Podívejme se na zoubek některým kultovním filmům. Řada tvůrců těchto uvedených filmů skončila u soudu a nebo na márách, což berte jakou bernou minci pro čtení tohoto textu.
Peeping Tom
Tentokrát bych rád zabrousil i mimo hlavní proud filmové produkce, protože Vaše čtenářské ohlasy za dobu působení na mém blogu si to již několikrát žádaly.
V průběhu vývoje kinematografie se objevily některé tituly, které natolik šokovaly a nebo svým vyzněním předběhly svou dobu, že zůstaly dlouho nepochopeny.
Zářným příkladem je britský psychologický thriller Peeping Tom režiséra Michaela Powella z roku 1959. Tento dnes kultovní film jistě nezůstal lidem, co se zabývají filmem, utajený. Málokdo ho ale viděl. Já jsem se k němu dostal na špičkovém DVD hýřícím bonusy v německé knihovně a k mému údivu bylo vybavené i českými titulky. Hlavní roli filmu, který popisuje filmového maniaka, co se snaží nafilmovat tváře v okamžiku smrti, ztvárnil naprosto přesvědčivě Karl Heinz Boehm, tedy představitel císaře Františka Josefa ve slavných adaptacích Sissy s Romy Schneider. Film dobová kritika natolik odsoudila, že režisér snímku zanevřel na filmovou tvorbu. Film se však právě svou divností zapsal do srdce řady věrných fanoušků a obnovená premiéra společně s průvodním slovem režiséra Martina Scorseseho přinesla filmu zasloužené uznání. Režisér Powell se ho již nedočkal. Film i po letech přesvědčivě uspokojí náročnějšího diváka a oslní svou zdařilou technickou stránkou a skvělými hereckými výkony.
Jestli existuje filmový titul, který definici divného filmu, ve smyslu bizarního, beze zbytku naplňuje, pak je to italsko-francouzský snímek Marca Ferreriho Velká žranice z roku 1973, který vyšel nedávno v síti Levných knih. Spojení se beze zbytku vžilo na jakoukoliv party spojenou s obžerstvím. Hlavní hrdinové jsou čtyři a jmenují se křestními jmény svých slavných hereckých představitelů, tedy Philipe Noiret, Michelle Picoli, Ugo Tognazzi a fenomenální Marcelo Mastroianni. Na svou dobu natolik silné odsouzení konzumní společnosti i po letech zůstává žhavě aktuálním a možná k dnešnímu divákovi může promluvit více než před lety. Soudce, pilot, exkluzivní kuchař a televizní režisér se rozhodnou společně strávit víkend v rozlehlé vile se zahradou, kde se chtějí užrat k smrti. Jejich rozhodnutí je neodvratitelné, i kdyby chtěl kdokoliv z nastolené cesty sejít. Čas šokujícím scénám dodnes nezbrousil ostří. Film byl v Itálii silně cenzurován a dobovou kritikou zašlapán do prachu, přesto se setkal s ohromným komerčním úspěchem.
Svůj pomyslný bizarní muzikálový triumf drží dílo Richarda O´Briena The Rocky Horror Picture Show, který je přímo synonymem bizarnosti a je pořád na programech kin a divadel. Travesti show, rocková hudba, kritika měšťácké společnosti a ujeté kostýmy se začínajícími Timem Currym a Susan Sarandon jsou hlavními ingrediencemi příběhu vzdávajícím poctu známým motivům z Draculy a Frankensteina. Transylvánci mají výroční schůzi, které předsedá transvestita Frank N. Furter. Ten představí i umělého člověka Rockyho Horrora. Na akci se připlete i měšťácký pár, který se zaplete do víru ujeté zábavy. Film nebyl zpočátku příliš úspěšný, ale poté, co diváci začali navštěvovat představení v síťovaných punčochách dostal se na program večerních kin, kde diváci mohli hýřit s filmovými postavami i na tanečních parketech.
