Slovo charta znamená listinu, dekret závažného politického významu, v našem českém, a dnes do jisté míry i celosvětovém povědomí však znamená i to, co mu vtiskli zakladatelé Charty 77: hnutí lidí různých politických názorů a orientace, které spojuje jediné úsilí, úsilí o nápravu politických a společenských poměrů. Spojuje je snaha, jak by řekl Masaryk, o „politiku rozumnou a poctivou“ a jak by řekl Václav Havel, o „politiku nepolitickou“.
Dnes jsme v podobné situaci, v jaké se před pětatřiceti lety nacházeli první mluvčí Charty 77, reformní komunista Jiří Hájek, nadstranický filosof Jan Patočka a středově orientovaný intelektuál Václav Havel. Politická orientace dalších mluvčích a zejména signatářů Charty byla ještě širší a různější, přesto však se dokázali mezi sebou shodnout, vycházet spolu a uzavírat mezi sebou dokonce hluboká a trvalá přátelství.
Poučme se z toho. Poučme se též z jedné z nejpříkladnějších epoch našich dějin, z národního obrození. Chtějme být stejně „směšní“ jako naši první buditelé, když se snažili oživit zdánlivě mrtvý český jazyk, buďme stejně směšní jako Masaryk, když se sám a bez prostředků rozhodl bojovat proti zdánlivě všemocnému Rakousku-Uhersku, buďme stejně směšní jako Hájek, Patočka a Havel, když se rozhodli bojovat proti zdánlivě stejně všemocnému a mocensky „dokonale“ zabezpečenému komunistickému režimu.
Naše společnost je dnes stejně utlačovaná a stejně frustrovaná jako v nejchmurnějších údobích minulosti. Jak říká politolog Jiří Pehe, je ve stavu „tekutého hněvu“. Je ovšem pasivní, po více než sedmdesáti letech nacistické, komunistické a postkomunistické totality vykořeněná, zdegenerovaná, zdepravovaná, nemocná, spí jako jako pacient ve stavu umělého spánku.
Pokud se nyní objevují noví buditelé, jsou nejednotní. Naši intelektuálové jsou, jak říká publicista Jan Miessler „generálové bez vojska“, různé spontánně vzniklé iniciativy jsou převážně rozptýlenými „vojsky bez generálů“. Nová totalita - stejně jako rakousko-uherská, nacistická a komunistická - na to hřeší, spoléhá na to, myslí si, že i ona je neporazitelná.
Je zatím nemožné odhadnout, jak se bude česká a celosvětová politická situace v blízké a zejména ve vzdálené budoucnosti vyvíjet. Je nemožné odhadnout, zda dojde k dílčím nepokojům, k dílčím či rozsáhlým revolucím, zda dokonce nedojde k válkám.
Jedno je však jisté: musí dojít k evoluci, musí dojít k Havlíčkově „revoluci srdcí a myslí“. Takové evoluce bude možno dosáhnout jedině neustálou a neumdlévající osvětou, vzděláváním a sebevzděláváním.
Vyzývám proto všechny české občany dobré vůle, aby se připojili k Chartě 2012, kterou tímto zakládám. Vyzývám vzdělané, méně i nedostatečně vzdělané, levicově i pravicově či konzervativně orientované občany, duchovní i laiky, aby obnovili masarykovskou „drobnou práci“: aby v duchu a smyslu českých dějin začali organizovat humanitně a etisticky zaměřené přednášky a diskusní shromáždění, vystupovali v tomto duchu v médiích, psali články, vydávali knihy a stejně jako naši národní buditelé tyto knihy rozdávali. Především je vyzývám, aby vytrvali.
Neboť, jak kdysi prohlásil Jan Masaryk, „pravda vítězí, ale dá to fušku“. Pusťme se do té fušky. Proměňme svůj tekutý hněv v netekutou radost, pesimismus v optimismus, pasivitu v aktivitu. Nová, totalitní zeď dříve nebo později povolí. Nemůže nepovolit!
PhDr. Bohumil Sláma
Autor knihy Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk
Editor připravovaných knih Kontroverzní světci K.H.B a T.G. M.
a Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a nová reformace
Charta 2012
Po třiadvaceti letech se znovu hlásíme k revolučnímu roku 1989 a k české Sametové revoluci. Hlásíme se též k českému disentu a k Chartě 77, jejíž mnohé požadavky dodnes nejsou v celosvětovém, evropském ani českém prostoru naplněny.
