Naši dnešní mladí lidé už napamatuji, že od Listopadu 89 u nás probíhá boj mezi dvěma proudy, svým významem a dosahem dnes již jednoznačně přebíjející boj mezi pravicí a levicí - boj mezi demokraty a nedemokraty, mezi (přinejmenším alespoň relativně) slušnými lidmi a gaunery. Své kořeny má v komunistické totalitě, v boji mezi komunisty a nekomunisty, který v závěru vyústil v boj mezi komunisty a chartisty.
Totalitní režim si za čtyřicet let své existence vypracoval razantní a účinné metody vymývání mozků, a přestože hlásal stále absurdnější nesmysly, v leccčems se mu do poslední chvíle dařilo. Dosáhl mimo jiné toho, že chartisté byli u řadových lidí nepopulární - byli to podivní, "příliš zasadoví cvoci", nepříjemně rušili "klidnou tvůrčí práci na budování socialistické společnosti" apod.
Když nakonec zvítězili, karta se obrátila, byli oslavováni. Ale jen na čas - cosi z té jejich cizosti kdesi v povědomí celkově upadlé společnosti zůstalo. Osudovým se jim stalo to, že nebyli zkušení v praktické politice a nadělali různé, zejména taktické chyby.
Převlečení normalizační komunisté a jiné režimu dobře přizpůsobené "špičky", vesměs bezcharakterní pragmatici, takové chyby nedělali - byli mnohem zkušenější, jak v propagandě a jiných manipulacích s vědomím řadových lidí, tak i v metodách, jak přijít k ekonomické moci. Ovládli nakonec téměř vše, včetně médií, dále vymývali řadovým lidem hlavy a - všechny slušné a zásadové lidi z politiky nakonec vystrnadili.
Nejlépe to bylo vidět na chartistech; odpadávali jeden po druhém - a vesměs k "libosti národa", neboť byli i nadále "přiliš zásadovými cvoky". Když se Havel přiklonil k Zeleným, dal jim tím, jak jsem si někde přečetl, "polibek smrti".
Posledním mohykánem zůstal Alexandr Vondra. Vydržel proto, že výjimka potvrzuje pravidlo, nebo proto, že se přizpůsobil nové totalitě - proto, že zradil?
