Tento víkend má premiéru filmová adaptace divadelní hry Zakázané uvolnění Jana Hřebejka a místo hodnocení se recenzenti a diskutéři na filmových webech pouštějí na hodně tenký led tvrzení, že divadlo nemá na plátně, co dělat.
Žijeme v éře velkého zjednodušování a často bez základních znalostí problematiky. Rád bych se vyjádřil k nesmyslným tvrzením, dokola opakujícím se mýtům a polopravdám, které řada lidí považuje za bernou minci a doplnil pár základních skutečností.
Foto: Zakazane uvolneni - Jana Strykova, Zuzana Stavna a Hana Vagnerova, foto Martin Straka
Divadlo bylo samozřejmě před filmem. Historický fenomén přetrvávající po staletí měl mnoho podob. V Čechách je dlouhá a bohatá divadelní tradice. Udržuje se na úrovních od amatérských spolků až po prestižní soubory a tradici nalezneme téměř v každé obci. Pokud se ale řekne divadlo, automaticky se nemusí jednat o komorní záležitost konverzačního typu tří postav. Vzpomeňme spektakulární divadelní představení konané v areálu Pražského hradu při příležitosti svatořečení Jana Nepomuckého. Zásadní kulturní událost evropského významu tehdy přilákala ohromné množství návštěvníků a svým velkorysým pojetím zastíní i současné největší open air festivaly, které vedle této akce jsou jen komorními vesnickými dupárnami. Barokní divadlo znamená totiž také námořní bitvy, zavodnění hradních příkopů, velkolepé kulisy a desítky účinkujících. S tím souvisí také opulentní večírky, kdy se mezi hosty pouštěli opice, konzumovali se dorty ve tvaru architektur a na odiv se dávali všelijaké lidské bizarnosti – muž, který snědl dýku, trpaslíci atp.
Film je tedy v časové nevýhodě. Vývojem se však ukázalo, že pokud bude film sloužit také jako médium pro vyprávění fiktivních příběhů, bez literatury a divadla se neobejde. Když se koncem dvacátých let minulého století v Československu profesionalizovala filmová tvorba postavením několika moderních filmových ateliérů, bylo potřeba také zásobovat publikum příběhy, které budou komerčně úspěšné – tedy takové, které divák už zná a zaplatí za ně znovu. A kam jinam sáhnout než po adaptacích literární klasiky nebo po divadle. Diváci tak ve filmové tvorbě první republiky hojně navštěvovali kina třeba kvůli adaptacím divadelních her Emila Artura Longena – C a K. polní maršálek, Pobočník jeho výsosti, Nezlobte dědečka atd., ale pochopitelně chodili i na filmové adaptace opory Divadla na Vinohradech Karla Čapka. Takové filmy se natočily obvykle do čtrnácti dnů a v kinech měly díky nízkým nákladům uspokojivý zisk a pokud to byl průšvih, tak tolik nebolel. S nástupem televizního vysílání se adaptace divadelních her přemístily také na televizní obrazovku. Televize nabídla zbrusu nový formát televizní inscenace. Pozor, není to jen specifikum České televize. Televizní inscenace jsou světovým fenoménem. Společným znakem je pak hektičnost a svižnost realizace, drobné úpravy v textu a typická papundeklová výpravnost. Na druhou stranu, nebuďme k tomuto žánru až tak přísní. Jistě nalezneme řadu kvalitních zpracování divadelních her pro televizi. Vzpomeňme třeba na americkou inscenaci Smrt obchodního cestujícího s Dustinem Hoffmanem, který natočil německý internacionál Volker Schlöndorff (Plechový bubínek) během několika nocí v televizním ateliéru!
To ale neznamená, že by se adaptace divadelních her neobjevovaly nadále i na filmovém plátně. Adaptace Tenessee Williamse patří do zlatého fondu kinematografie, stejně jako třeba mistrovské filmy „Kdo se bojí Virginie Woolfové“ (film se odehrává prakticky celý v přízemí jednoho domu, tedy v cca 3 lokacích), Dvanáct rozhněvaných mužů (v podstatě 1 místnost) nebo „Na dotek“ Mikea Nicholse.
Hlavní výtka, která často padá z médií nebo dokonce samotné televize mi přijde pokrytecká a nemá reálný základ. U adaptací divadelních her se kritizuje tzv. „malá výpravnost“. Reálnost tohoto tvrzení, ať si každý vyloží po svém. Inscenace pro televize se přestaly točit koncem milénia. Od té doby se natáčí zvláštní hybridy, které se nazývají honosně televizní filmy. Je to kočkopes, který není ani film ani inscenace. Rozpočty těchto tzv. televizních filmů jsou v různých řádech a jejich hlavním měřícím kritériem je to, že musí obsahovat také záběry v exteriérech nebo exteriérů, aby vypadaly „filmově“. Je ale skutečnost, že se film natočí také v exteriéru zárukou toho, že to bude opravdu film? Vzpomínám na jednu celovečerní nedělní televizní komedii, která se odehrávala ve třech lokacích a byla doplněná naprosto nesmyslnými záběry z Letné. Vylepšilo to nějak výsledek? Samozřejmě, že je to celé postavené na hlavu. Vzpomeňme třeba na oskarové Chicago, podle těchto specificky českých kritérií by to vlastně nebyl film.
