nemohu se dodnes srovant s tím, že zanikla Masarykova hluboce křesťanská idea nového náboženství, jak ji ve zkratce vyjádřil slovy: „Veliký úkol přítomné doby je právě v tom, abychom vytvořili náboženství a náboženskou organizaci společnosti vyhovující kritickému rozumu. Abychom vytvořili: neběží o to, smířit vědu s náboženstvím, nýbrž o to, stvořit nový náboženský a duševní obsah života.“
Masaryk tuto myšlenku později proměnil na myšlenku humanitní demokracie, a když byl, již jako prezident, požádán, aby vylovil své náboženské krédo, odmítl to, z důvodů, které mi nejsou zcela jasné, zřejmě však z ohledů na převážně katolické Slováky a proto, že by se příliš nelišilo od kréda Havlíčkova.
Ta myšlenka zde však stále je a nejen dle mého názoru je stále naléhavější, snad to ani nemusím rozvádět. Jde ovšem o to, aby si jí chopil někdo v nejlepším slova smyslu mocný, aby ji co nelépe formuloval dnešním jazykem a aby ji co nejúčinnějším způsobem uvedl znovu v život.
Myslím, pánové, že je to především na vás. A jak by řekl Havlíček, je to „v zájmu času“ a proto to má velkou šanci uspět. Chtělo by to „jen“ vzpomenout si na antickou „mužnost“, jít do morku kostí vlastního svědomí a spojit je n e k o m p r o m i s n ě s činy. Ale snad si to křesťanské ideje zaslouží.
Připadám si donkichotsky troufalý jako Solženicyn, když psal Brežněvovi a spol., že jednají především nepragmaticky, že by měli konečně vzít do hrsti zdravý rozum, neboť jinak na to doplatí.
A doplatili. A vy jste podle mého názoru ve velmi podobné situaci.
Připusťte, že Evropa se dodnes dělí na víceméně zdravou protestantskou a nezdravou římsko a řeckokatolickou (o pravoslavné nemluvě): na severozápadní a jihovýchodní. Připusťte, že centrum katolictví, Itálie se po víc než šedesáti letech „demokratických“ vlád a katolické církve zmítá v začarovaném kruhu. Připusťte do očí bijící rozdíl mezi tím, co způsobil export katolictví do jižní a střední Ameriky (Mexiko!) a co udělal export protestantství, spolu s francouzskou reformou, do USA a Kanady.
Máte (věřím, že slovo vlastenectví vám není zcela lhostejné) historickou šanci navázat po šesti stech letech na Husa, který byl původně též katolík. Opět připomínám slova jiného katolíka Pekaře, že husitství je (dosud!) největším okamžikem českých dějin. Máte své dějinné oprávnění a povinnost, jak vyplývá z českých dějin i současnosti. Vaše šance nejsou v řádném případě malé (viz třeba čínské disidenty, kteří se odvolávají na Chartu 77).
Český národ vám za to jen zatleská a postaví se za vás. Pořád jste ještě „imagologové“, jistě však přinejmenším tušíte, že vám zvoní hrana. Máte mimo jiné možnost, jak to žádal již Havlíček, spojit se konečně s protestanty.
Jistě víte daleko lépe než já, co dělat.
Já se jen ptám: Co by se stalo, kdybyste začali nekompromisně, jinak to možné není, požadovat, aby se přinejmenším česká katolická církev zbavila v š e ch tak dlouho již neudržitelných dogmat, mýtů a nešvarů?
Odpovězte mi prosím, a zcela jasně. Jinak jsem si předsevzal, že dokud budu živ a zdráv, neustanu a nepolevím. Slibuji to sobě, vám i všem dobrým lidem tohoto světa.
Zatím upřímně váš
Bohumil Sláma
Přišla mi jediná odpověď, z královéhradekého biskupství:
Vážený pane Slámo,
mohu Vás ujistit, že Biskupství královéhradecké v čele se svými biskupy se řídí římskokatolickou naukou víry a morálky. Vaše názory i přes množství řádků na tom nic nezmění.
Chápání církve jako tajemného Těla Kristova je součástí daru víry. Církev zůstává svatá, ač lidé jí tvořící jsou hříšnými smrtelníky - jejich úsilí o
dobro a následování Krista Pána však neustává.
S pozdravem
Ing. Vojtěch Macek, biskupský sekretář
Já jsem odpověděl:
Vážený pane inženýre,
děkuji za odpověď - a že jste se vůbec ozval. Odvoláváte se ovšem, jak by řekl (podle mne světec a mučedník) Havlíček, pouze na "kulatá", tedy víceméně amorfní slova, která jen stěží mohou cokoli odůvodnit. Podle mne církev není zdaleka svatá a mimo jiné proto se stále víc dostává do problémů - nelze vyloučit, že to bude mít nejen pro ni, ale pro euroamerický, možná i celý svět katastrofální následky, neboť tím oslabuje svůj potenciál zvrátit vývoj ke konzumu a materialsmu.
Podle mne je spíše svaté neustálé hledání pravdy a pátrání ve svědomí, a právě v tom katolická církev selhává snad nejvíc, i když by zde měla být v čele.
Říkám to přesto, že mám hluboce prožité katolické zázemí a výchovu. Že například mým bratrancem a vrstevníkem je biskup Jan Baxant. Že našeho společného strýce, faráře Metoděje Slámu, jsem kromě svého otce a matky na světě miloval nejvíc.
Srdečně a upřímně
Váš Bohumil Sláma
