Zapomínání Masaryka (5) - současnot

Stará pravda: "Jedinou cestou z krize je návrat k opravodvé morálce a demokracii."

V současné polistopadové době u nás panuje relativně klidná atmosféra, podpořená naším nedávno obnoveným „panevropanstvím“. Klid je však průběžně narušován nízkou politickou kulturou a občas i vystupňovanými politickými sváry, jak tomu bylo například při střetu obou výše zmíněných proudů v roce 1999 nebo při druhé volbě prezidenta Klause v roce 2008.

Je to ovšem jen povrchový klid, způsobený novou rezignací a ‚normalizací‘ společnosti. Za minulého režimu nebylo možno o věcech veřejně mluvit, nyní je to sice možné, ale o mnoho víc se tím nedosáhne. Chybí Masarykem tak zdůrazňovaná odpovědnost politiků a angažovanost řadových občanů. Společnosti chybí živost a „souladnost“, přetrvává, možná se i prohlubuje, totalitní ‚každý na svém písečku‘. Jedním z důsledků je téměř středověká ‚nepotrestatelnost mocných‘.

Sociologické údaje v podobě negativních statistik ukazují, že stav naší společnosti je velmi neuspokojivý. Ve většině těchto statistik jsme v rámci civilizované Evropy na předních místech; ještě chmurnější představu poskytuje jejich pomyslný součet: jsme-li v tolika negativních statistikách ‚nahoře‘, jak jsme na tom celkově?

Optimismus nevzbuzují ani sociologické průzkumy zaměřené na mladou generaci. Ukazují mimo jiné na zarážející nedostatek národního cítění, nezájem o veřejně dění, nedostatečnou znalost cizích jazyků a na celkovou neinformovanost ne-li nevzdělanost.

Projevují se důsledky toho, že vyjma dvacetiletého údobí 1. republiky jsme se vyvíjeli a nadále se vyvíjíme ve víceméně feudálních poměrech - že dodnes nedošlo k dostatečnému „odrakouštění“,  což se projevuje zejména tím, že nejsme emancipovaní, neumíme se ozvat, neplatí Masarykovo „já pán, ty pán“. Na morální úpadek nastartovaný Mnichovem a dovršený normalizací a poststalinismem, jsme si zvykli natolik, že nám ‚nepřijde‘ – neuvědomujeme si ho, neboť je tak četný, že je statisticky ‚normální‘.

Ze zprávy ČTK ze dne 18. 6. 2009: Současní čeští politici nevidí podle bývalého českého prezidenta Václava Havla dále než k příštímu průzkumu veřejného mínění a kriminálníci a veksláci se stali novou ekonomickou elitou. V rozhovoru pro agenturu Bloomberg Havel prohlásil, že ‚málo z nás si myslelo, že se dveře otevřou tak rychle všem těm mafiánům a pokoutním vekslákům,‘ z nichž se dnes stali milionáři a miliardáři. ‚Češi budují paláce konzumu, které budou okupovat třetinu země po příštích dvacet let. Žijeme v první skutečně ateistické společnosti a neexistuje pocit, že je tu jakékoli morální zakotvení,‘ řekl a dodal, že by mnohem raději psal své divadelní hry než vstupoval do politického boje. Když hovořil o nápravě země po čtyřiceti letech komunismu, použil příměr s nábytkem, který je možné rozbít za půl minuty, zatímco sestavit ho zpět trvá týdny nebo měsíce. Státy nemohou podle něj změnit politický systém, jako když cestující přestupuje na jinou tramvaj. Havlovu pozornost dlouho poutá korupce mezi novou politickou třídou. ‚Morální kodex je cosi nepsaného, kde se ale rozumí, co je vhodné a co nepatřičné, co je správně a co špatně. Neexistují dokonalé zákony, které se nedají nějakým způsobem obejít.‘ Podle organizace Transparency International klesla Česká republika na žebříčku korupce loni na 52. místo a dále se propadá. ‚Odboj z roku 1989 doufal v něco lepšího. Po revoluci v roce 1989 jsme bojovali za jiný politický systém než v jakém jsme skončili.‘ Nové politické strany systém nezmění, protože se nestává, ‚že by zákonodárci zvolení podle jednoho systému hlasovali pro jiný systém‘. Havlova slova z listopadu 1989, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, prý stále některé lidi dopaluje. ‚Dokonce i když si z toho dělají v novinách legraci, je to lepší, než kdyby to úplně vymizelo lidem z hlavy.‘

