Když většina nemá pravdu

V digitálním světě se sice šíří informace rychleji, takže i hlasy filmových fanoušků, kteří promlouvají skrz komunitní weby jako csfd nebo sociální sítě, kde se „shitstorm“ dá s několika prudiči vytvořit za pár minut. Je však názor většiny fanoušků vždy ten správný?

Historie už mnohokrát ukázala, že nikoli, takže si schválně připomeňme, kdy tvůrci filmů čelí kritice často ještě před tím, než vůbec vpustí do světa své dílo. Je to jen pár let zpátky, kdy internetem kolovaly urážky četných filmových fanoušků na adresu Heatha Ledgera. Plavovlasý surfař z Austrálie přece nikdy nemůže věrohodně ztvárnit Jokera, zvlášť když ho tak brilantně zahrála legenda světového herectví Jack Nicholson. Útočná kampaň proti ani ne třicetiletému nadějnému herci a producentům byla v době příprav i během natáčení velmi výživná. Nedělejme si zbytečné iluze, že by ti nejhlučnější byli opravdu fanoušci, jako spíš zaměstnanci PR oddělení jednoho nejmenovaného konkurenčního studia, které v ten samý rok vstupovalo s velkou pompou do filmové branže s obrovskými investicemi od světových miliardářů.

O tom, že Batman je velmi ožehavá látka svědčí ostatně i fakt, že tentokrát se masivní vlna kritiky snáší na hlavu Bena Afflecka, který bude hrát netopýřího muže v dalším vysokorozpočtovém filmu. Jen pro doplnění, trilogie Batmana Christophera Nolana vydělala jenom v kinech 2,5 miliardy dolarů a předchozí tetralogie 1,3 miliardy dolarů. Fanoušci ovšem tehdy pravdu každopádně neměli. Heath Ledger dostal za film Temný rytíř Oskara, smutné je, že posmrtného a film se stal mezinárodním komerčním trhákem, který svorně velebila i filmová kritika. Dnes patří Joker Heathe Ledgera k ikonickým postavám filmového plátna.

V padesátých letech samozřejmě facebook nebyl a veřejné mínění skutečně určovala profesionální média. Co bylo v novinách, to byla všeobecně uznávaná pravda a lidé jí braly vážně. Alfred Hitchcock nebyl v padesátých letech miláček americké kritiky a nikterak se netajil svými negativními názory na udělování Oskarů. Jeho filmy se považovaly za zábavu na sobotní večer. Ostatně jeho nejslavnější filmy jsou mimořádné thrillery plné černého humoru, které dodnes slouží jako hlavní inspirační zdroj pro mnoho filmařů zvučných jmen. Když se Alfred Hitchcock rozhodl obsadit do hlavní role filmu Vertigo Jamese Stewarta, byl v americkém tisku doslova oheň na střeše. Bylo absolutně nemyslitelné, aby miláček Ameriky a všeobecně přijímaný kladný hrdina hrál psychicky labilního policistu Scotieho, který se bojí výšek, je očividný fetišista a jak s úsměvem na tváři říkal provokatér Hitchcock režisérovi Truffautovi ve slavných rozhovorech, také nekrofil.

Nadsázku, duchařský příběh, černý humor a výtvarnou genialitu snímku novináři ve své době nebyli schopni rozeznat a diváci podhodnocený film nepřijali. Ocenění filmu se dostalo až díky již zmíněnému Truffautovi, tedy nejen filmovému režisérovi, ale také přednímu francouzskému filmovému kritikovi, který Hitchcocka v Evropě rehabilitoval a prohlásil za umělce. Když proběhla v devadesátých letech v Berlíně na festivalu slavnostní premiéra restaurované a kolorované filmové kopie Vertiga proběhla i anketa mezi slavnými režiséry, kde nechyběl ani Miloš Formana Vertigo se od té doby těší pověsti mistrovského filmového díla. A trvalo to vlastně jen dvě generace filmových fanoušků.

    Ale nemusíme chodit daleko za humna. V neděli bude veřejnoprávní televize vysílat, doufám, že restaurovanou, verzi mimořádného českého filmu Marketa Lazarová. Filmová rapsodie natočená volně podle novely Vladislava Vančury se dodnes zásadně vymyká z kontextu české filmové tvorby. Vláčil nepatřil mezi oblíbené filmaře komunistického režimu, ale na chuť mu nepřišla i většina kolegů tvořící v tzv. Nové vlně. Jeho monumentální umělecké dílo odsouzené redaktory Rudého práva i kulturním výborem strany do diváckého zapomnění již v době své premiéry, zejména díky náboženskému přesahu a obrovským prostředkům, který film stál a komunista na Barrandově už nechtěl nikdy uvolnit jen pro jeden projekt, mělo obrovské problémy vůbec dostat se mezi diváky. Podle dobových údajů film navštívilo pouhých 200 000 diváků, což z filmu činí jeden z nejděsivějších propadáků české filmové historie.

Marketa Lazarová však nebyla trezorovým filmem v pravém slova smyslu, protože film se veřejnosti hrál, ale byla dlouhodobě dehonestovaná, což ostatně potkalo i jejího autora. Film byl rehabilitován počátkem devadesátých let a jinak zbytečné Ministerstvo kultury snímek nedávno po právu vyhlásilo národním kulturním dědictvím. My Češi si ale vlastní kultury vážit stále nedokážeme, o čemž svědčí i poněkud bizarní historka z pražského Barrandova, kde se při jedné návštěvě fundusu ukázalo, že slavná helma Kozlíka nošená ve filmu Josefem Kemrem si zahrála později i v Radúzovi a Mahuleně, a to velmi jednoduše, prostě se jí urazily rohy.

  Podobných případů bychom ve filmové historii našli samozřejmě mnohem více a jediným lékem na neustálé zjednodušování a skandalizaci je, byla a vždycky bude vlastní hlava.