Rakousko a film

   Tento víkend jsem strávil v rakouském Salzburgu a během několikahodinové cesty vlakem jsem psal tohoto průvodce filmy, které byly buď natáčeny v Rakousku a nebo v nich mají Rakušané významnou roli.

¨Rakouský film nominovaný na Oskara Revanche"

   Rakouská kinematografie má skvělou dokumentární školu a na mezinárodním festivalovém poli jí proslavilo i několik výrazných osobností experimentálního filmu. Za hranicemi a konec konců i v zemi svého vzniku zůstává zdaleka nejslavnější červená knihovna o císařovně Sissy, kterou ve své době ztvárnila mladičká Romy Schneider a jejím laskavém příteli a později i manželovi Františkovi Josefovi I., kterého hrál Karl Heinz Böhm (později ztvárnil titulní roli ve slavném filmu Peeping Tom, o kterém jsem již na tomto blogu psal v souvislosti s bizarními filmy). Tato mnohokrát reprízovaná série nesmí chybět ve filmotéce žádného zarytého monarchisty.

   Rakousko se svou malebnou krajinou přímo svádí k idealizaci. Horská jezera s průzračnou vodou, zasněžené vrcholky Alp, nádherné lesy, přepečlivě udržované parky, malá městečka a pochopitelně Vídeň, které se ale budeme věnovat později.

   Možná právě ta idealizace, kterou jsme si vytvořili dostane občas pořádně na frak nefalšovanou skutečností. Naposledy se skandálem Josefa Fritzla. Házet všechny obyvatele do jednoho pytle kvůli takovému zvrhlíkovi je však spíš naše národní vlastnost.

   Když se loni objevil v kinech film Brüno o rakouském homosexuálním módním reportérovi, který chce za každou cenu uspět v USA byl to v Rakousku velký skandál. Jen tak na okraj, řada Rakušanů díky nejznámějšímu žijícímu rodákovi Arnoldu Schwarzeneggerovi skutečně touží po kariéře v USA, ale co vím od jednoho vídeňského rodáka je to pouze z toho důvodu, že je Rakousko příliš malé a pokud se má člověk v jakémkoliv oboru rozletět musí jednoduše za hranice. Hlavní hrdina zmiňovaného filmu v jednom dialogu říká:,,Mám sen jako každý obyčejný Rakušan. Postavit dům, pod ním mít sklep a v něm vychovat rodinu.“ Rakušané vzali tento film na milost pouze díky reklamě, kterou jim bezplatně poskytl a přestože se Sachu Baronu Cohenovi, který tuto komickou postavu vymyslel, nedá upřít snaha o upozorňování na zažité předsudky, pak tentokrát jeho agresivní styl a nedostatečná sebekritika způsobily, že se na film jednoduše nedá dívat. Pro zajímavost v sousedním Německu byl Brüno megahitem.

   Specifickou částí Rakouska je pochopitelně Vídeň, která možná v našincovi může vyvolávat ambivalentní pocit, ale jako centrum kultury se slavnými muzei, divadly, operou, plesovými událostmi, koncerty, akademií a univerzitou patří k hlavním městům Evropy.

   Jeden z nejlepších filmů všech dob Třetí muž (1949), který vznikl v britské produkci podle scénáře Grahama Greena (ano román, je až přepisem filmu) se odehrává ve Vídni a je to právě rušný poválečný kolorit města, který  z něj dělá nezapomenutelnou podívanou. Autor brakových westernů americký spisovatel Holly Martins (Joseph Cotten) je požádán, aby úzkoprsým vídeňským intelektuálům přednesl seriózní výklad o literatuře. V sále jeho tvorbu nikdo až na policistu v zadních řadách nezná. Zásadní okamžik filmu se však stane již pár minut předtím, když Holly zjistí, že jeho přítel z dětství Harry Lime (Orson Welles) zemřel. Prý byl namočený do šmeliny. Do případu smrti Harryho má být zapletený jakýsi třetí muž, který byl spatřen u Harryho těla. Jako každý film noir má Třetí muž spletitý děj, který staví na nečekaných zvratech a nemá cenu vás ochuzovat o překvapení, pokud jste film ještě neviděli. Tímto ho vřele doporučuji, protože ani po letech neztratil nic ze své působivosti.

   Jeden z nejromantičtějších filmů, co jsem kdy viděl je milý malý snímek Před úsvitem (1995). Dva mladí lidé se setkají společně ve vlaku u Vídně a spontánně se rozhodnou, že společně prožijí ve městě několik hodin, aby se ráno zase rozešli.

   Richard Linklater natočil zajímavý, kladnými emocemi nabitý film, po jehož úspěšném uvedení byl kritikou označen za pokračovatele Erica Rohmera a získal za něj Stříbrného medvěda za režii na MFF v Berlíně. Filmu dominují vynikající herecké výkony Ethana Hawkea a Julie Delpy. Přes úsvitem bylo natočeno v koprodukci USA, Rakouska a Švýcarska a vzhledem k nákladům se stalo komerčním hitem. Před úsvitem je především konverzačním snímkem, kde se sice řeší banality, ale je zajímavým příspěvkem do civilních snímků, které zpříjemňují život pojmenováváním a ukazováním životních pravd a nepodceňují jak inteligenci tvůrců, tak ani diváků. Film se dočkal pokračování s názvem Před soumrakem z roku 2004, který je rovněž velmi vydařený, ale odehrává se už v Paříži. Oba filmy mají početnou diváckou podporu napříč zeměkoulí a na posledním festivalu Sundance, ostatně jako každý rok, se diváci v obecenstvu opět ptali, zda tvůrci plánují třetí pokračování. Ethan Hawke prozradil, že už má námět sepsaný a uvidí se, zda jej přijmou i oba dva další hlavní tvůrci.  