Italský básník, výtvarník a kontroverzní režisér Pier Paolo Pasolini by vystačil na celý blog, ale musím se zde zmínit o jeho posledním filmu Saló aneb 120 dní Sodomy z roku 1975, který se neustále objevuje v programech českých filmových klubů. Film je dodnes v řadě zemí zakázán a v Německu měl minulý podzim obnovenou limitovanou premiéru. Pasolini přenáší literární dílo markýze De Sade do fašistické Itálie na panství, kde je skupina mladých lidí sadomasochisticky trýzněna pány z vyšších kruhů. Film byl natolik skandální, že Pasoliniho prohlášení o jeho režijní tvorbě, která se měla obrátit k Bibli skončila jeho předčasnou násilnou smrtí. Smrt nebyla dodnes objasněna. Odsouzen byl pouze jeden z útočníků, kteří Pasoliniho nejdříve znásilnili a poté ho usmýkali k smrti za autem u fotbalového hřiště v Ostii.
Japonský film Korida lásky režiséra Nagisa Ošimy také nepatří zrovna mezi úplně pochopená díla. V době své premiéry v roce 1976 je japonskými úřady zabaven pro podezření z pornografie. Stejný osud ho potká při premiéře na festivalu v Berlíně, kde je uvolněn po 18 měsících až na základě soudního příkazu a vrácen k promítání. Mnoho povyku pro nic? Film popisuje skutečný příběh. Majitel nevěstince opustí rodinu kvůli sexuálně frivolnímu vztahu s mladou gejšou, který vyvrcholí tím, že žena po souhlasu svého partnera, při orgasmu muže uškrtí a uřízne mu genitále. Při zatčení policie má své trofeje stále u sebe.
Jedním z nejdiskutovanějších filmů posledních let je rakousko-francouzská koprodukce Pianistka (2001), skandálního režiséra Michaela Hanekeho, který popisuje ničivý vztah ženy ve středním věku, která trpí bezpočtem perverzí a mladého chlapce, který pravděpodobně podléhá jejím svodům. Na okraji nezůstane ani hrdinčina odpudivá matka v podání Annie Girardotové. Učitelka na klavír Erika Kohutová je perverzní žena a když se jejím studentem stane mladý a krásný Walter Klemmer zatouží po něm až chorobnou vášní. Čeká je výlet do nejtemnějších koutů lidské duše, až na okraj sebezničení. Film vyvolal skandál svou expresivitou, na druhou stranu odkazuje k mistrům psychologických filmů, hlavně k Ingmaru Bergmannovi. Pianistka zvítězila v hereckých kategoriích nejen na festivalu v Cannes, ale i při udílení Evropských filmových cen. Pianistka vznikla v Rakousko – Francouzské koprodukci.
Mnohovrstevnaté umělecké dílo francouzského režiséra Gaspara Noéa Zvrácený (2002) je v samé podstatě příběh z reálného života, který se může komukoliv stát a nabízí tu nejdrsnější alternativu jeho vyprávění. Vypráví o manželském páru a jejich blízkém příteli, kterým jeden odchod z party s přáteli navždy změní život. Ve scénách explicitního násilí neumožňuje divákovi oddechnout a ukazuje bez skrupulí perverzní praktiky v gay klubu, anální sex, onanii, rozmlácenou hlavu hasicím přístrojem do takové míry až praskne lebka a zuby létají po celé místnosti a to vůbec nejstrašnější – brutální znásilnění Alex. Zvrácený byl vybrán do soutěžní přehlídky na MFF v Cannes a zvítězil na festivalu ve Stockholmu. V Cannes se musel sklonit před Polanského Pianistou. Reklamu mu udělalo především to, že některé slabší povahy musely vynášet ze sálu nohama napřed. Film měl velké problémy s cenzurou a řada kinařů ho vůbec nechtěla promítat. Filmová exhibice Zvrácený je znepokojující a těžko zařaditelné filmové dílo.
Kinematografie má řadu podob. Když si čtu, že film zaujme především učesaným vizuálem, přestávám text číst. Co je to učesaný vizuál? Může skutečně dobře udělaná postprodukce zastínit prázdnotu, která se pod tímto slovním spojením skrývá? Předchozí filmy jsou bezesporu kontroverzní, úchylné a útočí na první signální soustavu, často vyvolávají i dávivý reflex. Otázkou však zůstává, zda se pod nálepkou bizarnosti náhodou neskrývá nějaké hlubší poselství. Není to náhodou tak, že kolikrát potřebujeme drsnou lekci k tomu, abychom si uvědomili podstatu problému?
