Odmyslíme-li si od náboženství boha, je - a vždy bylo - především ideologií. Každé náboženství je stejně jako ideologie vírou a stejně jako ideologie je jeho základním účelem zbavovat člověka (vnitřně přiznané stejně jako nepřiznané) nejistoty a z ní (opět přiznaného nebo nepřiznaného) strachu či úzkosti. Proto, jak se lidstvo vyvíjelo, všechna úspěšná náboženství se postupně stále méně opírala o zklidňující vysvětlování přírodních úkazů a stále více narůstal význam zklidňování jiné primární lidské obavy - o materiální zabezpečení.
Mimo jiné proto je součástí všech úspěšných náboženství víra v posmrtný život a proto byla všechna náboženství vždy provázána se stávajícími mocenskými strukturami. I původně lidové, "komunistické" křesťanství se mohlo ujmout jen díky tomu, že římské vládnoucí vrstvy pochopily, že je pro ně výhodné - že chudým (víra v posmrtný život) přináší útěchu a bohatým o to snadnější, větší možnost je ovládat. Ze stejných důvodů křesťanství nakonec opustilo řadu svých klíčových ideologických tezí a vyústilo v středověkou feudální teokracii a proto si katolická církev vybudovala mocenské impérium analogické s impériem Římské, později Římsko-německé říše. Spolu s tím, jak si teokraté upevňovali moc, opouštěli původní křesťanskou morálku a stávali se stále více "bohapustě" nemravnými. Přítrž, byť jen částečnou, tomu koncem středověku učinila hnutí zdola: reformace a na ni navazující osvícenství, ústící ve Velkou francouzskou revoluci.
Výsledky reformace a osvícenství jsou dodnes evidentní - v Evropě jsou i v současnosti po všech stránkách - včetně ekonomiky - nejzdravější severozápadní, to je protestantské, víceméně sociální státy. Mezi nimi je pás "polouzdravených", do něhož jsme až do nástupu komunismu patřili i my (Německo bylo kvůli panegermanismu a nacismu specifickým případem), nejhůř jsou na tom státy jižní a východní Evropy, téměř učebnicově v pořadí, jak patologickými, mýty, pověrami, demagogií, nemravností a korupcí zahlcenými teokraciemi byly ovládány (od "nejlepších" k nejhorším): 1. římskokatolickou, 2. řeckokatolickou a 3. pravoslavnou. Mimo jiné proto jsme my Češi po roce 1948 doplatili víc než na komunismus na všeobecnou ruskou sociální a psychologickou patologii a proto jsme se dodnes nezbavili korupce - a proto nás dodnes komunismem vychovaný, dobře maskovaný anomál Klaus - viditelnější na jeho klakerech Hájkovi, Jaklovi a Bátorovi spíše než na něm samém - táhne spíš na Východ než na Západ; viz jeho jeho sympatie k Mečiarovi a Putinovi, jeho vstřícný postoj ke korupci atd.).
(Zajímavý je případ Lidovců, to je Křesťanských demokratů. Jako křesťané by měli být levicoví (lidoví), jako konzervativní dědicové rakousko-uherské teokracie by měli být pravicoví. Tento rozpor "vyřešil" až Miroslav Kalousek, příznačně ruku v ruce s pravicovým "feudálem" Schwarzenbergem.)
Již za reformace se ovšem objevovaly hlasy, že je nedostatečná a že je třeba v ní pokračovat. Vše začalo sporem o Boží trojici (trinitářství), o níž v Bibili není zmínka. Vznikl třetí proud (třetí strana) křesťanství, unitářství. Jeho vznik je spojen zejména se jménem lékaře a teologa Michaela Serveta (1511 - 1553), jehož příběh nezapomenutelným způsobem vylíčil Stefan Zweig v novele Svědomí proti násilí. Unitáři byli pronásledováni, někteří z nich i upalováni, jak katolíky tak i protestanty, jejich hnutí však nezaniklo; je dodnes nepočetným, avšak stabilním a ideově silným, celosvětově (hlavně v USA a Británii) rozšířeným hnutím.
V užším slova smyslu je unitářů málo, v širším smyslu však mezi ně patří každý, kdo věří v kritický rozum a odmítá mýtičnost ostatních náboženství a ideologií.
(Historikům se omlouvám za zjednodušující generalizace. Jejich výhodou je ovšem to, že vyzdvihují souvislosti, které při přesnějším či detailnějším popisu mnohdy unikají. Například, snad z mého výkladu vysvítá, že nejekonomičtější je morálka.)
25.
