Říká se, že ve filmu existuje jen 14 scénářů a s filmovými zakončeními to tudíž bude ještě slabší. Zvu Vás na krátký exkurz po nejslavnější filmových koncích.
Zajímavý konec je pravděpodobně to, co si na filmu vybavíme jako první. Když někomu vyprávíme film, který nás zaujal, zpravidla řekneme expozici a pokud nás dotyčný ujistí v tom, že ho to nezaujalo natolik, aby zaplatil za vstupné, okamžitě se zeptá:,,No a jak to teda dopadne?“ Všimněte si, že skoro v žádné publikaci o filmu konce logicky zpravidla nenaleznete a do recenzí konce nepatří už z nepsané zásady, ale i tu někdo poruší. Jenže znáte to, někdy je konec to nejlepší na celém filmu a my toužíme po tom celé finále s dotyčným probrat. V tomto článku bych se rád zaměřil na ta opravdu nejslavnější filmová zakončení, text je dělen na odstavce, takže pokud jste avizovaný film neviděli, berte tento článek jako jeden možný spoiler, přestože se pokusím psát spíše v náznacích. V zájmu etiky, však uvedu název filmu hned na začátku odstavce, takže můžete vždy přeskočit k dalšímu filmu, pokud by jste s tím měli problém.
Les Diaboliques – Ďábelské ženy (1955) je francouzský psychologický thriller skvělého režiséra Henri Georgese Clouzota (vynikající drama Mzda Strachu) a vypráví o velmi nepěkném lidském chování, které se však v očích diváka stává skvělou zábavou. Sadistický ředitel internátní školy (Paul Meurisse) má poměr s dvěma ženami najednou, se svou zákonnou chotí (Véra Clouzota) a krásnou učitelkou (Simone Signoret). K oběma ženám se chová nadmíru krutě a v jejich hlavách se zrodí vskutku pekelný plán, co kdyby ho sprovodily ze světa. Mrtvolu zavražděného muže hodí do neudržovaného bazénu a tím je to pro ně hotová věc. Jenže jeden z žáků, začne tvrdit, že viděl přízrak a poté, co je vypuštěný zmíněný bazén je nad slunce jasné, že mrtvola tam jednoduše není. Respektovaný režisér Adrien Lyne (Nevěrná, Osudová přitažlivost) dokonce tvrdí, že konec tohoto filmu je zdaleka nejlepší v celé kinematografii. Film si po celou dobu pohrává s nadpřirozenými prvky a je neuvěřitelně napínavý. Graduje pochopitelně v závěrečné několikaminutové scéně, kterou si samozřejmě můžete okamžitě pustit na YouTube, ale raději přeci jenom vyčkejte až po shlédnutí celého filmu. Musím konstatovat, že je dodnes nesmírně působivý. Známou perličkou k tomuto snímku je to, že práva na román Pierra Boilleau a Thomase Narcejaca Clouzot koupil 30 minut před telefonátem Alfreda Hitchcocka.
Film Some Like It Hot - Někdo to rád horké (1959) dodnes platí za jednu z nejlepších komedií, která se kdy promítala na filmová plátna. Film natočil klasik filmové režie Billy Wilder, o kterém jsem již na tomto blogu mnohokrát psal. Dva nepříliš úspěšní muzikanti Joe (Tony Curtis) a Jerry (Jack Lemmon) prchají v ženském převleku v době prohibice před gangstery, kterým by mohli před soudem pořádně zavařit, když se bezděčně stali svědky masakru, kdy si znepřátelené klany vyřizovaly účty. Zásadní vtip je v tom, že se oba mládenci ukrývají v ženském hudebním tělese, jehož členkou je i půvabná Sugar (Marilyn Monroe), do které se Joe zamiluje. Film je plný akce, vzrušení a skvělých gagů, ale závěrečná scéna na člunu je skutečně originálním filmovým zakončením, které se naprosto vymyká obligátním koncům romantických komedií. Nejzábavnější je, že poslední věta ,,Well, nobody´s perfect - Nikdo není dokonalý“ nebyla ve scénáři, ale Wilder tuto skvělou improvizaci nakonec použil. Možná nevíte, že film se nesměl promítat v Kansasu a vysvětlení je v dnešních souvislostech docela zajímavé, protože v jeho zákazu se píše, že pro Kansasany je pohled na dva muže převlečené za ženy příliš znepokojující. Pro samotného Wildera představoval mnohem větší problém vyjít s Marilyn Monroe. Ta řekla, že ve filmu obecně hraje samé hloupé blondýny a že rozhodně není natolik blbá, aby nepoznala, že ty dva jsou převlečený chlapi. Wilder po natáčení pak řekl se svým typickým sarkasmem, že měla prsa ze žuly a mozek jako ementál a doslova:,,Nikdy jsem nepoznal žádnou tak skrz na skrz ničemnou osobu jako byla Marilyn Monroe. A současně žádnou ženu, která by na plátně vypadala tak nádherně.“ Je to celkem nedávno, co film reprízovala Česká televize a opět jsem se skvěle pobavil. Snímek má skutečně nadčasový humor a například scéna s reflektorem, kdy dobrým svícením kameraman doslova ,,vygumoval“ její naditou podprsenku je báječným gagem, který však nemůže urazit. Dobové kritiky byly o poznání horší. Zde jedna z těch obzvlášť podařených, kterou napsal 17.5.1959 novinář C.A. Lejeune do Observeru:,,Nalíčení dívkochlapci na mne zapůsobili tak odpudivě, směsice krvavé lázně a přestrojení za ženy byla tak nesnesitelná, a vtipy na téma tělesného zeměpisu tak otřepané, že jsem z kina vyklouzl bočním východem, neboť předpokládám, že konec filmu snesou jen silnější nervy, než jsou moje.“ A pak věřte recenzentům, že?
