Vymírající druh: homo masarycus

Před nedávnem jsem se víceméně náhodou dozvěděl o přednášce o TGM pořádané brněnskou Masarykovou společností.

Když jsem tam přišel, se svým dvacetiletým synem, byli jsme překvapeni, jak jsou všichni staří – osmdesát a víc. Můj syn jen nahlédl do sálu a nešel dál. Řekl mi, že „toto“ pro něj není a v jeho tváři jsem zahlédl tíseň. Já, šedesátník, jsem tam zůstal - abych si na chvíli oživil už skoro zapomenutý pocit, že (vlastně) starý ještě vůbec nejsem.

Ve skutečnosti jsem ovšem bohužel i naštěstí natolik starý, abych si muže a ženy, co zažili Masaryka nebo byli v jeho duchu vychováni, dobře pamatoval. Pamatuji je, když byli ještě mladí nebo alespoň ve středním věku - kdy byli ještě plní života a kdy co říkali, m,ělo ještě váhu.

Můj otec. Příslušník generace, která zažila všechna česká traumata dvacátého století. Ze zásady nelhal, alespoň já jsem ho při lži nikdy nepřistihl. Byl pracovitý, byl to vzdělaný samouk, vlastenec zajímající se o dění kolem sebe, v roce 1938 voják ochotný bez zaváhání nasadit za republiku život. Byl to „nepřizpůsobivý“ člověk perzekuovaný za nacistického i komunistického režimu.

Učitelka Milada Nečasová, kterou jsme měli já moji spolužáci na prvním stupni. Férová ženská. Nic nám nedarovala, ale o to víc nám toho dala. Jednou, když kritizovala jednoho třídního darebáka, rozhlédla se po třídě a zeptala se, co teď právě (ona) dělá. Přihlásil jsem se a řekl jsem: "Vy ho, soudružko učitelko, pomlouváte!" "Ne," odpověděla, "pomlouvání je něco jiného; já říkám jen pravdu!" A tak to s ní bylo ve všem: snažila se nám říkat pouze pravdu, a to stejné chtěla i po nás. K věcem spojených s politikou se nijak zvlášť nevyjadřovala, ale cítili jsme, že režim jí nevoní. Když učila dějepis, občas řekla něco co se po ní chtělo, ale mnohem častěji si neodpustila říct alespoň v náznacích své. Měla o nás velký zájem, byla to naše druhá máma. O sobotách, které tehdy byly pracovní, nás někdy brávala na výlety, jejichž cílem byly pamětihodnosti okolí Brna a o nichž nám vždy předem nebo dodatečně něco pověděla. Díky ní jsem si už tehdy přečetl Mrštíkovu Pohádku máje a už od té dovy vím, kde je a jak vypadá Ríšova studánka.

Náš třídní učitel v šesté a sedmé třídě Jaroslav Nešpor, Sokol (to jsme ale nevěděli), velký sportovec, vodák a lyžař. Byl tehdy ještě mladý, měl postavu jako Michelangelův David, ale s většími svaly. Chtě nechtě nás ovládl, byl naším vzorem a ideálem, mnohé naše spolužačky byly do něj zamilované. Protože chodil zpříma (sokolské „prsa ven a břicho dovnitř“), v létě se mu na zádech dělala bílá čárka, neboť slunce se tam nedostalo. Byl celý rovný, i charakterem. Měl problémy s režimem. I on se nám věnoval jak mohl. O víkendech nás brával na výlety, několikrát pro nás vypůjčil pramice a celá třída pak nadšeně pádlovala po přehradě. My kluci jsme se mu chtěli vyrovnat, já jsem tehdy chodil do vodáckého oddílu, někteří moji spolužáci závodně lyžovali.

Jméno učitele Skuly si pamatuji dodnes, přestože na naší škole učil jen několik týdnů a v naší třídě byl pouze jednou. Byl to důstojně vyhlížející a elegantní pán. Nevím to jistě, ale myslím, že byl překládán ze školy na školu. Pokud tomu tak bylo, komunisti udělali velkou chybu – kudy chodil, tudy nenápadně, nepřímo a jakoby neviditelně roznášel antikomunismus. Jeho hodina češtiny se stala přednáškou o kultuře a morálce, podanou s přesvědčivou suverenitou. Několik týdnů jsme pak nejezdili v elektrice načerno.

Nejvíc v sobě však nosím našeho třídního učitele z osmé a deváté třídy Oldřicha Hulu. Byl silně citově založený a trochu neurotický. Jak jsem se později dověděl, do roku 1949 působil v Praze, potom byl přeložen na Jižní Moravu a v šedesátých letech, když se doba uvolnila, se vrátil do rodného Brna. Ani na naší škole to neměl lehké, byl v nemilosti, ředitelka si na něj jednou před námi doslova otevřela hubu. Když někdo z nás dětí provedl nějakou špatnost, vždy ho to znovu a znovu rozčílilo, jako kdyby něco takového zažil poprvé. Ale všichni jsme ho uznávali, přestože jsme už byli klacci puberťáci. (Nepamatuji se, že by mu někdo udělal něco naschvál nebo se ho pokusil zesměšnit, přestože byl lákavým terčem.) Také on nám předal své vlastenectví. Nádherně nám vyprávěl o české literatuře a učil nás kultuře vyjadřování. Když někdo napsal mimořádně dobrou slohovou práci, přečetl nám ji a měl při tom rozzářené oči. Neustále zdůrazňoval, že musíme být vzdělaní; dodnes ho vidím jak říká: „Musíte být vzdělanci!“. Na škole vedl pěvecký sbor. Chodil jsem tam rád a nebyl jsem sám.

Někdo řekne: má ty své učitele zidealizované a píše to jak Němcová Babičku. Já však namítnu: nebylo v pořádku, že mi umožnili, abych si je zidealizoval? Že mohu na ně vzpomínat v dobrém? Navíc, byli tam i jiní učitelé a ti naším kritickým sítem neprošli.

Ti schválení byli všichni masarykovci. Šli nám osobním příkladem, neboť věděli, že učit je důležitější než naučit - že člověku se ze školních let skoro všechno vykouří z hlavy, ale jeho učitelé, zejména pokud je měl rád, mu v hlavě utkví. Že si zapamatuje, jaké měli ideály, jak od nich neustupovali, jak se je snažili předávat. A že to byly ideály nadosobní.

Už ani netušíme, že „zlatá“ šedesátá léta byla u nás druhým a posledním vzepětím Masarykova „humanismu s lidskou tváří“ a že lidé jako Seifert, Kundera, Forman a Suchý byli dětmi první republiky.