Typologie gaunerů a podvodníků

Je to má typologie, je neúplná a vychází pouze z mých (ovšem těžce prožitých) zkušeností. Snad i tak stojí za přečtení:

1. Typ Vlk neboli železný neboli klaus. Je to tvrdý a bezohledný dravec, je to zvíře nechápající téměř žádné lidské hodnoty. Je to "pépéčko", tedy psychopathic personality, jak by řekl Kurt Vonnegut (já bych řekl anetický psychopat); má  v očích i v mozku díry - je selektivně slepý a slabomyslný. Je nepoučitelný. Jeho krédem je právo silnějšího, ostatní jsou zde jen proto, aby vytvářeli "maso". Uznává pouze sebe a svou smečku, loví hlavně ovce; cizí šelmy se snaží vyhladit nebo alespoň vystrnadit ze svého teritoria. Má snížený práh bolesti, vydrží "vše". Je nesmírně houževnatý a vytrvalý, kořist loví (někdy až nekonečným) pronásledováním. 

2. Typ Bazilišek neboli gross neboli (hochštapler a sňatkový podvodník) krull. Je to "křišťálový" člověk s líbezným chováním. Vyvíjí si je od dětství, je v tom profesionál, je to první podmínka jeho řemesla. Je klidný a sebejistý, protože ví, že mu skoro každý naletí; naučil se toho téměř dokonale zneužívat. Je stejně bezohledný jako Vlk, je ovšem snad ještě odpornější, neboť je to farizej.  

3. Typ Lumík neboli kočí neboli neboli bém. Je to prostitut a parazit. Je různě pracovitý, ale práce u něj nebývá na prvním  místě, spíše si chce užívat. Pokud se angažuje, tak skoro vždy jen tehdy, když mu to přinese neúměrné zvýhodnění či neúměrný zisk, má na to čich. Nejlepší variantou je pro něj usadit se v cizím domě, sedět tam a vyžírat, třeba i za cenu zničení původních obyvatel.

Všichni tito gauneři jsou notorickými demagogy a lháři - a jak říká Masaryk, lež je druh násilí. Jsou různě inteligentní, obratní a vzdělaní - jsou i mezi filosofy, duchovními, lékaři, soudci a učiteli - jedno však mají společné: jsou to ubozí materialisté a ve svém egoismu a egocentrismu se vždy dopuštějí přinejmenším jedné velké životní chyby - nevidí, na čem prodělávají. Zlo, jehož jsou strůjci, se ve svých někdy až neuvěřitelně proměnlivých podobách totiž vždy dříve nebo později obrací proti nim nebo jejich nejbližším (často se promítá až do osudů jejich vnuků a pravnuků).

Karel Čapek ve vrcholné pasáži své vrcholné novely Povětroň píše: „Vy nevíte, sestro, jak plytká a jepičí je veškerá špatnost; musí se pořád obnovovat, ale marná práce: v nedobrém člověk nenaplní sama sebe, a rouhač, vrah, závistivec nebo smilník žije životem podivně kusým a neustáleným. Ach, nemohu dát svůj život dohromady; je to samý úlomek, samá drť, samé kousky, které se neskládají v žádný obraz. Marně, marně se pachtíme se svými malými a zlými skutky; jsou nesouvislé a nespořádané, nic než tříšť a chaos bez hlavy a paty. Tak jest, tak jest, amen.“

Člověk neví, jestli je má mlátit nebo mu jich má být líto. Oni, chudáci, vidí jen na čem vydělávají, a nevidí, že na všem ostatním, skoro vždy daleko důležitějším, těžce prodělávají. O utrpení ostatních nemluvě.

Nějak jich tu teď máme moc.