Proč je (proboha) na Chartě 2012 i Havel?

Na Chartu 2012 přišla řada kritických připomínek, už v době, kdy se její text teprve připravoval a diskutoval. Já jsem si připadal jak Jan Neruda, který si kdysi postěžoval, že každý mu říká nebo doporučuje něco úplně jiného. Nejen básník, ale každý jedinec, každá skupina v se musí nakonec rozhodnout...    

Nejvíc, nejrůznějších a nejostřejších námitek (například "kázal vodu, sám chlastal víno") přišlo na Václava Havla. Snad mohu říci, že ani já, ani ostatní mluvčí Charty 2012 se s Havlem plně neztotožňujeme, víme, že mnohé kritiky jsou oprávněné. Je tu ovšem jistý optický klam: když něco tvrdíte a sto lidí s vámi souhlasí a pět ne, tak se většinou ozve právě těch pět. Zvlášť  a zejména u nás - my Češi neradi chválíme (přesto mi přišlo také: "Charta mi mluví z duše") a o to raději a s větším potěšením kritizujeme.

Havla nebylo možné vynechat, byť třeba už jen proto, že když se poptáte mimo českou kotlinu, je ze současných či nedávných Čechů nejznámější a nejrespektovanější.

(Když se konal jeho pohřeb, jeden z mých synů byl právě v Rumunsku. Celá rodina, u které bydlel, seděla kolem televize a sledovala obřad se zatajeným dechem. Nebylo to vysloveno, ale bylo zřejmé, že nám ho závidí. Podobných příkladů by se dalo uvést bezpočet.)

Je také poučné, jak kritiky stran velkých Čechů v diskuzi ubývalo směrem do minulosti. Nejvíc se "kydalo" na Havla, méně na Masaryka, ještě méně na Havlíčka a potom už "nic". I to je výsledkem jistého klamu: ani Palacký, Komenský a Hus nebyli dokonalí, bez chyb a bez hříchů; platí to dokonce i pro (dodatečně evidentně zbožštělého) Ježíše. Ne každý dnes ví, jaké kritice, jakému záští a jak neslýchaným pomluvám byl vystaven Masaryk, jak se naši předci dokázali obrátit zády k Havlíčkovi.

(Petr Hora-Hořejš v Toulkách českou minulostí píše: "Nenašel se člověk, který by se odvážil rozloučit se zesnulým smutečním proslovem. Nejstatečněji se zachovala Božena Němcová, která Havlíčkovi vložila do sepjatých rukou rozkvetlou mučenku a čelo mu ozdobila vavřínovým věncem. Uložili ho vedle milované Julie…")

Musím také zopakovat, co jsem napsal do polemiky (v knize Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk) s Masarykovým kritikem Milanem Uhde: "Mne na Masarykovi zajímají hlavně jeho ideje, a ty jsou do značné míry nezávislé na tom, jaký byl a ‚co, kdy a kde‘ – stejně jako ideje Aristotelovy, Kantovy, Rousseauovy a dalších, o jejichž osobní povaze či morálce nevím skoro nebo vůbec nic."

A ještě: V mládí jsem miloval Exupéryho, mnohé jeho knihy jsem četl do nekonečna - tak mi připadaly nádherné - a chvílemi jsem se přistihoval, že ani nevnímám co čtu, ale je mi jen jaksi neskonale dobře. Teprve po letech jsem se dozvěděl, že údajně dobrý člověk nebyl, že i on pouze "kázal vodu". Mou modlou byl a dodnes je Stefan Zweig, zvláště jeho novela Svědomí proti násilí. Přečtěte si, co o něm píše jeho příbuzný Egon Hostovský v knize Dobrodružství českého spisovatele v zahraničí!

Zkusme si vziít i z Havla to lepší. Budoucnost to jistě udělá, skoro bych řekl, že čím dřív tím líp.

V Chartě 2012 je slovy Komenského: "nechť je vyslechnut každý, co přináší dobrého". Jejím hlavním smyslem je upozornit v duchu Havlíčka a Masaryka na potřebu kriticko-realistického myšlení a širšího, interdisciplinárního a integrovaného vzdělání - abychom byli méně manipulovatelní.

Snad je nám právě (a byť třeba jen) v tom Václav Havel příkladem. Komunistický režim mu zabránil ve vysokoškolských studiích, přesto díky usilovnému sebevzdělávání se stal jedním z nejvýznamnějších intelektuálů současného světa.