   Z nedávné doby je třeba připomenout i rakouskou filmovou událost a to film Revanche (2008). Alex se rozhodne pro svou ukrajinskou milenku vyloupit banku na malém městě. Upřímně jí miluje a chce, stejně jako ona, začít znovu. Ona dluží mafii a splácí to nucenou prostitucí a on taky není žádný svatoušek. Cesta k novému životu se však fatálně zkomplikuje, když je maloměstským policistou dívka zastřelena. Alex tak zůstane víceméně na místě činu u svého jediného příbuzného s jedinou touhou – pomstít se.

   Drama o zločinu a trestu se v rukou Götze Spielmanna proměnilo v úvahu o pomíjivosti, nových šancích a především trestu. Film má své specifické tempo, které se přímo úměrně mění s prostředím filmu. Nervy drásající scény střídají klidné obrazy bez zdánlivého děje a nechybí ani humor. Přestože je Revanche spíš festivalový titul, z hlediska pozornějšího diváka může být zajímavým zážitkem. Spielmann je rozhodně skvělý filmař, který dovede obhájit své stanovisko. Setkal jsem se s ním předloni na MFF v Karlových Varech, tedy krátce poté, co obdržel za svůj film cenu kritiky na MFF v Berlíně a těsně předtím než byl jeho film nominován na Oskara za nejlepší zahraniční film. Zaujalo mě s jakou jistotou Spielmann odpovídal jednomu divákovi všeználkovi, který ho poučoval, že ve filmu má úplně špatně natočené dojení krávy a jak to má správně dělat. S naprostou chladnokrevností mu odpověděl, že i když vyrostl na farmě, máslo jezdili vždycky kupovat do obchodu a že ve filmu hlavní hrdina dojí kozu. Nemusím snad dodávat, že sympatický režisér sklidil velký aplaus.

   V souvislosti s Rakouskem a kinematografií je důležité zmínit, že Rakousko sice není velkým filmovým producentem, ale že je významným koprodukčním partnerem. Za rakouské peníze tak může na mezinárodním poli slavit úspěchy takový režisér jako Emir Kusturica, ale filmy jako Grbavica, Ďáblova dílna, Pád třetí říše, Sluneční jas nebo Občanská výchova vznikly za podpory rakouské televize nebo rakouských produkčních společností.

   Zásadní osobností rakouské kinematografie je režisér Michael Haneke, který však dnes tráví většinu roku v Paříži. Vzdělaný intelektuál s ohromnou erudicí ve filmové historii se přímo chlubí, že pokračuje v tradici Ingmara Bergmanna, tedy pravého génia filmové režie. Haneké také nikdy nezastíral, že hlavním kritériem jeho tvorby je to, aby byly jeho filmy uváděny v Cannes a přiznejme si to i za něj, aby tam především vyhrávaly Zlatou palmu.

   Hanekeho filmy díky nákladům a jeho vysokému uměleckému kreditu vznikají v rozsáhlých evropských koprodukcích, poslední film Bílá stuha měl na poměry evropského černobílého art filmu rozpočet neuvěřitelných 18 milionů dolarů. Pro účely tohoto článku však zmiňme jeho Pianistku (2001), která se odehrává ve Vídni.

   Učitelka na klavír Erika Kohutová (Isabelle Hupert) je perverzní stará panna a když se jejím studentem stane mladý a krásný Walter Klemmer (Benoit Magimel) zatouží po něm až chorobnou vášní. Čeká je výlet do nejtemnějších koutů lidské duše, až na okraj sebezničení.

   Takto by se dal popsat snímek skandálního režiséra Michaela Hanekeho, který zde popisuje ničivý vztah ženy ve středním věku, která trpí bezpočtem perverzí a mladého chlapce, který pravděpodobně podléhá jejím svodům. Důležité je zmínit, že snímek vznikl podle předlohy úspěšné spisovatelky Elfriede Jelinek. Film vyvolal skandál svou expresivitou, na druhou stranu odkazuje k mistrům psychologických filmů, hlavně k již zmiňovanému, Ingmaru Bergmannovi. Pianistka zvítězila v hereckých kategoriích nejen na festivalu v Cannes, ale i při udílení Evropských filmových cen.

   Rakušané nejsou ani zdaleka takový filmový národ jako jsme my. Zatímco my jsme schopni zasmát se prakticky čemukoliv a udělat hit i z průměrného titulu, když je v něm cítit alespoň snaha. Když je ovšem v televizi Švejk, dívá se dodnes obrovské množství lidí. Přestože se s ním podle mého názoru většina národa neztotožňuje, i když zbytek Evropy a světa to vidí jinak, tak věta:,,Nešetřete mě kamarádi. Dejte mi klystýr a myslete si, že na tom stojí Rakousko“, mě prostě pobaví vždycky. Snaha se vymezovat vůči Rakousku je s odstupem času v řadě případů zásadním omylem naší společnosti.

   Pokud jde ale o filmy, tak k naší smůle ve Vídni muzeum filmu mají a v Berlíně je rakouské kinematografii věnován také slušný prostor. Samozřejmě v pozitivním slova smyslu.

   Máte-li zájem, můžeme se opět pod článkem vrhnout na diskusi. Odpovídat budu ale až ve čtvrtek, protože odjíždím dopisovat scénář a aby jste pak neřekli, že je to pěkná konina, ptákovina nebo jiné zvukomalebné slovíčko, tak potřebuji klid. Děkuji za čtení mého blogu a zvláště těm, co se ozývají v diskusích a emailech za reakce na mé články.