Divák nezná produkční struktury a nezajímá ho princip financování audiovizuální tvorby. Chce dostat za své peníze zážitek, iluzi, prožít něco zajímavého, zkrátka něco vidět. A kromě toho, že to má dobře vypadat, chce u toho také něco prožít a pokud ho to zaujalo, tak se o své zážitky podělit. Proto je tak ohromně úspěšná databáze csfd.cz, a třeba i proto se lidé dívají na seriál Ulice, který sice kritici nenávidí, ale diváci si v něm nachází odrazy aktuálních témat. Vox populí, vox deí. Prostředky na české filmy a televizní tvorbu jsou omezené a oproti třeba sousednímu Německu nebo Francii a hlavně absolutně nedosažitelnému Hollywoodu budou vypadat vždycky jako nezávislé filmy vzniklé z entuziazmu hlavních tvůrců. Dělat filmový byznys jen pro desetimilionový trh, notabene neuvěřitelně specifický, který za hranicemi jakéhokoli sousedního státu nikdo nepochopí, s vizí zbohatnutí, je naprosto mimo mísu a letošní rok dává jasně najevo, že sázky na opakování dvacet let starých titulů jsou prohrané. Dovedete si představit třeba reakce diváků v Mnichově, Miláně, Kodani či Barceloně na projekci dvojky Bony a klid?
V zahraničí uspějí pouze české filmy, které mají koprodukční účast nebo mezinárodně srozumitelné téma. Omezené prostředky ale neznamenají, že filmy musí stát automaticky za starou bačkoru, ale naopak se musí využít ke kreativitě. Kuriózní je pak kauza dosud nedokončeného nejdražšího českého celovečerního filmu, za který daňoví poplatníci zaplatili desítky milionů ze svých daní a koncesionářských poplatků a který se svou realizací vykročil do druhé pětiletky a konec v nedohlednu.
Není možné omílat, že je na všechno málo peněz a lépe to natočit nešlo, shazovat práci kolegů v neuvážených rozhovorech s kamarády novináři u kávy a pak to poslat do všech multiplexů za plné vstupné, za které se promítá ve vedlejším sále trikově našlapaný Spider-Man, Hobit nebo výpravný evropský Ranhojič. To je do nebe volající drzost. Diváci dali letos jasně najevo, že je promítání většiny českých titulů v multikinech téměř nezajímá. Výsledek je, že se utratí nehorázné prostředky za celostátní distribuci, výrobu propagačních materiálů a grafiky a film je na programu třeba týden. Uvádění většiny českých filmů v šedesáti a více sálech najednou bez nápaditého marketingu je šílenství a ekonomická sebevražda. Výsledek je, že prodělají všichni a producent pak ze vstupného nedostane ani kačku. Navíc je dosti bláhové domnívat se, že všechny multiplexy praskají o víkendu ve švech. V lepším případě se to zalátuje grantem, v horším případě si to každý asi dovede představit.
Buďme ale realisté. V nedávném průzkumu spousta lidí potvrdilo, že nad českým filmem nezlomilo hůl a chtějí se dívat na své domácí hvězdy a nové tituly je zajímají, ale chtějí přiměřené vstupné. Teď se samozřejmě nebavíme o vstupném třicet korun, ale o vstupném, které je přijatelné jak pro producenty, tak kinaře a hlavně diváky, bez kterých tato úvaha nemá smysl. V Americe už tato distribuce nastavená je. Snímek distributorské společnosti Lionsgate Lincoln Lawyer s Mathew McCounaghym šel do všech multikin za o pár dolarů snížené vstupné a všichni byli spokojení. Stejný problém řeší i spousta divadel, které často stojí nad propastí, protože vstupné přes 300 někdy dokonce 400 korun na neznámou činohru přijde řadě lidem neadekvátní. Správné nacenění vstupného i služeb je klíčem k racionálnímu hospodářskému výsledku, odklonu od dotací, ale také mírnění důsledků blamáže ve veřejných sférách, která se roky dostává na přetřes v profesních sdruženích a končí siláckými argumenty a prokrastinací. Není tedy argumentem, že divadelní adaptace se nemají promítat v kinech. Proč by třeba lidé chodili na přenosy ze světových divadel do kina? Kino je přeci úplně jiná forma sledování filmu, než televize! Proč bezprozpočtový film Záhada Blair Witch skvěle funguje v kině a v televizi je to nuda k uzívání?
Mimochodem ten film je natočený taky asi na pěti metrech čtverečních a vydělal čtvrt miliardy dolarů. Je skandální a závadné, aby stejný kritik napsal o americkém filmu, který je divadelní adaptací hry Blízko od sebe, že je film a pak o stejném případu českého snímku Zakázané uvolnění napsal, že to film není. To zavání negativní zaujatostí a neobjektivností. Podle mě ale musí platit následující. Pokud někdo chce předstoupit před diváka s jakýmkoli titulem musí přesně vědět, proč tak učinil.
Jinak je to všechno jenom nesmyslná hra bez pravidel a následné uvádění do kin, ohlasy v médiích a příspěvky na csfd.cz bohužel často jen osobní vyřizování účtů a slovní onanie. Všichni bychom se měli shodnout na tom, že podceňování inteligence a vkusu diváka, zkrátka platícího zákazníka je cesta do pekla. Divák totiž moc dobře ví, že film není divadlo a existují filmové adaptace divadelních her.
