Klenoty českého filmu: Císařův pekař a Pekařův císař (1951)

K příležitosti výročí 400 let od úmrtí píšu další ze svých populárních blogů na téma historie českého filmu.

Pokud jste o víkendu nebyli doma, tak idnes.cz mi publikoval můj článek k výročí 400 let od úmrtí Rudolfa II. Vzhledem k tomu, že se jedná o mou osobní vášeň, rád bych tímto blogem přispěl k obecnému povědomí o kultuře a historii Česka, přestože se v tomto blogu bohužel musím dotknout i méně radostné epochy české kultury, kterým jsou 50. léta.

Císař Rudolf II. (Jan Werich) je pěkně nevrlý. Bolí ho zub a jeho alchymistům (Josef Kemr, Miloš Kopecký, Lubomír Lipský) se stále nedaří ani výroba zlata, natož elixíru mládí. Místo toho jim pořád vznikají lepidla a slivovice. Žádný ze zástupců pavěd také nenalezl legendárního Golema, po němž císař touží. Vládnout ho nebaví a bezmezně věří svým podvodným rádcům. Při hledání mandragory na šibeničním vrchu, která má být klíčem k elixíru mládí sám Rudolf najde hliněného obra Golema. Po návratu mu alchymista Scotta (František Černý) odevzdá údajný elixír. Rudolf po něm usne a když se probudí, spatří své alter ego v zrcadle. Neví, že v zrcadlovém rámu ve skutečnosti stojí pekař Matěj (Jan Werich), který se do císařových komnat dostal při útěku z vězení, kam byl vsazen za to, že rozdal obzvláště vypečené císařské rohlíčky chudým. Matěj vypadá stejně jako císař, akorát mladší o takových pětadvacet let. Rozradostněný císař, v domnění, že se mu skutečně vrátilo mládí, se vydá za milostným dobrodružstvím do Brandejsa a pekař se začne pohybovat na dvoře plným intrik a nebezpečných komplotů.

Kolem filmu Císařův pekař a Pekařův císař se během let vyrojila řada mýtů a polopravd. Nemyslím si, že lidí, kteří tento film neviděli bude mnoho, ale možná je na čase uvést na pravou míru řadu informací, potažmo dát věci do souvislostí. Jak možná víte, Jan Werich miloval legendu o Golemovi a v Osvobozeném divadle se hrálo úspěšné představení, kde tvůrčí tandem Voskovec s Werichem přetavili kolorit rudolfínského dvora do veselohry se zpěvy. Když se v Praze začal připravovat francouzský snímek Golem byli oba pánové přizváni ke spolupráci. Nicméně tvůrčí neshody se vzápětí projevily naplno. Francouzi natočili horror a pro veselé pojetí světa, zejména od Jana Wericha nebylo místo.

Jan Werich zůstal v komunistickém Československu a Jiří Voskovec zkusil napodruhé kariéru v USA. S odstupem času víme, jak to dopadlo, byť nejsem přesvědčený o tom, že by jejich vztah byl tak ideální, jak se o tom píše v literatuře a zástávám v tomto ohledu názor velmi kritický. Jisté je to, že Jan Werich byl národní oblíbenec a v momentě, kdy se rozhodl zůstat v Praze získal řadu osobních privilegií, o kterých se ostatním kolegům v branži ani nesnilo. Jednou z nich byla i silná pozice v domácí kinematografii.

Voskovcův autorský oddíl na hře byl pro tuhý totalitní režim pochopitelně tabu, ale příliš často se zapomíná na důležitou třetí osobu, kterým byl spisovatel historické literatury Miloš Václav Kratochvíl. Kratochvíla historici neuznávají, protože uznával materiály jiného ,,nepravého“ historika a dramatika Josefa Svátka, který je třeba v Německu relevantním historickým zdrojem a v Čechách patří do říše bájů a pohádek. Důvodem je pochopitelně absence poznámkového aparátu, kterým se Svátek opravdu nezatěžoval. Pravdou však je, že jako rudolfínský badatel jsem v archivech objevil řadu materiálů, které Svátkovi často fantaskní domněnky potvrzují. Jako celek ho však také nikdy neuvádím. Kratochvíl Werichovi prozradil informace z rudolfínského dvora, tak fantaskní a senzační, že byl Werich nadšený. Císařova pekaře si zvolil za osobní projekt a plně se v něm angažoval.

