Politika T. G. Masaryka (3) - za války

"Komenského Kšaft mi zůstal na cestě kolem světa vedle Kralické bible denním národním a politickým mementem."

V červenci roku 1914 odjel Masaryk s rodinou do Německa na prázdniny. Byl tam svědkem mobilizace a mohl sledovat připravenost Německa na válku. „Němci měli ve všem větší pořádek a vojsko bylo mnohem lépe a solidněji vyzbrojeno /než rakousko-uherské/; trapné mi bylo pozorovat rakouské rekruty, zejména slovanské, přijíždějící z Německa a přes Německo domů – celé masy byly opity.“ Masaryk z tohoto a z některých dalších zjištění dovodil, že Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku, na niž nebylo dostatečně připraveno.

V srpnu vyšel jeho novinový článek Válka, v němž srovnal síly obou válčících stran a opatrně naznačil, že celkově je převaha na straně Dohody. Válku již chápal jako světovou.

Po návratu do Prahy přezkoumal smýšlení lidí ve svém bezprostředním i širším okolí a začal uvažovat o případných spolupracovnících v odboji proti Rakousku-Uhersku. „Z těchto rozhovorů jsem si udělal závěr, že ohromná většina příslušníků stran, s jejichž vůdci jsem jednal, si zachová protirakouské smýšlení i v tom případě, že by jednotliví vůdcové nebo frakce šli s Rakouskem. Naši čeští vojáci, opouštějící Prahu, projevovali své protirakouské smýšlení; od armády docházely zprávy, že se vzpouzejí a dokonce bouří; brzy se slyšelo o přísném zakročování vojenských úřadů, dokonce o trestech na hrdle.“ Po těchto zjištěních se Masaryk s konečnou platností rozhodl pro odboj. Byl to ovšem téměř neřešitelný úkol, protože organizovat povstání či puč doma nepřicházelo v úvahu. Volil proto ‚kolumbovo vejce‘, odboj v zahraničí.

(Odbojem se ovšem mimoděk rozhodl i k otestování základní a pro smysl svého života klíčové otázky: je jeho realismus opravdu realistický? Podstoupil tak zkouškou ohněm, ocitl se v ‚jámě lvové‘ a vnořil se do reality života v jeho nejtvrdší, válečné podobě.)

Dohodl se Čechoameričanem E. Voskou, s nímž se seznámil za jedné ze svých dřívějších cest do USA a který se později ukázal jako jeden z jeho nejdůležitějších spolupracovníků: „Zabezpečiv si jeho mlčenlivost, jednal jsem s ním napřed o tom, aby krajané v Americe sebrali větší fond, jímž bychom u nás doma pomáhali obětem rakouské perzekuce. Z toho jednání jsem přešel k jednání politickému. Jako občan neutrální Ameriky měl pan Voska přístup do všech válčících zemí; požádal jsem ho proto, aby cestu domů vykonal přes Anglii a v Londýně odevzdal mým přátelům zprávy a dopisy.“ Voskovým prostřednictvím se Masaryk také pokusil zajistit, aby Rusové nestříleli po českých a slovenských přeběhlících.

V záři odjel do Holandska, aby mohl korespondovat s potenciálními spolupracovníky, zejména se slavisty E. Denisem a Seton-Watsonem a se šéfredaktorem zahraniční sekce londýnských Timesů, znalcem poměrů ve Střední Evropě W. Steedem. Po konzultacích s několika politiky a pozorovateli jako jeden z mála odhadl (byť se značnou nejistotou), že válka potrvá dlouho, což ho vedlo k dalším strategickým úvahám. Byl si vědom, že začíná kráčet ve šlépějích Komenského - že jeho úkol je podobný, že ho však bude řešit po husitsku, „železem“.

V září přijal ruský car československou deputaci, která měla v programu obnovení českého království pod vládou romanovské dynastie. V říjnu vydalo francouzské ministerstvo vnitra rozhodnutí, že Češi loajální Dohodě mají stejné postavení jako občané jiných spojeneckých národů.

Masaryk zajel znovu do Holandska. Společně se Setonem-Watsonem tam promysleli program pro československý stát. (Název výsledného memoranda určeného vládám Dohody, sepsaného Setonem-Watsonem: ‚Masarykův plán vytvořit nezávislý český stát spojený se Slovenskem.‘) Masaryk v Holandsku také získal první finanční částku, zaslanou od amerického průmyslníka Ch. Cranea.

Po návratu do Prahy zorganizoval několik důvěrných schůzí s budoucími nejbližšími spolupracovníky. Diskutoval s nimi agenturní kontakty do zahraničí a připravil tajné odbojové sdružení, později nazvané Maffie, které na sebe v průběhu války soustředilo domácí odboj. „S poslaneckými kolegy jsem mluvil o své druhé cestě /do Holandska/ potud určitěji, že jsem od nich vyžadoval ústního (ne písemného) schválení k akci za hranicemi; k tomu jsem byl doveden Seton-Watsonovým upozorněním, že političtí lidé venku budou chtít vědět, mluvím-li a jednám-li ve svém jménu či ve jménu politických stran a kterých.“

V prosinci odjel, ve věku necelých šedesáti pěti let, s dcerou Olgou do Itálie. Na hranicích unikl díky své pohotovosti a rozhodnosti zatčení. V Itálii vypozoroval všeobecně neutrální až protirakouský postoj. Setkal se tam s různými politiky a ověřil si, že pozice Vatikánu je jednoznačně „protidohodová“.

