kouzlo okamžiku

stárneme a neuděláme s tím vůbec nic

tento článek bude o ničem- koneckonců jiné ani psát neumím.

Ale upřímně slibuji, že bude můj poslední, ano konečně poslední, to píšu jen proto abych se ubránil zbytečným komentářům- ale ony stejně budou.

Dneska jsem viděl padat pírko, bylo modré (nehledejte v tom žádnou narážku) prostě padalo modré pírko.

Klouzalo sem a tam a nevydávalo žádný zvuk, nekřičelo, nezpívalo a určitě nemělo žádné myšlenky, jen si tak padalo dolů. Občas ho přizvedl vlhký vánek, ale dopad na zem byl neodvratný.

Gravitace je prostě prevít a je jí jedno, jestli má pírko za sebou  lunární nebo Bůh ví jaký měsíc, gravitaci je prostě jedno čí to pírko vlastně je, možná bylo holubí, možná stračí, snad to bylo pírko pírko z brka pisálka který má jen jediné téma a vidí modrorůžově nebo jinakbarevně a možná to bylo peří z ocasu nějakého ptačího poety- ale na to nebylo dosti metaforické a znalo více než obkročný verš.

Jak říkám, gravitace je neúprosná. Táhne nás dolů uznávajíc opravdu platný zákon starého Newtona: o tom že co bylo nahoře - spadne  vlastní důležitou tíhou k matičce Zemi, potřebuje k tomu vlastně jediné - dostatek času. Protože ono vlastně jedno jestli padá k zemi dělová koule nebo pírko (samozřejmě ve vakuu- podotknou fyzikové). Ono je vlastně jedno téměř vše, i to jestli máte doma nepravého partnera, jestli šéf dodržuje rovnost pohlaví, jestli vám houmlesáci čumí do výstřihu, nebo na poklopec. V mém okamžiku bylo důležité jediné- padající pírko.

V té chvíli mi bylo líto toho, že neexistuje nějaká menšina lidí sbírající ptačí pírka, i to že není brácha chránící svého svého  bratra sběrače i za cenu pomluv a hysterie, v té chvíli jsem hledal cenzora který by bez důkazů zakázal pády ptačích per. Ale nikdo takový tam prostě nebyl.

Bylo tam jen padající pírko a já.

Promiňte.