Zapomeňte na digitální monstra, digitální armády nebo digitálně upravené krajiny. Zvu Vás na neuvěřitelnou cestu po stopách největších filmových megalomanů!
Na epických velkofilmech je něco mystického a proto je diváci zbožňují již od počátku kinematografie. Jestliže je už po několik desetiletí symbolem pro velkofilmy Hollywood, není pravdou, že by největší megalomani byli právě z této Mekky světového filmu, ačkoliv i tam by se jich pár našlo. V dnešním článku se zaměřím na filmaře, které obdivuji a o kterých jsem na těchto místech ještě nepsal.
Jelikož mi je občas vyčítáno, že se zde zaměřuji především na hollywoodskou produkci začnu z opačného spektra. Jedním z největších megalomanů filmového plátna byl sovětský režisér Sergej Bondarčuk. Rodák z Belozersku u Oděsy se narodil v roce 1920 a ve válce bojoval jako jeden z mála režisérů skutečně 4 roky na frontě. Přestože svou kariéru začal jako herec, převážně u svého učitele Sergeje Gerasimova, od roku 1959 se začal s největší intenzitou zaměřovat na filmovou režii. Řada z vás viděla jeho slavné zpracování románu Vojna a mír, ale pro zajímavost bych se zaměřil na jeho film Waterloo (1970). Tento snímek vznikl v koprodukci s Itálií a jeho producentem byl italský megaloman Dino De Laurentiis (Silnice, Barbar Conan, Hannibal), který dal Bondarčukovi maximálně volnou ruku s tím, že natočí protiválečný film. Nechme však promluvit samotného Bondarčuka:,,Byl to doposud můj nejnáročnější film. Jeho valnou část představuje bitva u Waterloo. Našli jsme si podobnou krajinu na východě Ukrajiny. Zahájili jsme rozsáhlými zemními pracemi, přesadili jsme tisíce stromů, zcela jsme změnili reliéf krajiny a protože k bitvě došlo v červnu, vyseli jsme i obilí. Ve filmu pak účinkovalo přes 20 000 sovětských vojáků, pro které jsme dali ušít 30 000 historických uniforem. Na bojišti se pohybovaly 3 000 jezdeckých koní – zkrátka, byl to největší kompars, s jakým jsem kdy pracoval. Ale hlavním problémem byla psychologická kresba samotného Napoleona.“ Napoleona ztvárnil Rod Steiger (bílý šerif ze slavného oskarového hitu V žáru noci), Ludvíka XVIII. legendární Orson Welles a Artura Welesleyho, vévody z Wellingtonu hrál Christopher Plummer, který byl na Oskara naposledy nominovaný letos, tedy v jeho 81 letech! Film vyhrál prestižní ceny včetně Donatellova Davida za nejlepší film, ale beznadějně propadl u diváků. Právě to byl důvod proč jiný génius Stanley Kubrick z ekonomických důvodů odvolal natáčení svého velkofilmu o Napoleonovi. Zajímavé je, že nesovětští členové štábu měli neustále podezření, že je sleduje KGB a upřímně řečeno, je to více než pravděpodobné.
Pokud však světová kinematografie měla nějakého opravdového megalomana, pak Sir David Lean patřil k těm největším a nejlepším. Jeho epické velkofilmy jsou dodnes strhující a některé patří k nejzásadnějším titulům všech dob – Most přes řeku Kwai, Doktor Živago a Lawrence z Arábie (1962), který bude dalším titulem, na který se podíváme pod drobnohledem. Snímek trvá poctivých 227 minut a žádná žena v tomto filmu nepromluví ani větu! Producent filmu Sam Spiegel měl Leana ve velké oblibě, protože mu Most přes řeku Kwai vydělal miliony dolarů a udělal z něj boháče a oba toužili svůj úspěch zopakovat. Několik let bojovali o práva na epický příběh o Gándím, ale nakonec to museli vzdát. Jejich pozornost však léta poutal britský dobrodruh T.E. Lawrence. Spiegel zkupoval pravidelně všechna práva na jeho příběhy a když se mu podařilo koupit memoáry, které vyšly až po smrti a vyplatil jeho bratra profesora Lawrence částkou 20 000 liber, otevřely se mu dveře k jednomu z nejnádhernějších dobrodružství, které se kdy objevily na filmovém plátně. David Lean navrhl rozpočet na 2 500 000 dolarů a 4 měsíce natáčení v poušti. Nakonec stál film 13 milionů a natáčel se 2 roky! Lean byl perfekcionista a pořád nebyl s filmem spokojený, Spiegel prý proto vymyslel roztomilý trik, když stanovil na konec roku 1962 termín pro zvláštní předpremiéru určenou generálnímu štábu britských královských ozbrojených sil a uznejte sami, že pro britského gentlemana bylo dodržení takové výzvy otázkou cti. Jenže zatímco Bondarčuk ve Waterloo používal jako komparsisty sovětské vojáky, Lean musel pracovat pochopitelně s místními. Scéna s 400 arabskými komparsisty skončila opravdovou potyčkou, když si mezi sebou zničehonic začali vyřizovat účty arabové s Lawrencovými beduíny. Peter O´Toole ve vřavě spadl z velblouda a 10 minut o něm nikdo nevěděl, kdyby se nad ním velbloud nerozkročil a nechránil ho, byl by herec nejspíš po smrti. Když však bitka skončila velbloud Petera O´Toola pořádně kousnul, takže nemohl delší dobu hýbat dvěma prsty. Film se setkal s fenomenálním přijetí u diváků a kritiky,mnohonásobně si na sebe vydělal a získal 7 Oskarů. A jak ho zhodnotil bratr samotného Lawrence?,,Použili psychologický recept: Vezměte unci narcisismu, libru exhibicionismu, pintu sadismu, galon krvežíznivosti, špetku jiných úchylek a dobře zamíchejte.“
