Pravicovým mladým: proč jsme byli po Listopadu zaplaveni brakem

Není to z mé hlavy: člověk je tvor zvykový; umí si zvyknout téměř na vše a téměř vše pak může považovat za normální, samozřejmé a v pořádku. Tak je tomu i s dnešní pokleslostí našich médií, komerční televizí počínaje a novinami a knihami konče - je to "normální".

Pokleslá "média" existovala samozřejmě vždy. Od nepaměti existovaly například knížky nahrazující dnešní porno, do detailů popisující pokud možno obscénní sexáulní scénky, do vynálezu fotografie provázeny stejně obscénními malovaným či kreslenými obrázky. Vždy byl bulvár, v různých podobách. Zásadní rozdíl proti dnešku byl v tom, a nelze to dostatečně zdůraznit, že se alespoň všeobecně vědělo co je co. Rozlišovalo se například, co je oddechová literatura a co je brak.

Vzpomínám si na jednu příhodu z přelomu padesátých a šedesátých let, která se udála v naší třídě v hodině dějepisu. Učitel, jak vyprávěl něco o starověkém Řecku a chodil při tom po učebně, si všiml, že jeden z třídních darebáků si pod lavicí čte jakýsi prvorepublikový "román do kapsy" neboli rokokaps. Učitel se nenápadně se k onomu hochovi přiblížil a aniž přerušil výklad a aniž hnul brvou, z lavice mu ho bokem vytáhl, smotal do ruličky a zastrčil si ho do zadní kapsy. Pak s ním až do konce hodil chodil po třídě a my jsme se na to pobavení dívali. Rodokaps mu "pochopitelně" nevrátil, takové věci se tehdy zabavovaly.

Také si vzpomínám, jak jsem v roce 1969 v jednom západoberlínském kině uviděl upoutávku na Angeliku a jak mne poněkud zarazilo, co je to za ubohost. Do té doby jsem sledoval pouze českou a rakouskou televizi a filmy, které se u nás promítaly, ale na nic podobného jsem do té doby nenarazil. Hollywood byl sice odpočátku "továrnou na sny", ale dokud úplně neupadl, převažovaly filmy, v nichž nedominovalo násilí či vyslovená kýčovitost a prázdno, takže největší oblibě se mohly těšit filmy jakými byly například V pravé poledne nebo Doktor Živago (na kterém jsem tehdy v Berlíně byl). Koncem šedesátých let v Evropě i u nás kulminovala tak zvaná nová vlna, což byly vesměs filmy vysoké umělecké úrovně.

Komunistický režim k nám pouštěl ze Západu sice pouze ideologicky "nezávané", ale přece jen téměř výhradně kvalitní filmy (mimo jiné proto, že šetřil valutami). Částečná změna nastala až za normalizace, kdy si režim uvědomil, že po srpnové okupaci musí dát lidu "chléb a hry". Proto se u nás (k mému tehdejším překvapení, ale dnes už tomu rozumím) objevila i Angelika, Sandokan a další (a proto také na svět přišly Husákovy děti). Režim sám začal produkovat mírně pokleslé televizní seriály jako Majora Zemana a Nemocnici na okraji městra, ve srovnání s dneškem to však byla "umělecká díla". (Když nyní v televizi jen zahlédnu Růžovou zahradu, které osobně říkám Zasraná zahrada, dělá si mi poněkud nevolno, už třeba jen z mizerných, nepřirozených a přeexponovaných výkonů dnešních herců, k jakým by se jejich herečtí předci nikdy nesnížili.)

Je v plném slova smyslu pozoruhodné, že počátkem sedmdesátých let, kdy Evropu vyjma severských států ovládl pravicový neoliberalismus, začala zřetelně upadat i filmová a televizní produkce a média vůbec. Po Listopadu k nám vtrhl již v plné síle, na nás nepřipravené, personálně reprezentován jedním z našich největších polistopadových grázlů, dosud nepotrestaným kriminálníkem Vladimírem Železným (pro Novu dostal licenci s tím, že bude druhou Čt Dvojkou!).

A tak nás pravicový liberalismus, stejně ovšem jako dnes už téměř celý svět, vesele a bez zábran oblbuje a my si myslíme, že je to v pořádku. Je těsná souvislost mezi tím a nepotrestatelností našich dnešních mocných, našich novodobých feudálů. Pod pláštíkem svobody pravicový neoliberalsmus znamenal a znamená svobodu především je pro ně. Rozdíl mezi komunistickou a dnešní totalitou je pouze v tom, že za komunismu se nesmělo mluvit, dnes se může, ale výsledek je prakticky stejný.

Máme "chléb a hry" a naši novodobí totalitáři si proto mohou dělat co chtějí.