My Češi bychom se neměli pyšnit tím, že jsme napomohli Židům, když vytvářeli stát Izrael. Jednak byl jeho vznik od počátku problematický, jednak nám to víceméně navelel Stalin, neboť si myslel, že Izrael bude socialistickým státem.
Podstatné ovšem bylo, že Židé si osobovali nárok na území, z něhož byli vyhnání před téměř dvěma tisíciletími. To, že jim je kdysi v končící době bronzové jako vyvolenému národu přiřkl bůh (de facto však Abraham či některý z jeho následovníků), byl absurdní, zdravým rozumem nepochopitelný argument.
Pochopitelné naopak bylo, že Židé po mnohasetletém pronásledování hledali prostor, ve kterém by mohli svobodně žít. Proč nutně v zabydlené Palestině, když měli i jiné možnosti, a proč za cenu násilí a z něho zákonitě pramenících konfliktů, je ovšem otázkou, na kterou dodnes nedali uspokojivou odpověď.
Ještě koncem 19. století, kdy myšlenka sionismu – po ruských pogromech a Dreyfusově aféře – vznikla, byli Židé na palestinském území jen jednou z nepříliš početných národnostních menšin. Ostatní menšiny přehlíželi, podobně jako Němci nás a Slovany Myšlenku obsazení „své“ země zpočátku naplňovali tím, že v ní skupovali pozemky a obydlovali je, což se ovšem dařilo jen do doby, než si místní obyvatelé a po nich i Britové uvědomili nebezpečí, které z toho plynulo. Židé pak museli překonávat odpor jak místních arabských či palestinských obyvatel jim v tehdy vládnoucích Britů, a počínali si při tom mnohdy krajně nevybíravě. Nešli cestou míru, nenásilí a sousedské spolupráce, nepřipustili si, že násilí nemůže ve svých konečných důsledcích budit nic jiného než nové násilí. Nedbali ani na to, že byli Brity upozorňováni, že by neměli místní obyvatelstvo podceňovat, neboť je sice na nižším stupni sociálního a kulturního vývoje, má však nemalou přirozenou inteligenci - už třeba jen proto, že je převážně stejného, tj. semitského původu.
Úsilí Židů o vytvoření Izraele se vystupňovalo po nástupu nacismu. Britové ovšem v roce 1939 vydali tzv. Bílou knihu, která nastolila plán, podle něhož ke vzniku Izraele nemělo dojít, a začali příliv Židů do Palestiny omezovat. Po nelidském nacistickém útlaku vrcholícím holocaustem sice Židé k dalšímu obsazování Palestiny získali jistý morální nárok, sami si však stále víc počínali amorálně, a nakonec přešli k terorismu. Jednou z jejich vůdčích osobností se stal Ben Gurion, který v roce 1944 vyhlásil britské správě (ne přímo Britům) válku. Židé ji sice kvůli nedostatečnému nasazení a liknavosti Britů vyhráli, vytvořili tak ovšem válečný stav, který trvá dodnes, jen se vyměnili jejich protivníci. V letech 1944 – 1948 docházelo na území dnešního Izraele k bojům, za nichž si Židé ani Arabové v ničem nezadali s krutostí nacistů. Pravdu ovšem měli spíše Arabové, když Židy považovali (a dodnes považují) za okupanty.
Hlavního cíle, vytvořit prostředí, v němž by mohli šťastně a v klidu žít, Židé nedosáhli. Žijí i nadále ve víceméně neustálém ohrožení a stát Izrael je od svého vzniku ohniskem nenávisti rozšiřující se daleko za jeho hranice, je trvalým „vulnerabilním bodem světa“.