(Kdysi, ještě jako student, jsem v novinách uviděl přetištěnou dobovou černobílou siluetu Johannese Brahmse, jak kráčí po zemském povrchu a za ním pobíhá skupina jeho kritiků, z nichž žádný mu nesahá ani po kolena. Brahms jde se vztyčenou hlavou, jakoby se usmívá, ruce má za zády, je v ‚pohodě‘ - neochvějný, robustní a majestátní, s neoddiskutovatelnou aureolou vítězství. Kdykoli si pustím nahrávku jeho prvního klavírního koncertu, mrazí mne v zádech. Něco podobného pociťuji z Masaryka. Jak říká politolog P. Kopecký, ‚Masaryk svedl v Čechách nad šafrán vzácnou věc: jít s noblesou proti proudu‘.)

Podle průzkumu veřejného mínění konaného v listopadu 2009 je u nás s politickou situací nespokojeno 88 procent lidí. Z otevřeného dopisu předních osobností české kultury navazujícího na studentskou Inventuru demokracie vyplývá, že ,naše společnost je v roce dvacátého výročí demokratických změn v hluboké krizi, která není jenom krizí ekonomickou, ale v prvé řadě krizí morální‘. Typicky českým problémem ovšem je, že mezi podepsanými je přinejmenším několik ‚osobností‘ s pokleslou morálkou a neschopných demokratické diskuze. Je též iluzorní vkládat znovu naděje do nové generace, neboť revoltující studenti z let 1989 a 1999 až na výjimky zklamali - byli jen dětmi svých otců, svých matek a své doby. Typickým postojem ‚českého člověka‘ je stěžovat si na vrchnost, že je amorální, a na sebe se při tom nedívat.

Za našeho předsednictví Evropské unii jsme propásli šanci obohatit Evropu něčím méně sporným než EEE, Entropa, ‚my vám to osladíme‘, pádem vlády a excesy prezidenta Klause. Může to budit dojem, že lepší nápady se u nás nerodí a dokonce, že se snad ani nikdy nezrodily.

Sociolog M. Potůček upozorňuje na globální kontext sporu Havel – Klaus: ‚Frontová linie sporu neoliberála Klause a aktivního humanisty-občana Havla neprobíhá jen napříč Českou republikou. Obdobné dilema doprovází například i formování politiky Evropské unie. Na straně jedné je prosazování liberálního konceptu jednotného trhu, zprostředkujícího volný pohyb osob, zboží a kapitálu, na straně druhé je Sociální charta a v ní explicitně deklarovaný cíl sociální soudržnosti, zajišťovaný vyvinutými institucemi sociální politiky a masivním přerozdělováním jak mezi jednotlivými členskými zeměmi a regiony tak i uvnitř zemí samotných. Pokračující komercionalizace všech stránek života americké společnosti, ostře kontrastující s mravními základy americké demokracie, se promítá i do fungování demokratických politických institucí. Omračující rychlost globalizace, ignorující tradiční hranice národních států i regionálních uskupení podobných Evropské unii, pak vytváří analogický problém pro celé lidstvo: zůstane ve vleku tohoto procesu, nebo si vytvoří nástroje, které jej zkrotí, využijí jeho světlých stránek a zároveň omezí jeho potenciálně a často i aktuálně zničující vliv na život? Prosadí se idea a instituce aktivního humanismu a občanství v rámci celé planety, nebo se lidstvo stane pouhou hříčkou neosobních mechanismů, maximalizujících prospěch jedněch za cenu ohrožení či ničení života jiných, a masové mediální manipulace, proti nimž budou bezmocné i celé země a regiony? Shodou historických okolností se Česká republika stala jednou z arén, na nichž se tento střet odehrává v obzvlášť názorné, vyostřené a artikulované podobě.‘

