Politika T. G. Masaryka (4) - za republiky

(Krédo platící v plném rozsahu idnes:) "Je čas, aby se náš národ znovu povzbudil."

Nový stát byl koncipován jako jednotný-centralizovaný, s předpokladem oslabování centralismu do budoucna. Byl takto zpočátku akceptován i většinou Slováků, neboť centralismus byl v počáteční obtížné době nutností a napomohl i oddělení Slovenska od Maďarska. Úředními jazyky se stala čeština a slovenština. Pro Slovensko byl jmenován ministr (V. Šrobár) s plnou mocí k jeho vedení a správě. Název státu, neposkytnutí autonomie a neuznání němčiny jako úředního jazyka zvýšily nespokojenost Němců.

Rok 1919 byl kritický, neboť kromě mnoha vnitřních problémů republika musela vojensky čelit zvenčí podporovaným německým snahám o odtržení, útokům Maďarské republiky rad a musela řešit pohraniční spory s Polskem. Obranu republiky zajistili Sokolové, studenti a legionáři (z francouzské a italské fronty - ‚ruští‘ legionáři se vrátili až o rok později). Velmi nepříznivě se projevila smrt M.R. Štefánika při leteckém neštěstí. Složitá situace byla též na Podkarpatské Rusi.

Konaly se první obecní volby, v nichž zvítězili sociální demokraté. Vznikla socialisticko-agrární vláda v čele s premiérem Tusarem. Za této vlády byla přijata řada levicí prosazených zákonů.

V poselství k prvnímu výročí republiky Masaryk hovořil zejména o potřebě sladit zahraniční a vnitřní politiku a upozornil na dědictví z Rakouska: na malou osobní odpovědnost občanů a jejich nedostatečnou úctu k státu.

Roku 1920 byla přijata nová ústava a volební řád se systémem poměrného zastoupení. Tato ústava nerespektovala některá ustanovení Pittsburské dohody a vedla ke změně názvu Česko-Slovensko na Československo. Masaryk byl znovu zvolen prezidentem. V parlamentních volbách vyhrála opět sociálně demokratická strana, těsně před německými stranami. Protože však v sociální demokracii došlo k vnitrostranické krizi vyvolané jejím komunistickým křídlem, musela být v podzimních měsících vytvořena úřednická vláda. Za nepokojů vyvolaných komunisty Masaryk pronesl několik proslovů k dělnictvu. Tři z nich vyšly tiskem pod názvem O bolševictví. Prosincový levicový pokus o převrat skončil pro třech dnech nezdarem.

Příznivé bylo uzavření československo-jugoslávské spojenecké smlouvy (k obraně zejména proti Maďarům), které dalo vzniknout tzv. Malé dohodě. Později se k systému bilaterálních smluv připojilo kromě Francie i Rumunsko a Sovětský svaz.

Rok 1921 byl ve znamení začátků vnitřní stabilizace, zejména hospodářské. Masaryk vážně onemocněl, obavy o jeho život se však nepotvrdily. V letním období se zotavoval opět na ostrově Capri. Úřednická vláda byla vystřídána vládou pod vedením E. Beneše.

V polovině roku 1922 Masaryk odjel znovu na léčebný pobyt na Capri. Po návratu bezvýsledně jednal se slovenskými představiteli o odluce církve od státu a o problému naplňování Pittsburské dohody. V říjnu byl do čela nové vlády jmenován A. Švehla, jehož mimořádné státnické schopnosti přispěly k další stabilizaci republiky.

Počátkem roku 1923 byl spáchán atentát na ministra financí A. Rašína, který byl vedle Beneše a Švehly od počátku jednou z klíčových politických postav nového státu (mimo jiné zabránil neúměrné inflaci). Ještě větší ránou Masarykovi byla smrt jeho ženy; krátce na to znovu vážně onemocněl. Volných chvílí v rekonvalescenci využil k práci na své poslední významné knize, Světové revoluci. V tomto roce vykonal několik zahraničních návštěv, z nichž první byla do Francie. Z těchto cest mimo jiné vyplynulo, že Československo je v zemích bývalé Dohody hodnoceno vysoce kladně.

V roce 1924 byla podepsána smlouva o francouzsko-českém spojenectví. Začalo se ukazovat, že obliba a autorita prezidenta se sice v očích veřejnosti a v zahraničí stále zvětšuje, že však přibývá jeho kritiků z řad domácích českých politiků a představitelů veřejného života.

Od roku 1925 byl vyhlášen 6. červenec, den upálení Jana Husa, za národní svátek, což vedlo k zmrazení vztahů s Vatikánem a vyvolalo to negativní odezvu na Slovensku.

