas století!

Havíř mě dotáhl ke stánku s občerstvením, bylo po průvodu takže se opět mohl prodávat chlast, koupil pivo a dobrosrdečně řekl:

„Ta pitka by tě zabila cype.“

„Fakt?“

„Si kuř, je to moje roba.“ smál se z plna hrdla

„Zabila by mě kvůli toho že jsem chtěl mluvit s tou holkou?“

„Ne kvůli tomu že jsi nestál v pozoru při internacionále. Jo a na tu malou štětku zapomeň o prázdninách se stěhují do Reichu, dostali povolení.“

Jeho odpověď mě zasáhla.

„Hans, daj nam tu dva rumy, chachar to potřebuje“

Někdo mě zatahal za rukáv.

„Lucka se ptá co jsi chtěl?“

Podíval jsem na tu malou žábu a zaregistroval hlouček zákeřně se chichotajících pionýrek zjevně vedený mým andělem. Rumem znovu nalezená hrdost se ozvala:

„Proč se nezeptá sama?“

Tato odpověď zaskočila poslici, takže ze sebe vysypala:

„Jestli s ní chceš chodit, tak to nemá smysl, protože jsi starý, stěhuje se a nelíbíš se ji.“

Znovu nalezená hrdost definitivně rezignovala.

„Chtěli jsme vás pozvat do klubovny na disku“

Odběhla.

„Kurva den co? Hans ještě dva, ale rub, idu se vychcat.“ odešel za potřebou.

Poselkyně špatných zpráv se vrátila a spustila:

„Nejdeme protože Lucka musí jít do kulturáku recitovat ožralým papalášům, a Bára se ptá kolik ti je a jestli s někým chodíš, a doprdele, dobrý den pane Uvara – nashle...“ vystřelila jako namydlený blesk.

Mému zraku poskytl nemilosrdný osud, báječnou scénu- prchající dav pionýrek, naháněný rozzuřeným stokilovým soudruhem v hornické uniformě, který do rytmu budovatelské melodie vykřikoval:

„Barboro, ty malá čubko já tě zabiju!!!Stůj ty malá šlapko, nebo to bude horší!“

Kopl jsem pro jistotu oba rumy a vydal se do klubovny, šel jsem kolem burácejícího kulturáku.

No a tehdy mě napadla ta otázka:

Šukají komunisti pionýrky?

„A pak že nebyl komunizmus srandovní“

Díval se na mě nechápavě:

„Tati je to dědičné?“

„Obávám se děti dědí jen ty nejhorší vlastnosti synku, jen ty nejhorší.“