Je třeba rozlišovat mezi liberalismem společenským a ekonomickým. Politolog J. Pehe soudí, že všeobecné zklamání ze společenských a politických poměrů 20 let po pádu komunistického režimu má u nás mnoho důvodů. ‚Mluví se o korupci, mafiánském kapitalismu, zdiskreditovaných politických stranách. Důvody současné krize jsou ovšem hlubší. Mají svůj původ už v mylné představě, kterou jsme přijali v roce 1989, že liberální demokracie je v podstatě stabilní model společenského uspořádání. Předpokládalo se, že liberální demokracii lze rychle a snadno zavést, protože spočívá na známých a vyzkoušených principech. Jenže právě tento zdánlivě stabilní model společensko-politického uspořádání se po pádu železné opony dal do zběsilého úprku do neznáma a pro aspiranty na demokracii v našem regionu se začal jevit jako pohyblivý, nedostižitelný terč. Kdysi strukturovaný systém, opírající se o poměrně jasný soubor hodnot, se začal v kontextu globalizačního úprku rozmělňovat a měnit. První viditelnou obětí bylo vážné porouchání rovnováhy mezi svobodou, rovností a bratrstvím, což se nejviditelněji zhmotnilo do podoby neoliberálních ekonomických teorií. Dalším důsledkem pádu železné opony byla rychlá expanze intelektuální postmoderny i do sféry politiky, včetně té globální. Mezinárodní řád ztratil svou dřívější, jakkoliv umělou pevnost a stal se nepřehledným. Západ postupně ztratil zájem vyvážet do zbytku světa svůj hodnotový systém jako jediný správný recept, což se projevuje zejména úpadkem ideologie lidských práv. Pojem mafiánský kapitalismus, o kterém často mluvil Václav Havel, označuje globální nadvládu trhu nad demokracií, situaci, kdy se politika ocitá v područí ekonomických sil, u nás o to víc, oč méně byla nezkušená veřejnost schopna tomuto náporu čelit. Politický proces, v němž je většina voličů nikoliv sebevědomými občany, zakotvenými v občanské společnosti, ale konzumenty na trhu zábavy a populistických slibů, je daleko od původních premis liberální demokracie. Připočteme-li k tomu skutečnost, že klasická občanská společnost mizí i na Západě a přesouvá se do těžce popsatelného kyberprostoru, není divu, že panuje všeobecný zmatek. V Česku je situace o to komplikovanější, že demokracii lze chápat nejen jako soubor institucí a procedur, ale také jako kulturu. Skutečnost, že s pomocí Evropské unie a dalších organizací bylo institucionální modernizace docíleno v rekordně krátkém čase, má za následek, že se nůžky mezi pomalu se zakořeňující demokratickou kulturou a rychle transformovanými institucemi, rozevřely ještě více, než by tomu bylo při pomalejším vývoji. Vezmeme-li v úvahu, že průměrný Čech se také musel vypořádat s matoucími jevy, které mění samotný model liberální demokracie, a že vlastně celý západní svět, jak se zdá, marně hledá nějakou novou vertikálu, která by vnesla řád do světa idejí rozpliznutého postmodernou, není divu, že teze o demokracii bez demokratů je v dnešní české společnosti mnohem platnější, než když tímto způsobem popsal kdysi Masaryk rodící se první republiku.‘
Podle pedagoga a filozofa B. Blížkovského jsou dnes nejdůležitější tyto (masarykovské) hodnoty:

1. kritický realismus ‚vycházející z toho co je a směřující k tomu, co být má, co je potřebné a  reálně možné‘,

2. humanitní demokracie, náležící k univerzálním ideálům a k ‚směrodatným rozvojovým a sebezáchovným hodnotám soudobého lidstva‘,

3. idea mezinárodní demokratické unie a kolektivní bezpečnosti, ‚existující jako idea sjednocené Evropy, vyžadující však těsnější spolupráci s USA a zejména rozšíření na další země‘.

Je zřejmé, že tak jak bylo ‚exaltované‘ baroko vystřídáno ‚suchým‘ osvícenstvím a osvícenství romantismem, dnešní postmodernistická doba bude dříve nebo později vystřídána neomodernismem.