Makroekonomie (ekonomie zabývající se celonárodními až globálními ekonomickými jevy, procesy a zákonitostmi), má-li být vědecká a má-li naplňovat svůj základní úkol, to je sloužit lidské společnosti, musí být nezávislá na politice a být široce a hluboce zakořeněná v ostatních společenských vědách. Aplikována na danou společnost, její "strom" musí vyrůstat z pomyslného (mírně levicového) středu, neboť jedině tak může naplňovat svůj druhý nejzákladnější úkol, to je společnost integrovat, ozdravovat ji a posouvat směrem k demokracii severoevropského typu.
Pouze integrovaná společnost je totiž po všech stránkách silná a harmonická. Jakékoli štěpení, například levicové či pravicové, ji oslabuje, a čím je štěpení výraznější, tím je společnost slabší a nemocnější (analogicky: neurotik je rozštěpenou osobností, schizofrenik ještě víc, a je to jedno ze základních kriterií duševního zdraví).
Integrovaná společnost je samozřejmě pouze ideálem, je cílem, ke kterému by měli politici a všichni veřejně angažovaní lidé směřovat. V méně ideálním - avšak většinou i tak obtížně uskutečnitelném případě - v národě či státě existuje převažující souhlas s vládním programem, existuje v ní souhlasná většina a nesouhlasné menšiny jsou rozdrobené a vytlačené na "okraj společnosti". Čím je společnost integrovanějí, típ více c e l k o v ě prosperuje, už třeba proto, že se nevyčerpává vnitřnmími zápasy a soustředí se na reálné, realisticky pojaté a řešené problémy.
Jednou z největších výhod integrované společnosti je to, že občané se s ní ve velké většině identifikují. Neupadají do pasivity ale naopak, jsou ochotni se pro stát angažovat, pracovat pro něj zdarma nebo za malý plat (učitelé), "utahovat opasky" apod., neboť v tom nacházejí smysl. To přispívá k jejich celkové životní spokojenosti, což by měl být nejprvořadější úkol všech vlád a národních vůdců.
Pokud se cíl "štěstí národa" omezuje jen na ekonomiku, je to málo a je to v mnoha ohledech scestné. Psychologové a sociologové se shodují, že člověk materiálně potřebuje jen tolik, aby mohl vést důstojný a svobodný život a aby mohl rozvíjet i jiné zájmy než ryze ekonomické - ale musí to vědět, musí k tomu být vůdci a celou společností postupně a trpělivě vychováván. Musí vědět, že neplatí "čím víc peněz, tím větší štěstí", ale že je tomu v zásadě naopak.
Omlouvám se, že se tím opět vracím k Masarykovi. Jeden z jeho nejlepších interpretů, Josef L. Hormádka, říká: "Neporozumíte Masarykově filosofii, nezapamatujete-li si, že všechno jeho myšlení bylo soustředěno jednak na poznání a na výklad moderní krise mravně společenské, jednak na hledání cest a léků, jak chorému a nešťastnému člověku dneška dopomoci k vnitřní jistotě, ke spravedlivému chlebu a ke svobodě pod vládou práva a lidskosti. Masaryk-filosof je týž bojovník jako Masaryk politik. I když seděl ve své pracovně, psal knihy a přednášel na universitě, byl stále na stráži, pořád naslouchal výkřikům moderní lidské duše, zkoumal návrhy nejlepších myslitelů na vyléčení jejích chorob a přemýšlel o nejlepším programu na výstavbu nové společnosti. Masaryk nenapsal snad ani řádky bez živého, praktického zájmu o člověka v jeho soukromí i na veřejnosti. Jeho filosofie byla nástrojem, jak pomoci lidem v jejich duchovních potřebách i ve společenských úkolech…"
(Josef L. Hormádka, Masaryk mezi včerejškem a zítřkem, Chicago 1940, in: Bohumil Sláma (ed.), Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012, Brno 2012)
