Zapomínání Masaryka (4) - Listopad

Věta z dávna, ze"šera" 19. století: "České svědomí se nedá umlčet liberalismem."

Když v roce 1975 představitelé zemí Východního bloku podpisovali v Helsinkách Závěrečný akt konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, pravděpodobně si plně neuvědomovali, čemu se upisují - že se nejedná ani v nejmenším o cár papíru a že tím, že se zavazují k naplňování humanistických zásad, si pod sebou podřezávají větev. V zemích Východního bloku začaly brzo na to vznikat skupiny obhájců lidských práv, u nás se ustavila Charta 77.

V očích většiny rezignované a morálně se (do)rozkládající veřejnosti si chartisté vybudovali postavení ne nepodobné Masarykovu postavení před rokem 1914: jako osamělí podivíni a potížisté. Udivovala jejich „pevnost“; ale právě ta je nakonec dovedla k vítězství.

Brzo po roce 1989 se u nás ustavily dva proudy, reprezentované Václavem Havlem a Václavem Klausem. Masarykův odkaz se tím poněkud oživil, ale rozpoltil se, čímž ztratil na účinnosti.

Václav Havel s k Masarykovu odkazu hlásil, avšak jen implicitně. Podílel se na sporném, neodporování zlu a pacifismem zavánějícím 'my nejsme jako oni' - na nedostatečné dekomunizaci společnosti. Jak sám později přiznal, neprohlédl včas 'ekonomy' - pátou kolonu prognostiků-liberálů, svázaných ovšem totalitním myšlením a poznamenaných normalizační morálkou. Apeloval na humanismus a etiku, na to, že společnosti nestačí jen hospodářská prosperita, že potřebuje vize a že naše politika musí být evropsky a světově orientovaná. Jeho nevýhodou bylo, že byl pouze intelektuál (což je u nás téměř nadávkou) a lidé mu proto zcela nerozuměli. Nebyl vždy dotatečně razantní, neměl potřebné praktické politické zkušenosti a nebyl erudován pro ekonomickou transformaci, kterou společnost musela projít. Společnost byla navíc celkově v daleko horším stavu, než když ji 'přejímal' Masaryk. To, že Václava Havla lépe pochopil Západ než česká veřejnost, mu ovšem lze přičíst jen k dobru. Na druhé straně, pokud někdo 'venku' očekával, že z bývalého východního bloku přijdo impulzy pro ideově ochabující západní svět, nedočkal se. K dispozici byly, ale nebyly zřetelně zformulovány a vyřčeny. V každém případě však Václav Havel byl (a je) nejsvětlejší postavou naší novodobé historie a je nostilelem pochodně, symbolizující kontinuitu českých dějin, která k němu odspěla od Husa přes Komenského, Palackého, Havlíčka a Masaryka.

Václav Klaus se Masarykovi blížil svou inteligencí, sebedůvěrou, rozhodností, srozumitelností, atraktivním vzhledem a charismatem. Pokud se ovšem jedná o sebekritičnost a pokoru, byl jeho pravým opakem. Celkově byl jen „polovzdělaným“ a patologicky egocentrickým „Titánem“ a „Faustem“. (Za nepřehledné a bezprecedentní situace s neotřesitelnou jistotou ‚věděl‘ jak ji řešit.) Jeho ideologie (dočasně) zvítězila pouze proto, že využila vlny porevolučních pravicových nálad a přišla s vizí hospodářské prosperity; v ostatním by pod palbou Masarykovy kritiky neobstála. Dala společnosti do vínku obnovené metody totalitní demagogie, populismu a nálepkování, podpořila české kotlinové myšlení a iniciovala politickou rozhádanost, hraničící mnohdy s nenávistí. Ani v hospodářské oblasti se společnost pod jeho vedením nevyvíjela zdaleka optimálně. Dalekosáhlé a zejména dlouhodobě negativní důsledky mělo hlavně to, že prosadil (proti Janu Švejnarovi a dalším), že ekonomické reformy musí předbíhat právní reformy, čímž dal volný prostor hospodářské kriminalitě.

Pokud je dnes někdo nespokojen s polistopadovým vývojem, měl by ovšem připustit, že Klaus byl jen ‚jedním z nás‘ a že nelze vyloučit, že přes krátkou a klamnou euforii byla česká společnost v roce 1989 ve skutečnosti již natolik morálně nemocná a ozdravné síly natolik slabé, že musely nutně podlehnout. Metaforicky řečeno‚ vyvalilo se bahno, které se vytvořilo a nahromadilo za totality a které do té doby jen nebylo dostatečně vidět.

Argument, že transformace proběhly ve všech postkomunistických zemích přibližně stejně, pro nás není relevantní, protože jako jediní jsme mohli a měli navázat na tradici 1. republiky (například na tažení A. Rašína proti poválečným keťasům).

Je také možno říci, že dodnes jde o ‚boj o Masaryka‘, v němž za ideje již nežijícího Masaryka bojují obhájci, kteří na svou roli nestačí.