Hlásíme k humanismu a etismu, ke všemu nosnému a pokrokovému, co v minulosti vyslovili největší světoví myslitelé a političtí reformátoři a co pozitivního lidstvo dosud ve všech kulturách, civilizacích a dobách vytvořilo. Zejména se hlásíme k evropské reformaci, osvícenství a modernismu, pracujeme na formulaci neomodernismu a základních tezí nové reformace. Z českých myslitelů se hlásíme zejména k Janu Husovi, Janu Amosovi Komenskému, Františku Palackému, Karlu Havlíčkovi, Tomáši Garriguovi Masarykovi a Václavu Havlovi.
V duchu Jana Husa, po Ježíšovi prvního velkého evropského reformátora, chceme „hledat pravdu, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat pravdu, pravit pravdu, držet pravdu a bránit pravdu až do smrti“.
V intencích pansofisty a „učitele národů“ Jana Amose Komenského chceme prosazovat, „aby k sestavování vševědného díla byli připuštěni všichni, kdo uvažovali o zbožnosti, mravech, vědách a uměních, bez ohledu na to, je-li to křesťan nebo mohamedán, žid nebo pohan, bez ohledu na církev, synodu, koncil - všichni aby byli vyslechnuti, co přinášejí dobrého.“
Spolu s „otcem národa“ Františkem Palackým chceme pevně věřit, že idea, na níž svět „může jedině pevně spočívat a prospívat, je úplná rovnoprávnost všech národů“.
Budeme se usilovně snažit naplňovat výzvu „syna národa“ a zakladatele české politologie Karla Havlíčka: „Nehodno je nám lekat a strachovat se před zlými: my nejsme slepými nástroji času ale jsme jeho páni, jsme sami tvůrci svého osudu. Nesténejme zdětile ale chopme se činu jako muži. Opírejme se statečně o svou moc a mějme pevnou důvěru, že neodolá moc zlého moci dobré.“
Budeme též pokračovat v úsilí o plnou, skutečnou demokracii, jak ji budoval „prezident osvoboditel“ a největší český filosof Tomáš Garrigue Masaryk: „Naší metodou bude realismus prováděný důsledně také v politice: pravda se musí stát vůdčím pravidlem všeho našeho veřejného konání – doma, uvnitř mezi sebou i navenek.“ Chceme respektovat Masarykovo „nové náboženství“, blízké unitarismu, připouštějící agnosticismus a ateismus: „Náboženství je ústřední a vůdčí duchovní silou životní, je úsilím o život nový, o nové a vyšší životní hodnoty.“
Neméně se budeme snažit o naplnění odkazu „posledního velkého Čecha“ Václava Havla: „Žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a mnohým z nás se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů, poněkud směšné v éře počítačů a kosmických raket. Jen málokteří z nás dokážou nahlas zvolat: mocní by neměli být všemocní!“
Nelze bohužel než konstatovat, že dnešní svět se ocitl ve stavu nového absolutismu, plutokratismu, u nás obzvlášť bezuzdného.
Nelze ovšem propadat beznaději, je třeba se naopak bránit. Je nepochybné, že i tento „nový řád světa“ dříve nebo později zanikne; jde jen o to, za jakých okolností.
Je nutná nová revoluce, neboť všemocní tohoto světa se své moci a svých výsad nevzdají dobrovolně. Je bohudík možno využít toho, že jsme civilizovaní lidé a že naše revoluce může být úspěšná i bez násilí - že může být opět sametová.
Musí mít ovšem celosvětový dosah, nebo alespoň celosvětový ohlas. Jedině tak bude možno předejít revolucím necivilizovaným.
Musí však být nekompromisní, v duchu českého prvního, druhého a třetího odboje - v duchu našich předků, kteří za nadosobní ideály pokládali své životy.
Především ale musí být evolucí, založenou na osvětě, na šíření „pansofické“, nefragmentární vzdělanosti. Pouze tak bude možné zabránit tomu, aby veřejnost nebyla pro svou nevědomost vždy znovu a znovu manipulována. Je třeba angažovanosti všech, kdo se považují za vzdělané a za lidi dobré vůle. Uzavíráme heslem Tomáše Garrigua Masaryka „nebát se a nekrást“ a heslem Václava Havla „pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“. Věříme, že Charta 2012 přispěje k tomu, aby nejen u nás, ale v celém světě lidé pracovali a žili důstojně, jako svobodní, zodpovědní a šťastní občané.
(souhlasíš-li, pošli dál)
