Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk (6)

S čím by se měl člověk, který chce rozumět lidskému světu, obeznámit? Vedle filozofe a historie jistě též se sociologií a psychologií. Obě mu napomáhají orientovat se v mezilidských vztazích, což je pro veřejně se angažujícího člověka jednou z rozhodujících podmínek úspěšnosti.

Svůj základní myšlenkový vývoj Masaryk dovršil habilitační prací na zdánlivě překvapivé sociologicko-psychologické téma: na problém sebevražednosti.

Jeho práce Sebevražda je důkladně statisticky podložená a je v tomto smyslu mezi jeho monografiemi ojedinělá. Je ovšem také příkladem jeho způsobu myšlení: ‚mořeplavec‘ Masaryk v ní nejdříve obeplul daný prostor a potom se vydal dál, za do té doby viditelný obzor.

Nejdříve dospěl k těmto závěrům:                                                                                                                   1. V moderní době sebevražd přibývá, je to znepokojující jev.                                                                       2. Sebevraženost je jedním z významných ukazatelů psychické nemocnosti společnosti.                             3. Společenské a majetkové poměry daného člověka se sebevražedností přímo nesouvisejí.                     4. Sebevraženost narůstá hlavně ve městech, střediscích modernhí života.                                                  5. Moderní doba dostává člověka obecně do situace, s níž si neví rady.

Nabízí se otázka: proč tomu tak je? Masaryk odpovídá, že současnému člověku něco chybí, hlavně proto, že ztrácí víru v Boha a nenachází nový smysl své existence. Krize náboženství přerůstá v krizi společnosti. Člověk potřebuje věřit v něco skutečně kladného, možná i vyššího - lze hovořit o potřebě nového náboženství.

V průběhu Masarykova dalšího zrání a přesunu pozornosti na politiku se jako řešení dostává do popředí další pilíř jeho myšlenkové výstavby, humanismus. I něčemu tak ‚malému‘ jako je humanismus, ‚náboženství lásky‘, je možno se odevzdat. Zásadní předností nadosobních ideálů je jejich potenciální reálnost: je možno k nim směřovat, usilovat o ně a přibližovat se k nim. Je též možno s pokorou přijmout úlohu článku věčného řetězce a pochopit své poslání v kontinuitě věčnosti. Jde především o postoj, o vnitřní přesvědčení, o něco, co člověk aktivně dělá ale „nevytrubuje“: nevyvyšuje se a nechlubí se, chová se přirozeně a nemyslí si, že nemá chyby.

Humanismus pojmově znamená příklon k lidským potřebám a k pozemskému životu. Jde mu o víc než jen o lidská práva a jde mu o mnohem víc, než aby se člověk měl pouze ‚dobře‘. I humanismu vývojově přibývá. Pro budoucnost je stálým, nezničitelným kompasem. Na dlouhá staletí byl tlumen křesťanským postulátem, že člověk má sloužit Bohu a vírou v posmrtný život. Reformace a osvícenství nastolily představu, že naplnění pozemského života se s naplněním posmrtným nevylučuje a že člověk má právo žít plně a aktivně, osvobozen od pověr a mýtů. Moderní doba odhalila, co dříve bylo zastřené a ‚vyřešené‘ vírou v Boha: člověk potřebuje mít a znát smysl svého života.

Člověku je dán též sklon věřit v mýty, ten se však může, na rozdíl od potřeby smyslu života, za příznivých okolnosti oslabit vývojem, zráním, a to jak celospolečenským, tak individuálním. Stav ve  své době Masaryk pokládal za neuspokojivý: „Co je to iracionalismus, hlásaný v našich dnech? A co nejmodernější nacionalismus, prohlašující cit, instinkt národa za nejvyšší zákon? Všimněte si, jaké hlouposti provádějí někteří spisovatelé s pohlavním pudem, někteří demagogové s národním instinktem, s živelným odporem proti něčemu a kdesi cosi; divná psychologie a ještě divnější noetika.“

Proti mýtům stavěl ‚jen‘ své vidění věcí. V tom je však jeho největší síla: v schopnosti vidět věci jasně a kriticky, jak vyvěrala z jeho osobnosti, zejména z vnitřní rovnováhy mezi sebedůvěrou a pokorou a také z jeho proslulé schopnosti naslouchat druhým.