Základní problém islámu

Prorok Mohamed byl pravděpodobně přinejmenším stejně charismatický muž jako Ježíš, byl však střízlivější, realističtější a pragmatičtější. Vyšel z převážně opodstatněné kritiky judaismu a křesťanství a svůj ideový záběr rozšířil na politiku a vojenství. Dokladem jeho pragmatismu je například to, že si vážil žen, ale do svého učení to s ohledem na převažující a všeobecně přijímané názory zahrnul jen opatrně. (K mnohoženství měl zdrženlivý postoj ale respektoval je, neboť bylo vzhledem k nedostatku mužů, zapříčiněným víceméně neustálými boji a válkami, racionálně podložené. Sám měl mnoho žen, ale až na konci života, kdy si to již mohl dovolit a zejména až poté, co zemřela jeho milovaná a uctívaná žena Chadídža.)

Stejně jako judaisté a křesťané Mohamed vyznával jediného boha (Alláha), na rozdíl od Ježíše se však pokládal za pouhého zprostředkovatele jeho sdělení, která navíc přísně odděloval od vlastních názorů.

Dokladem jeho střízlivého a účelného či účelového pragmatismu je i to, že jeho učení se ještě v průběhu jeho života, v závislosti na měnících se okolnostech a na jeho narůstajícím vlivu a moci plíživě ale znatelně vyvíjelo. Postupně nabývaly převahu politické a expanzivní ideje na úkor nábožensko-morálních. Začal kritikou stávajících společenských nešvarů, ale zaměřil ji pouze na nejmocnější vrstvy společnosti, čímž si zajistil širší okruh stoupenců než křesťané (tehdy již zabředlí v římském feudalismu), které naopak kritizoval za to, že jejich učení je nepřirozené a nereálné, a proto je i sami sebe museli otupit a zdeformovat.

Zatímco sebevědomí Židů bylo postaveno na přesvědčení, že jsou vyvoleným národem a sebevědomí křesťanů na přesvědčení, že jejich víra je ušlechtilejší než židovská, muslimské sebevědomí Mohamed postavil na  o p r á v n ě n é m  tvrzení, že islám judaismus i křesťanství překonává.

‚Bible islámu‘ Korán sice nedosahuje úrovně biblických textů, je to však na druhé straně jeho výhodou, neboť je srozumitelný. Je 'rozumnější', až na jednu výjimku:

„Potkáte-li ty, kdo nevěří, dejte se do stínání šíjí, dokud jich mnoho nepobijete! A zbylým upevněte pouta!... Neponižujte se zbaběle a nevolejte nevěřící k míru, když vy jste navrch. Vždyť Bůh je s vámi a neošidí vás o zásluhu vašich činů!... Pobíjejte je, kdekoli na ně padnete a vypuďte je odtamtud, odkud oni vypudili vás, neboť pokušení modloslužby je horší než vraždění.“

Nebýt posledních tezí o násilném rozšiřování je Mohamedovo učení skutečně pokročilejší než Ježíšovo. Proto se tak úspěšně šířilo a proto na jeho stranu přecházeli i mnozí křesťané, později včetně evropských (například Španělů - ve středověku bylo křesťanství ještě netolerantnější a agresivnější než islám).

Agresivní teze však Korán vracejí přinejmenším na úroveň Starého zákona. Jsou i jeho základním problémem, neboť je-li něco odvozeno od Boha, je to (jak je to příznačné pro všechna náboženství) nezměnitelné.

Dnešní umírnění muslimové tak de facto smýšlejí a postupují v rozporu s Koránem. Museli by z něj agresivní pasáže vymazat. To však 'nemohou'.

Základní problém islámu je tedy 'neřešitelný'.