Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk (3)

Je-li možno Masaryka charakterizovat třemi slovy, tak jako realistu, humanistu a demokrata. Ve filozofii, ‚lásce k moudrosti‘, hledal především zdroj porozumění lidskému světu. Přesto si pečlivě ujasnil i noetiku (nauku o poznání) a metafyziku (nauku o jsoucnu). Našel v nich rozhodující vodítka pro svou celkovou orientaci.

Byl sice modernista (a přes svou vystupňovanou kritičnost i bytostný optimista), věřil, že poznání lidstva v budoucnu dosáhne nepředstavitelných rozměrů, byl si však vědom i toho, že lidské možnosti nejsou neomezené, neboť se „dostáváme k některým posledním nám neproniknutelným faktům, faktům, jimž nerozumíme“.

Vývoj filozofie byl podle jeho názoru vždy zatěžován vyhraněnými směry, které přijímaly nebo zdůrazňovaly jednu stránku věcí na úkor jiných nebo je přímo popíraly. Je třeba neustále pamatovat na to, že všechno naše poznání je připraveno duševní prací nesčetných generací, a tu je třeba prověřovat, ale nepřehlížet.

Jeho realismus vycházel z empirismu (zdůrazňujícího přímou lidskou zkušenost), racionalismu (zdůrazňujícího úlohu rozumu) a zejména konkretismu, usilujícího o věcné a přesné poznávání jednotlivě jsoucích věcí a přiznávajícího ‚rovnoprávnost‘ všem lidským poznávacím schopnostem. Starý filozofický spor, zda se naše představy světa shodují se skutečností, případně, zda svět neexistuje jen v našich představách - spor mezi subjektivismem a objektivismem - řešil příklonem k objektivismu, byť neúplnému: svět se nám podle jeho názoru jeví přibližně takový, jaký je; přijetí vnějšího i vnitřního světa je „nejrozumnější hypotézou“, kterou se dá svět jako celek nejsnáze vyložit.

Dialektiku spíše ‚vstřebal‘ než bezezbytku přijal. Proti Herakleitovu ‚vše je v pohybu‘ namítal, že je zapotřebí hledat podstatu měnících se věcí - to, co je stálé nebo alespoň stálejší. Člověk nachází a popisuje protiklady, avšak měl by svět vysvětlovat celistvě nebo alespoň v jeho organických, pokud možno „souladných“ částech a vazbách.

Vážil si mnoha starověkých (obzvláště Platóna) i středověkých filozofů, ale výběrově co do jednotlivců i co do jejich jednotlivých tezí a postulátů. Oceňoval reformaci a osvícenství (zejména Rousseaua), německou klasickou filozofii (například Kanta jako průkopníka vědeckého myšlení), do jisté míry i marxismus, ale – bylo třeba jít dál. Přestože kladl důraz na praxi, nepřijal bez výhrad ani pragmatismus (požadující účelnost a praktickou užitečnost lidské činnosti), zejména v jeho utilitaristické podobě. Býval označován za pozitivistu, neboť se zabýval především ověřenými nebo ověřitelnými jevy, jemu samému se však pozitivizmus jevil jako nepostačující.

Ústřední roli v jeho filozofické výstavbě hraje pojem pravdy. „Pravda je to, co bezpečně a kriticky víme, co je skutečnost uvědomělá.“ Povinností každého člověka je neustále se snažit o její hledání, protože pravda je rozhodujícím a konečným kritériem veškerého lidského počínání a lidské činnosti vůbec. Skutečnost, že naše smyslová zkušenost je nepřesná a mnohdy nespolehlivá, nás nesmí odrazovat, neboť je zde ještě jeden nástroj: rozum, který zkušenost zpracovává a kontroluje.

Na to navazuje jeho zdůrazňování kritiky. Odhalovat nepravdu je snadnější než hledat pravdu, to však význam kritiky nijak nezmenšuje, naopak, pokud pravdu tříbí a pokud pravda před ní obstojí, dodává jí jistotu. Dobře míněná kritika je svou podstatou konstruktivní a pozitivní - „kritika slouží pravdě a pravda slouží životu“.

Téměř stejně významnou tezí je požadavek co nejtěsnějšího sepětí výsledků poznání s činy. Nejde jen o to, že jedině jednáním se poznání realizuje, dostává svůj smysl a zpětně prohlubuje (neboť „jednáním poznáváme“), ale i o to, že důslednost v poznávání by měla být následována stejnou důsledností v jednání.

Svým vlastním jednáním Masaryk prokázal, že filozofické ‚mudrování‘ nemusí být plané, zbytečné a kdesi v oblacích, ale že je svými možnými důsledky nejzávažnějším oborem lidské činnosti. Byl nejen filozofem, ale též mužem činu, stojícím oběma nohama na zemi.