V roce 1926 byli jmenováni první ministři sudetského původu. V Lidových novinách vyšel rozhovor K. Čapka s prezidentem Masarykem o přepolitizované a znechucené atmosféře ve společnosti, s apelem na novináře. V projevu k veřejnosti Masaryk mimo jiné uvedl: „Vím, že slušní lidé jsou uráženi četnými korupčními aférami. Sdílím ty pocity a doufám, že tato mravní rozhořčenost nabude dostatečné síly.“ V jiném novinovém rozhovoru se vyjádřil ke Gajdově fašistickému pokusu o převrat: „Fašismus je anonymní společnost nespokojených a odmítnutých s omezeným ručením k výrobě politických báchorek; je patologickou sedlinou.“

Roku 1927 byl Masaryk potřetí zvolen prezidentem. Přispěly k tomu i německé strany. Republika se dále stabilizovala, což se projevilo v hospodářsví i v kultuře. Bylo zavedeno zemské zřízení s hlavními městy Prahou, Brnem, Bratislavou a Užhorodem.

Následující jubilejní rok 1928 provázely oslavy v oprávněně optimistické atmosféře a v duchu stejně oprávněného narůstajícího národního sebevědomí. Pokračovala konjunktura provázená nízkou nezaměstnaností. Masaryk zvažoval zvětšení autonomie pro Němce a Slováky.

(Z knihy Z. Mahlera Katedrála: ‚Dne 28. září 1929, na svátek sv. Václava, byla katedrála zdárně dokončena a vysvěcena – nad Prahou, uprostřed Hradu se tyčil chrám chrámů, památník národní historie, svědomí věků – kněžský průvod s ostatky obešel dóm za zpěvu chorálu, na jižní tribuně zaujal místa diplomatický sbor a oficiální představitelé – prezident mezi nimi nebyl.)

V roce 1930 vydalo Národní shromáždění k Masarykovým osmdesátinám zákon: „Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o stát.“

V letech 1931 a 1932 začaly v Československu narůstat důsledky světové hospodářské krize. Masaryk se ke krizi vyslovil v tom smyslu, že bylo vynaloženo víc peněz na budování státu než bylo nutné, že se málo myslelo na rezervy, že to ale bylo dáno hlavně nedostatkem zkušeností. V obyvatelstvu, zejména německém, se začala zvětšovat nespokojenost a spolu s ní i nacionalistické tendence. Masaryk neváhal proti útokům nacionalistů vojensky zasáhnout

Roku 1933 - roku zhroucení demokracie v Německu - Masaryk odpověděl na otázku polského novináře, zda svět spěje k válce: „Ne, svět nemá na válku peníze. Je krize, ale myslí.“

Rok 1934 se však pro prezidenta ani pro republiku nevyvíjel dobře. V květnu 1934 Masaryk utrpěl první záchvat mozkové mrtvice. Protože nenacházel v parlementu dostatek vůle pro zvolení E. Beneše prezidentem, nikdo lepší se nenabízel a Beneš sám si přál jeho setrvání, nechal se zvolit počtvrté. Vzhlem k tomu, že jeho zdravotní stav se nelepšil, však v roce 1935 abdikoval.

V závěrečných letech života pracoval, za pomoci literárního historika a slavisty J. Horáka, na úpravách a doplnění třetího dílu knihy Rusko a Evropa.

V roce 1937 uspořádala pařížská Sorbonna slavnost k jeho poctě, při níž ho mluvčí francouzské vlády označil za ‚nejdokonalejší vzor velkého Evropana‘.

Jeho poslední interview, pro francouzský týdeník, končilo slovy: „Vývoj světa směřuje k univerzálnímu humanismu, k uskutečnění čistého lidství.“

Na veřejnosti se naposledy objevil za zborovských oslav, dva měsíce před smrtí. Lidé byli rozjásaní a dojatí. (O mimořádné atmosféře toto dne svědčí Nezvalova báseň ‚4. července‘ a výpověď očitého svědka, pozdějšího filozofa M. Machovce: ‚Nikdy už jsem nic podobného nezažil. Ale mnozí tehdy asi již cítili, že jde o rozloučení a že po něm přijdou těžké zkoušky. Jemu jásali, nad sebou plakali. Či jen nad životem bez něho?‘)

Poslední rozečtená kniha, která byla po Masarykově smrti nalezena na jeho stole, byla kniha o Hitlerovi.

