Nejslavnější filmová monstra

Přiznejme si to zcela otevřeně. Obecenstvo miluje monstra. Děsivé obludy s vyceněnými zuby a nejlépe s kapajícím slizem z otevřené tlamy. Přijměte pozvání mezi mistry svého řemesla.

Stal jsem se Bradlouchou:-)

   Poslední dobou mi dělá velkou radost, že se v kinech objevují filmy Guillerma Del Tora. Tohoto dnes relativně známého mexického režiséra sleduji již řadu let  a přijde mi paradoxní, že většinový divák ho zná především díky ještě nenatočenému Hobitovi, který je v preprodukci. Ty tam jsou časy, kdy se musel spokojit s hubenými rozpočty prvních amerických produkcí a nechat běhat v podzemce šváby, co vypadaly jako lidé v rozkošné hříčce Mimic. Čas trhnul oponou a světlo světa spatřila hispánská koprodukce Faunův labyrint, kterou za pohádku může označit pouze člověk po lobotomii. Del Toro se tam bravurně vypořádal s mytologií a prolnul jí po svém s reálným světem. Především Faun je nádhernou ukázkou toho, jak jsou klasická monstra vděčná. Rovněž děsivé monstrum s očima na rukou má dobrou šanci slušně vyděsit. Monstra v sérii Hellboy sice vychází ze známého komiksu, ale přesto zůstávají povětšinou právě v Del Torově rukopisu.   

   Začněme ale od píky. V německém filmovém expresionismu najdeme zárodky vyšinutých jedinců a bizarních dekorací s pokřivenými charaktery. Od šikmých ploch a bílých tváří se zkřivenými grimasami to není až tak daleko k nemrtvým. Nemrtví s dlouhými ostrými nehty a ostrými špičáky bořícími se do krčků ztepilých odulých dívek s mikádem patří mezi první nejslavnější monstra uplynulého filmového století. Díky drahým právům se musel sice Dracula přejmenovat na Nosferatu, ale tohle je přesně ten moment, kdy je historii jedno, kdo zrovna platí. Podstatná je invence a ta, jak známo chodí častěji, když peníze zrovna chybí.  

  Hollywood vrací úder. Zuřící válka ukázala spoustu zmrzačených vojáků a civilistů, stejně jako genetika dopomohla za oceánem k řadě skutečných bizarních stvoření. Filmaře to nenechalo chladnými a významní autoři  se s tím vypořádali po svém. Film Zrůdy – Freaks, režiséra Todda Browninga je velice specifickou odpovědí na lidské anomálie. Ve stejné době se ale na plátnech kin objeví hned jedno z nejslavnějších monster a to Frankensteinovo Monstrum. Nový tvor sešitý z částí mrtvol patří k popkulturnímu arzenálu většiny světové populace. Jeho nejslavnější představitel Boris Karloff, který si z hororových filmů udělal velice výnosnou živnost je téměř základní filmové monstrum.  

  Po svržení atomových bomb a ukázkách mutací v přírodě se na plátnech kin objevují první olbřímí monstra. Filmová Godzilla a jí podobné japonské příšery o povaze pravěkých ještěrů se dodnes natáčí. Naše barvy v tomto ohledu hájí Karel Zeman, který svá monstra poslal do říše dětského dobrodružství a alespoň dle mého soudu monstra z Cesty do pravěku patří mezi ta úplně nejlepší.  

  O pár kilometrů na sever však přišel na svět Ray Harryhausen, jeden z nejdovednějších tvůrců monster na světě. Harryhausenova monstra měla duši – za všechny skeletoni z Jásonovy cesty nebo Medúza ze Souboje titánů. Harryhausen byl jedničkou v oboru a jeho výtvory zaručovaly vysokou návštěvnost. Od jednoho amerického dirigenta jsem se dozvěděl, že se dokonce podílel i na jednom italském erotickém filmu, ale negativ se naštěstí pro něj ztratil. Zaplaceno prý ale dostal slušně.

    Legendou filmových monster je slavný 6 Oskary oceněný Rick Baker. Právě díky němu známe tak skvělá monstra jakými je King Kong z prostředního zpracování s Jeffem Bridgesem, které sice není nejslavnější, ale respekt si zaslouží. Jeho specialitou jsou ale vlkodlačí proměny. A jsem velmi rád tomu, že nadcházející vysokorozpočtová podívaná o Vlkodlacích s Anthony Hopkinsem a Benicio Del Torem bude opět od něj. Pro pamětníky připomenu slavný film Americký vlkodlak v Londýně, kde Baker dokázal své úžasné schopnosti.  

  Švýcarský výtvarník H. R. Giger dělal tak dlouho své úchylné perokresby až si ho všiml Hollywood. Jeho Vetřelec s vysunovací čelistí, kyselinou místo krve a hladkou protáhlou hlavou, který se líhne z hrudních košů ubohých lidských obětí patří mezi nesmrtelná univerzální monstra. Monstra vydělávají víc než dobře, Gigerovy vydělal Vetřelec třeba na vilu na severu Itálie a vrtulník, což jsem se dozvěděl od německého redaktora jednoho významného filmového nakladatelství, který u něj se svou ženou přenocoval. Každopádně prý je Giger milý a velice vděčný chlap. 

   Nedávno zesnulý titán filmových monster Stan Winston poslal do ztemnělých sálů spoustu slavných oblud. Kovový skelet Terminátora patří bezesporu k těm nejslavnějším, ale Winston vytvořil i Predátora a dinosaury v Jurském parku. Rovněž pokračoval v invencích na původním Gigerově Vetřelci v Cameronově pokračování. I když se v kinech brzy objeví ultimativní megadrahé a bezesporu hyperakční dobrodružství (pro jistotu upřesním, že to myslím ironicky), čtvrtého Terminátora, budu mít pořád na paměti závěrečný souboj z prvního Terminátora, kde se Sarah Connorová plazí v lisu před kovovým skeletem z dílny Stana Winstona.

    Jedním z vrcholů filmových maskérů a loutkařů je Cronenbergova Moucha od maskérů Chrise Walase a Stephana Dupuise. Vědec proměňující se v hmyz je uvěřitelný nejen díky bezchybnému výkonu Jeffa Goldbluma, ale i díky skvělým maskám. Když se na konci Geena Davis rozhodne nebohého vědce zastřelit je to i po všech těch šokujících scénách velice zvrhle dojemné.

     O pár měsíců později však loutkaři zvládli jedno z nejzábavnějších filmových monster a to panenku Chucky. Z obyčejné panenky udělaly nesmrtelně zábavné monstrum, které svými drsnými vtipy učarovalo obecenstvu. Nemalou zásluhu na tom má pochopitelně i herecký představitel Brad Dourif, kterého objevil pro velké filmy Miloš Forman v klasickém Přeletu nad kukaččím hnízdem.

        Monstrům se nejvíce daří ve fantasy, hororech, vědecko-fantastických příbězích, ale dají se docela úspěšně propašovat i do komedií. Pokud se podaří, že jim tvůrci dovedou vdechnout duši je to radost. Dětské oči milují pohled na hodné draky a létající pegase, zatímco dospělí se rádi nechávají děsit u rozevřených tlam plných špičáků. Fantazie nemá limity a monstra jsou především oddech, proto jsou tak potřebná. Těch skutečných monster je totiž kolem pořád dost.