Scénář k filmu se stal horkým zbožím a po zfilmování zatoužil režisér Jiří Krejčík (Vyšší princip). Po režisérské sesli však toužil zřejmě podle Wericha až moc a Werich byl rozhodnut film nabídnout svému dlouholetému kamarádovi Martinu Fričovi. Frič se pro celou látku od počátku nadchnul, ale jeho profesní život měl vážné trhliny. V roce 1948 mu bylo novým režimem sděleno, že pokud nepřistoupí na nové pořádky zažije tvrdý dopad dělnické pěsti na svá bedra. Enormní tlak začal tlumit zvýšenou konzumací alkoholu a v roce 1949 vstoupil do KSČ. V tu chvíli mu dovoleno natáčet. Jeho autentické životní motto:,,Když jsem několik dnů nedělal film, měl jsem pocit prázdna.“

Jak si asi dovedete představit, smysl pro humor dříve veselého a optimistického muže byl tentam. První průšvih jeho kariéry se jmenoval Zocelení a pojednával o stávce dělníků během hospodářské krize. Za film dostal Cenu boje za sociální pokrok na MFF v Karlových Varech. V okamžiku, kdy mu Werich nabídl Císařova pekaře, vrátil se mu životní elán. To se ovšem nelíbilo jednomu z nejodpornějších lidí v české kultuře soudruhovi a hnusnému živlu Ministrovi kultury Zdeňku Nejedlému. Tato parodie na intelektuála byl duševně nemocný člověk, kterého na sklonku života potkal pobyt na Psychiatrické klinice VFN, kde se mmj. léčil z koprofilie (pojídání vlastních výkalů). Tento odporný člověk se vyžíval v lidském neštěstí a kromě toho, že se snažil zlikvidovat a zdiskreditovat opravdové umělce české historie našel své perverzní zalíbení i v Martinu Fričovi. Přesněji řečeno, nenáviděl ho. Nejprve Fričovi udělil zákaz činnosti na 2 roky a když pochopil, že Frič je proti němu PAN OSOBNOST a má spoustu vlivných zastánců, házel mu klacky pod nohy, co to šlo. Jako osobní poznámku si neodpustím skutečnost, že jsem několik let studoval na Gymnáziu v Říčanech, které se před revolucí jmenovalo Gymnázium Zdeňka Nejedlého. Jelikož bylo strašně moc dopisních papírů, učitelky následně mocnými údery kláves X na psacích strojích mazaly jeho jméno z úředních papírů. Inu, kdo s čím zachází, tím také schází.

Vlastní názor na to, co si Werich myslel o Nejedlém pochopitelně mám, ale nemám ho ničím podložený, jedná se o mé pouhé domněnky. Faktem je, že pro Wericha bylo otázkou osobní cti dlouholetého kamaráda podržet a režii svého vysněného projektu mu svěřit. Film to byl nesmírně drahý a je to na něm vidět v každém záběru. Na kostýmech se dokonce podílel slavný výtvarník Jiří Trnka. Tvůrci ovšem netušili, co je bude v průběhu realizace čekat. Z historické komedie se totiž díky cenzorským zásahům začala stávat nepěkná prorežimní agitka a Werich s Fričem si toho byli velmi dobře vědomi. Naštěstí se jim podařilo ostrým útokům na českou historii vykládaným ,,lidovým“ a neskutečně elitářským režimem zbrousit hrany a podařilo se jim také velkofilm rozdělit do dvou dílů. Frič si prý vždy pouštěl jen ten první a na druhý se nikdy ani nepodíval.

Diváci film dodnes nenechali padnout a zahrnují jej svou neutuchající přízní. Kultovní a přátelé pozor, autentické hlášky typu:,,Hopsa, hejsa, do Brandejsa“ nebo ,,Císař se smál“ se dostaly do běžné mluvy a legendární Golem s nabitou výpravnou akcí patří mezi vrcholy české filmařiny. Jediná škoda tohoto filmu je v tom, že nevznikl v nějaké normální době. Mohla to být totiž bezchybná historická komedie, kterou by jistě ocenili i diváci v zahraničí.

Československo 1951, režie: Martin Frič, scénář: Jan Werich, Jiří Brdečka, Martin Frič, kamera: Jan Stallich, hudba: Julius Kalaš, dobová hudba, střih: Jan Kohout, hrají: Jan Werich, Marie Vášová, Nataša Gollová, Bohuš Záhorský, Jiří Plachý, Zdeněk Štěpánek, František Filipovský, František Černý

144 minut, 35 mm, barevný, premiéra 4. ledna 1952