Francouzský ministerský předseda Léon Blum k Masarykově úmrtí napsal: ‚Milován a ctěn víc než kterýkoli autokrat, nechtěl být nikdy víc než první občan mezi rovnými. Jeho autorita ve vlastním národě byla nesmírná, ale nevyplývala ani z jeho všemohoucnosti, které by se zmocnil, ani ze strachu, který by naháněl; jejím zdrojem byla vděčnost, důvěra a láska. Proto se všichni demokraté celého světa obdivovali jeho dílu, ctili jeho jméno a posilovali se jeho příkladem.‘

Podíl Sokola

„Lev je lvem i v kleci, nestane se oslem.“

Ne všichni Masarykovi životopisci plně doceňují velikost a dosah podpory, které se Masarykovi dostalo od českých Sokolů. Jeho působení a politické působení české, později československé sokolské organizace lze označit bez nadsázky za symbiotické (‚bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo republiky‘).

Tuto symbiózu je možno též označit za typický příklad dějinné úlohy výrazných osobností a podílu úlohy mas: i sebesilnější jedinec může uspět jedině tehdy, pokud osloví a podnítí masy – pokud napomůže tomu, co si lidé dosud plně neuvědomovali nebo co nepovažovali za možné, i když si to přáli. Masaryk byl v počátku svého boje za osvobození českého a slovenského národa sám jen zdánlivě. Obrazně řečeno, pohnul balvanem a přidaly se k němu zpočátku desítky, nakonec statisíce, ne-li miliony lidí stejného nebo podobného smýšlení. Bez jejich pomoci a bez konstelace ostatních příznivých okolností by ničeho nedosáhl. (To však jeho velikost samozřejmě nijak nezmenšuje.)

Podle Sokola a pedagoga J. Nešpora již před vypuknutím války po emancipaci Čechů toužila i většina Sokolů: ‚Mnoho Sokolů bylo zajato nebo zběhlo z rakouské armády a přispělo k formování československých legií. V Rusku se začala formovat samostatná vojenská jednotka Česká družina. Jedním z jejích organizátorů byl sokolský cvičitel a učitel tělocviku působící na Kavkaze Jan Švec. Také ve Francii, zpočátku hlavně z pařížského Sokola, byla /již/ v srpnu 1914 vytvořena česká rota Nazdar. V Itálii ze zajatců a zběhů z rakousko-uherské armády, ochotných bojovat na straně Dohody, organizoval českou vojenskou jednotku Sokol Jan Čapek.‘

Když Masaryk odjel v prosinci 1914 do zahraničí, pomohl mu zajišťovat finanční prostředky na politickou práci tehdejší starosta České obce sokolské dr. Scheiner. Sám věnoval 10.000 Kč, přidal příspěvek ze sokolských financí a zprostředkoval pomoc ze sbírek amerických Čechů. Československé legie v Rusku, ve Francii i v Itálii byly organizovány v sokolském duchu. Vycházelo se ze sokolských řádů, názvosloví, oslovovalo se ‚bratře‘, zdravilo se ‚Nazdar!‘.

Sokolský duch se zřetelně projevil v úspěšnosti Československých legií a v nejlepším slova smyslu a téměř rozhodujícím způsobem ovlivnil ideovou atmosféru panující nejen v pozdější Československé armádě, ale v celé prvorepublikové společnosti.

J. Nešpor dále uvádí: ‚Dr. Scheiner, který byl pověřen Národním výborem organizováním branné moci, svolal ještě 28. října /1918/ večer poradu sokolských zástupců s delegáty Dělnických tělocvičných jednot, studentů a pražského policejního ředitelství, na níž bylo usneseno zřízení Národní stráže k obsazení a hlídání důležitých budov a objektů.

Protože armáda nového státu se teprve tvořila, nabídlo sokolstvo Národnímu výboru k zajištění bezpečnosti a pořádku na dobu šesti měsíců spolehlivé strážní útvary. Národní výbor nabídku přijal a na uveřejněnou výzvu se přihlásilo tolik dobrovolníků, že po odvodech a lékařských prohlídkách se již 22. listopadu 1918 v Praze ustavil První pluk Stráže svobody s třemi prapory; II. pluk se ustavil 4. prosince v Českých Budějovicích, III. pluk 10. prosince v Brně a 3. února 1919 pluk v Plzni. Na Slovensku se v listopadu 1918 ustavil I. Pluk Slovenskej slobody. Tyto pluky byly nasazeny proti vpádu maďarského vojska na Slovensko. Byly činné celý rok do listopadu 1919.

Masaryk, který vstoupil do Sokola Pražského již v dubnu 1884, se k Sokolu i nadále hlásil a sokolské hnutí podporoval. Napsal: „Každý pravý, opravdu uvědomělý Sokol bude strážcem, tedy politickým a sociálním pracovníkem naší republiky, naší demokracie.“

V dalším období budování Československa sokolská organizace rostla a mohutněla a její vliv se rozšířil i na Slovensko. Důkaz věrnosti masarykovským ideálům podali Sokolové na X. všesokolském sletu v červenci 1938 i na XI. všesokolském sletu krátce po nástupu komunistické vlády v roce 1948.‘