Jest-li existuje film, který proslul svým závěrem, pak je to hit canneského festivalu Texaský masakr motorovou pilou The Texas Chain Saw Massacre z roku 1974. Příběh inspirovaný wisconsinským masovým vrahem Edem Gainem natočil s nízkým rozpočtem Tobe Hooper a doslova změnil pravidla žánru. Film má dodnes neuvěřitelně šokující scény, kvazidokumentární styl a tempo. Snímek vyvrcholí naprosto neuvěřitelnou závěrečnou scénou, kdy se vám ještě dnes zrychlí tep. Scéna je pochopitelně také na YouTube a pokud máte slabší nervy, tak si jí rozhodně nepouštějte. Postava Leatherface (Gunnar Hansen), tedy zdravotně postiženého muže, který nosí na své nemocné tváři masku ušitou z kůží lidských obětí, se stala díky motorové pile popkulturní ikonou. Přestože je ve filmu jen pár minut a zdaleka není tím nejhorším z úchylné rodiny, zapamatujete si právě jeho. Pokud jste viděli pouze předělávku Marcuse Nispela z roku 2003, tak věřte, že konce se liší a i když se Nispel snaží napodobit originál, popřípadě vnést do filmu více hrůzy, pak operuje pouze s ,,rádoby“ většími nechutnostmi než originál. Je třeba dodat, že právě to zběsilé, nikterak rychlé tempo se stalo nedostižným vzorem řady imitátorů této mistrovské klasiky a zlí jazykové tvrdí, že se povedlo Hooperovi spíš náhodou, protože jeho filmografie má mírně řečeno značně rozdílný charakter.
Film, který divákům vrátil touhu po nečekaném rozuzlení je Šestý smysl Manoje Nighta Shaymalana z roku 1999. Malý chlapec žijící ve Philadelphii komunikuje se svým dětským psychiatrem a odhaluje mu tak, že komunikuje s mrtvými. Brilantně vystavěný thriller je u nás totálně zkažený českým dabingem, špatným překladem a zkrácenou televizní verzí. Doufám proto, že jste si tento skvělý film vychutnali v kině, pokud nikoliv, nebo jste film dokonce neviděli, určitě se na film podívejte v mrazivém originálním znění se skutečnými hlasy Bruce Willise a Haley Joel Osmenta. Tvůrci doslova vyžadovali, aby se závěr snímku nedostal mezi lidi a právě šuškanda mezi nadšenými diváky filmu udělala vynikající marketingovou podporu. O to samé se později pokoušel Klub rváčů Davida Finchera, s o poznání horším komerčním výsledkem. Šestý smysl je skutečně mimořádný film o tom svědčí i to, že při úvodních projekcích nikdo z diváků ani zdaleka nevytušil závěrečnou pointu a tvůrci dělali vše proto, aby jim nic neusnadnili. Shyamalan šel dokonce tak daleko, že vyžadoval od Willise, aby psal pravou rukou, i když je levák, aby se nemohl prozradit snubním prstenem! Když se nad tím zamyslíte, tak to je vlastně jediná markantní indicie, která by pointu mohla prozradit již na začátku. Film byl nominován na Oskary, včetně toho za nejlepší film a Americký filmový institut jej zařadil z posledních 20 let jako jediný do první stovky nejzásadnějších filmových děl.
Filmové konce jsou důležitou součástí každé podívané a každý tvůrce, který bere svou práci vážně se snaží přijít s něčím novým. Je pochopitelné, že u žánrů jako třeba komedie je mnohem důležitější vystavět originální zápletku, protože divák žádné novoty vlastně ani nechce a neočekává, ale žánry psychologického filmu, dramatu a hlavně horroru originální a zajímavý konec potřebují. Máte-li tip na nějaký zajímavý konec můžeme se vrhnout opět na diskusi a eventuelně někdy v budoucnu na toto téma pokračovat.