Trochu se mi příčí, nazvat mého oblíbeného režiséra megalomanem, když jeho tvorba i osud jsou pro mě citovou záležitostí, ale snad by mi to odpustil. Mám na mysli japonského génia filmové režie Akira Kurosawu. Rodák z Tokia narozený v roce 1910 přinesl své zemi opravdovou slávu na mezinárodním filmovém poli, ale ve své domovině zdaleka nebyl oslavován jako na Západě. Kurosawa dokonce prohlásil:,,Nenarazil jsem na jedinou zahraniční recenzi, která by nevyčetla v mých filmech nesprávný význam.“ Kurosawa svou megalomanii projevil v řadě svých titulů např. ve filmu Ran nebo v mém oblíbeném filmu Kagemuša. Právě Kagemuša je slušně megalomanský počin, který se v určitém okamžiku vymknul kontrole a když Kurosawa přešvihnul rozpočet pomohla mu dvojice Francis Ford Coppola a George Lucas u amerického studia, aby výměnou za mezinárodní práva film dofinancovali. Kurosawa byl nesmírně citlivý člověk, je o něm známo, že silně prožíval občasné neúspěchy svých filmů, dokonce se kvůli tomu pokusil i sáhnout na život a za vše hovoří jedna skutečná neuvěřitelná příhoda. V jakési anketě na MFF v Cannes byli vyhlášeni tři nejlepší žijící režiséři Ingmar Bergmann, Federico Fellini a právě Akira Kurosawa. Jeden producent proto inicioval vznik povídkového filmu, který měl vzniknout pod režií právě těchto třech velikánů. Na první schůzku se však Kurosawa nedostavil a překvapenému Fellinimu s Bergmannem zanechal pouze telegram se slovy, že si netroufá postavit se za kameru s takovými velikány filmové režie jako jsou oni dva. To je důvod proč film nikdy nevznikl a proč i oba evropští režiséři s projektu nakonec ustoupili a celému nápadu se nakonec i zasmáli.
Existuje-li v dnešní kinematografii megaloman klasického ražení je to bezkonkurenčně čínský režisér Žang Ji-mou, který se narodil v roce 1951. Pokud si vybavíte poslední letní olympiádu v Pekingu, tak úvodní ceremoniál byl právě od něj. Dnešní média o něm píší jako o zaprodanci režimu, ale toto hodnocení je příliš povrchní. Žang Ji-mou vyrůstal s tvrdým stigmatem, jeho otec prchl před komunisty na Tchaj-wan a tudíž byla jeho startovní dráha do života velmi omezená. Strana mu umožnila převýchovu na venkově a umístila ho do textilní továrny. Ve 23 letech si za 3 měsíční platy mohl koupit fotoaparát a stal se z něj fotograf amatér, který si mohl vyvolávat sám fotky v improvizované temné komoře. Když byl přijat na filmovou režii v Pekingu musel požádat příslušného ministra o svolení kvůli původu. V západním světě se prosadil na Berlínském festivalu v roce 1988, kdy byl uveden jeho film Rudé pole, který prý v Číně vidělo téměř 500 milionů diváků. Žang Ji-mou si brzy vybudoval pověst filmaře disidenta, jehož filmy byly sice pod dohledem cenzury, ale v kinech se zpožděním uváděny a byl pravidelným návštěvníkem filmových festivalů. Po fenomenálním úspěchu filmu Anga Lee Tygr a drak však Čína také zatoužila po uvádění filmů s národní tématikou, které by byly plné bojových umění a masivních epických scén. Žang Ji-mou nakonec hlavnímu proudu podlehl a jeho filmy jsou pravidelně plné tisícovek čínských vojáků, které mu armáda ráda zdarma propůjčuje. Filmy jako Hrdina, Klan létajících dýk nebo Kletba zlatého květu jsou toho jasným důkazem.
Megalomanů, kteří pracují postaru dnes ubývá především díky digitálním technologiím. Tisícovky vojáků se dají s úspěchem vygenerovat na počítači, takže i díky sebevětší krizi nás epické příběhy jistě neopustí, přejme si však, aby pod tou veškerou snahou o senzaci nebylo přehlíženo to nejdůležitější – dobrý a silný příběh.
PS: Je možné, že v článku nebyl zmíněn Váš oblíbený megaloman, takže můžeme pod článkem diskutovat o dalších epických mistrech, eventuelně v případě zájmu někdy příště pokračovat.
