Klenoty českého filmu: Marketa Lazarová

Jediný český film, který i slovutné Ministerstvo kultury uznalo jako mistrovské dílo - Marketa Lazarová.

Marketa Lazarová (Magda Vašáryová) se nenarodila do nejvhodnější doby a už vůbec ne laskavému otci. Píše se 13. století a jejím otcem je obávaný lapka a vrah Lazar (Michal Kožuch), který navíc nemá dobré vztahy s Kozlíkem (Josef Kemr). Kozlík je charismatický obávaný velmož s početnou rodinou. Jeho syn Mikoláš se Markety zmocní jako zajatkyně a sebere tak to jediné na čem Lazarovi záleželo, jenže brzy se do laskavé a pohledné dívky zamiluje. Intriky, faleš a nenávist mezi velmoži však neznají mezí.

Napsat cokoli nového o filmu, který je považován za stěžejní dílo domácí kinematografie je nesmírně obtížné a zavazující. O tomto snímku vyšla celá řada samostatných publikací, které rozebírají film z hlediska výtvarného, politického a literárního. Podívejme se na film ovšem z hlediska filmaře a odstraňme na pár řádků z tohoto filmu auru nedotknutelnosti, kterou tam na konci tohoto textu zase vrátíme.

Marketa Lazarová byl pro všechny zlý sen. Osmnáctiměsíční natáčení (průměrný český film se natáčí cca 20 dní) přivádělo filmaře, režiséra i zástupce Barrandova k šílenství. Každý měl nervy napnuté k prasknutí. Režisér horko těžko zvládal tlaky na něj vedené a čím dál častěji sahal po utišující lahvi s rumem.

Zatímco herci a zástupci tvůrčích skupin režiséra proklínali, pak filmaři ve štábu věděli, že se podílí na vzniku něčeho mimořádného. Hercům se však nemůžeme divit. Vláčil se s nimi harcoval po vlastech českých a moravských a vybíral jako historik umění taková místa jako Horní Planá u Želnavy na Šumavě, Rábí, Nová Pec, Maletice u Písku, Kvilda, Lipno, Volary, Třebíč, Dražovice u Nitry, Lány, Krumlov, Želnava. Pokud tato místa znáte, víte, že některá místa jsou velmi nedostupná a Vláčil herce nechával často ve sněhu věren maximální autenticitě. Účinkující tak buď mrzli v těžkých zbrojích nebo se váleli v bahně nazí.

Jedním ze spojenců  Františka Vláčila byl jeho kamarád  Theodor Pištěk, kterého režisér znal již z dob studií a vlastně ho uvedl z volného výtvarného umění k vytváření kostýmů. Pištěk se nechal inspirovat přímo v literárních předlohách, protože iluminace z kancionálů a fresek poskytovaly vlastně jen záznam o oblečení šlechty a vyššího stavu. Vláčil byl vystudovaný historik umění a Pištěk věděl také velmi dobře, kde hledat inspirace. Na počátku 13. století byl ještě všeobecný nedostatek železa, takže si schválně všimněte užívání kostěných předmětů. Tyto drobné nuance však dodávají filmu autenticitu.

Za kamerou stál Bedřich Baťka, který i přes absenci kontrolních monitorů zvládl neuvěřitelně komponované širokoúhlé černobílé záběry a často i v kamerové jízdě, což bylo ve své době něco naprosto revolučního.

Dalším spojence Vláčilovým byl geniální hudební skladatel Zdeněk Liška. Zatímco režisér se potil u střihu své rozmáchlé fresky a doslova žadonil o každou hodinu, kdy mohl na filmu pracovat, produkční na Barrandově s ním neměli slitování. Zachráncem Vláčila se nakonec stal právě Liška, když tvrdil, že nemá ještě dokončenou hudbu pro film, ačkoli ji samozřejmě už dávno měl zkomponovanou, aby umožnil Vláčilovi film patřičně cizelovat v postprodukci. Liška skládal v projekci se stopkami v ruce a často zasahoval i do střihu.

Film se v roce 2011 díky MFF v Karlových Varech a světové tendenci zachraňovat filmové dědictví konečně zrestauroval a dočkal se digitální kvality 4K, jež v současnosti patří mezi technologickou špičku. Vláčilův epos překročil hranice standardního historického filmu již v době svého uvedení a jeho očividný teologický přesah a umělecká výpověď tehdejší stranický kulturní výbor zaskočily natolik, že sice nezakázal uvedení, ale postaral se o to, aby film pokud možno nepřekročil hranice země.

Díky osobní statečnosti některých filmařů se nakonec dostal i na prestižní MFF v Cannes, kde ovšem neuspěl. Toho roku byl totiž v soutěži o Zlatou palmu sovětský snímek Andrej Rublev legendárního Andreje Tarkovského, jehož režimem perzekuovaná osobnost a vysoký morální kredit západ nepokrytě fascinoval. Neúspěch na světové scéně tvůrce tohoto velkofilmu ranil a dokázal mu vrtkavost festivalového štěstí, které české filmaře po šedesátá léta pravidelně provázelo.

Takhle nekompromisně skvěle natočené filmové dílo máme v naší kinematografii jen jedno a je v něm vše, jak má být. Pokud tento film neznáte, pak mu věnujte ten čas a seznamte se s ním. Nebudete litovat.

Údaje o filmu

Československo 1967, režie: František Vláčil, scénář: František Vláčil a František Pavlíček podle románu Vladislava Vančury Marketa Lazarová (s využitím Obrazů z dějin národa českého), kamera: Bedřich Baťka, hudba: Zdeněk Liška, střih: Miroslav Hájek, hrají: Josef Kemr, František Velecký, Magda Vašáryová, Ivan Paluch, Pavla Polášková, Michal Kožuch, Vlastimil Harapes, Zdeněk Kryzánek, Vladimír Menšík

162 minut, 2.35:1, černobílý, 35mm