Poslední Zemanova a Ovčáčkova demagogie

Na ty, kdo umějí vysvětlit vždy a všechno je třeba si dávat mimořádný pozor. Není to totiž teoreticky ani prakticky možné, a kdo to "dokáže", se nutně musí vždy uchýlit přinejmenším k demagogii. Ta má k dispozici téměř nekonečné množství triků, a mistři demagogie je samozřejmě umějí podle okolností mistrně vytahovat, jak kouzelníci z rukávu. 

Musel bych o tom napsat nekonečně dlouhý článek, ale na to nemám čas ani prostor. Omezím se proto víceméně jen na kouzlo neříkat plnou pravdu, jak to předvedli Zeman a jeho mluvčí Ovčáček, když obhajovali Zemanovy dnes již "slavné" hovory z Lán a zdůvodňovali, proč budou i nadále přenášeny živě. Zemanovi naletěl, ať již vědomě nebo nevědomě i ředitel ČRo P. Duhan a stal se tak, jinak úctyhodný člověk, jejich spoluaktérem. Zamlžili zejména, že:

1. Prezident republiky by měl jít všem, zejména dětem a mladým lidem příkladem, a proto by se nikdy, za žádných okolností a v žádném kontextu neměl vyjadřovat vulgárně.

2. Tento požadavek je u prezidenta jako prvního představitele státu a reprezentanta země pro zahraničí  kategoričtější než u kteréhokoli jiného politického představitele, a nemůže se proto na ně vymlouvat. 

3. Ničím neobhájí, že zneuctil památné místo Lány a památku Tomáše G. Masaryka a Václava Havla.

4. Že tím chtěl pro budoucnost omezit vulgarity v české politice, je opět pouhá výmluva, a to i v případě, že se mu to podaří, zejména co se týče jeho samého. Je to vysvětlování příčiny následkem, neboť téměř jistou prvotní příčinou je Zemanova nenormálnost a amorálnost. Pravděpodobně je jí i jeho podbízivost, potřeba na sebe upozornit, trumfovat jiné, zavděčit se "hospodě" atd. 

5. Nebylo objasněno, zda má prezident právo diktovat si, zda Hovory mají byt vysílány živě nebo ne. Pokud si kladl podmínku, že se jinak konat nebudou, P. Duhan mohl reagovat tím, že se tedy nebudou konat. S ohledem na Masaryka a Havla a na naši reputaci v zahraničí by to bylo nejvhodnější řešení.

6. P. Duhan se vědomě či nevědomě mýlil, pokud si myslel, že podobná situace opakovat nebude. Vzhledem k očividné postupné degradaci Zemanovy osobnosti je to naopak pravděpodobné. O cenzuru, která by odstranila třeba i iiné všeobecně nepřijatelné výroky, by se nejednalo, pokud by byla transparentně obhajitelná. Spíš o ochranu veřejnosti.

7. Podivné je i Duhanovo prohlášení, že "pan prezident z c e l a  p ř e s v ě d č i v ě vysvětlil své argumenty kolem slovníku, který použil." Rada ČRo přece rozhlas vyzvala, aby u Hovorů z Lán svůj kodex dodržoval.

8. V podobném duchu Zemana obhajoval jeho mluvčí Ovčáček, a to se ještě tentokrát velice krotil. Zde si neodpustím malou satiru, volně inspirovanou Diderotovým Jakubem fatalistou a jeho pánem:

"To, co se Klaus neodvažoval říkat naplno, říkali jeho 'vlci' Jakl a Hájek, u Zemana je to vlk Ovčáček. Jinak řečeno kozel v zahradě české demokracie. Jakl s Hájkem byli v Klausových službách, byli mu nejblíž, mluvili za něj, byli to jeho tlampači; kdyby s nimi nesouhlasil, vyhodil by je. To stejné by udělal Zeman s Ovčáčkem. Dalo by se tedy mezi ně vložit rovnítko; z tohoto hlediska i mezi Klause a Zemana. Oba moc dobře věděli, koho si vybrali.

Když jsem před časem slyšel v televizi mluvit Jakla a žasl jsem, co všechno si dovolí, hned na to se na obrazovce objevil nějaký ruský proputinovský komentátor; mluvil o něčem jiném, ale jako by pokračoval Jakl - stejná drzost, arogance a stejně příšerné demagogie. 

O Jaklovi, Hájkovi a Ovčáčkovi tvrdím, že to nemají v hlavě úplně v pořádku. O Zemanovi v poslední době a o Klausovi po amnestiích si myslím něco velmi podobného.

Do psychiatrie totiž nepatří jen duševní poruchy, ale též delikvence.

Kdo se má na to pořád dívat? Kdo to má pořád poslouchat?"