Proč by Česko mělo uznat Palestinský stát

Českou demokracii čeká řešení další ožehavé, svízelné a mimořádně závažné, byť na druhé straně snadno řešitelné otázky: uznat právo Palestinců na vlastní stát? Palestinci Izrael uznat nemohou, protože Židé jsou na "svém" nynějším území nezpochybnitelnými okupanty (v podstatě stejně jako jimi byli u nás za Protektorátu Němci, odvolávající se na sudetské Němce); Izrael a zbytek světa ovšem Palestinský stát uznat může. Okolnosti jsou komplikované, to by ale nemělo bránit jednoznačnému závěru: uznat.

Před nekolika dny vyšel v Neviditelném psu článek reprodukující komentář Gity Zbavitelové v ČRo, z něhož cituji: "Když Švédsko před měsícem uznalo neexistující Palestinu, vyvolalo to lavinu podobných kroků v celé Evropě. I když jde pouze o nezávazná doporučení parlamentů, jichž kromě Švédska žádná vláda neuposlechla, vysílají Palestincům významný signál. Schválily je zákonodárné sbory Británie, Irska a Španělska, dnes budou o doporučení rozhodovat poslanci ve Francii a chystají se k tomu v Dánsku, Portugalsku, Itálii a Slovinsku. Připojil se dokonce i Evropský parlament, který chce hlasovat v polovině prosince, a je pravděpodobné, že Evropská unie pak uznání Palestiny doporučí všem členským zemím." Celý (proizraelský) článek: http://neviditelnypes.lidovky.cz/evropa-na-vlne-jednostranneho-uznavani-palestiny-fsd-/p_zahranici.aspx?c=A141127_160455_p_zahranici_wag

Jak by se k tomuto problému měla postavit Česká republika, která má s Izraelem "tradiční nadstandardně dobré vztahy"? Odhlédněme od toho, že bychom si, a nejen v tomto případě, měli brát příklad ze Švédska, neboť je to po všech stránkách jeden z nejvyspělejších států Evropy i světa, a všimněme si toho, jak naše vztahy s Izraelem skutečně vznikly a jak se vyvíjely.
 
Vznikly za de facto tragikomických okolností kolem roku 1948, kdy Stalin, duší nenávistný antisemita, na čas obrátil svou politiku vůči izraelským Židům o 180 stupňů, neboť se zdálo, že jejich stát bude socialistický (kibucy atd.). Bylo to ještě před Únorem, ale už tehdy jsme byli do značné míry Stalinovými vazaly, a proto jsme Izraelcům dodali zbraně a vyškolili jejich vojáky a letce. Tím jsme je zachránili, což nám dodnes nezapomněli a jsou nám za to vděční. Potom jsme ovšem spolu se Stalinem obrátili o nových 180 stupňů, což trvalo až do roku 1989.
 
Mnohem důležitější je ovšem to, že Židé jsou na "svém" nynějším území okupanty (viz např. Johnsonovy Dějiny židovského národa), neboť oprávnění k dobytí tohoto území po roce 1945 naprosto absurdně odvozovali od toho, že z něho byli kdysi před dvěma tisíciletími vyhnáni. (Je to jako kdyby Slované dnes požadovali nemalou část Německa, protože tam kdysi coby Polabští Slované žili.) Právě my Češi bychom na to měli být obzvlášt citliví.
 
Izrael je od svého vzniku ohniskem celosvětového, neustále narůstatjícího a rozšiřujícího se napětí. Rozbouřil do té doby viceméně klidné vztahy mezi muslimy a křesťany, mezi Araby a Euroamerikou, v níž židovské lobby hrály a hrají neoddiskutovatelnou roli, mimo jiné v propagandě, která po roce 1989 ovládla i nás.
 
Jistě, Palestnici a Izraelci, jedni lepší než druzí, podobně jako Rusové a Ukrajinci. Ale přece jen je na jedné straně víc pravdy: na straně Palestniců a Ukrajinců.
 
(Posílám pánům Zemanovi, Sobotkovi, Babišovi a Zaorálkovi.)