Jak napsal historik S.Polák, Masarykův život se od okamžiku vycestování začal odvíjet v tak dramatickém spádu, že ‚zaznamenán perem kronikáře vytvořil by tlustou knihu, která by se četla od počátku do konce se zatajeným dechem. Úkol byl nesmírný: přesvědčit dohodové státy, že je v jejich zájmu rozbít habsburskou říši, přestože většina státníků věřila v potřebnost jejího zachování, vytvořit samostatný stát Čechů a Slováků, přestože západní veřejnost věděla o existenci Čechů jen málo a o existenci Slováků takřka nic. Bylo nutno sjednotit česko-slovenské kolonie /Čechy a Slováky dočasně nebo trvale žijící v zahraničí/, proniknout do zahraničního tisku a založit tisk vlastní, navázat na kontakty s politiky spojeneckých zemí i s Prahou a vytvořit vlastní vojsko.‘ Masaryk za to zaplatil tím, že téměř přestal spát.

Počátkem roku 1915 odjel do (neutrálního) Švýcarska. Nejdříve tam projednal zřízení střediska českých revolucionářů a začal s konspiračním a propagandistickým tažením. Jeho novým významným spolupracovníkem se stal novinář L. Sychrava, který začal vydávat dvouměsíčník La Nation tschéque. Francouzské a britské vládě bylo předáno druhé memorandum, nazvané Independent Bohemia, zdůrazňující česká historická práv a upozorňující, že Rakousko-Uhersko není a nebude hrází proti německé rozpínavosti, což vzbudilo souhlasnou odezvu. Masaryk cestoval (na srbský pas) i po jiných zemích, aby zmobilizoval a sjednotil české a slovenské kolonisty.

V Rusku v té době již (od srpna 1914) pracovala česká vojenská Družina, ve Francii rukovali první dobrovolníci. Kromě jiného se Masaryk dozvěděl, že pražský 28. pluk bojující na východní frontě přešel z velké části k Rusům.

V červenci spolu s Denisem využili 500. výročí upálení Jana Husa k další masivní propagaci české věci, prostřednictvím novinových článků a řady veřejných vystoupení. Zdůrazňovali, že Češi jako první uskutečnili reformaci: „Celý národ se poprvé postavil a pokusil řešit otázku autority v moderním smyslu; také dnes jde o tutéž otázku, otázka ta nestrpí odkladu a je třeba ji za každou cenu rozřešit.“ Toto vystoupení bylo v Rakousku pochopeno jako vypovězení války.

V Londýně již pracoval Seton-Watson; obeznamoval veřejnost s českými dějinami a současnou situací, s tvrdým útiskem Slováků Maďary a nastiňoval oba národy jako živou bránu do slovanského světa. (Myšlenka ‚mostu‘ byla později opakovaně použita, avšak vesměs méně vhodně.)

Na cestě do Anglie se Masaryk zastavil v Paříži, aby získal kontakty na francouzské politiky a jiné významné osobnosti. Plně si uvědomil, jak málo se zde o české a slovenské situaci a problémech ví. (V žádném případě netušil, jak málo o ní bude o dvacet let později vědět britský ministerský předseda Chamberlain.) Pomohl mu však nanejvýš zdatný nový pomocník, Slovák M. R. Štefánik, který měl kontakty na nejvyšší francouzské politické a vojenské kruhy. Mezi mnoha dalšími se nabídli i čeští malíři Kupka a Filla. Spojkou do Čech se stala operní zpěvačka E . Destinová.

Masaryk začal učit na menší úvazek na londýnské univerzitě King’s College. V listopadu vydal Zahraniční komitét manifest: „Všechny české strany se domáhaly samostatnosti národa posud v rámci Rakouska-Uherska, průběh bratrovražedné války a bezohledné násilí Vídně nás však nutí domáhat se samostatnosti bez ohledu na Rakousko-Uhersko. Český národ se přesvědčil, že se musí starat sám o sebe. Rakousko bylo poraženo /nyní/ nejen Ruskem, nýbrž i tím malým, tak opovrhovaným Srbskem; stalo se přívěskem Německa. Dynastie, žijíc ve svých absolutistických tradicích, udržuje se jako fantom bývalé světové říše nedemokratickým spolupanstvím neplodné šlechty, beznárodní byrokracie a protinárodního důstojnictva.“ Toto prohlášení bylo čteno a publikováno ve Švýcarsku, Francii, Anglii, Spojených státech a později i v Rusku. Za krátkého Masarykova onemocnění lékaři zjistili velmi pravděpodobný pokus o otrávení. Masaryk si své zdravotní problémy vysvětloval spíše nedostatkem pohybu na čerstvém vzduch (a začal jezdit na koni).

Počátkem roku 1916 přijel znovu do Paříže a setkal se tam s čelními francouzskými politiky. „Předložil jsem mu /ministerskému předsedovi Briandovi/ mapku Evropy a podal výklad svého nazírání na válku – podmínkou rekonstrukce Evropy a skutečného zeslabení Německa, tudíž i jistoty Francie je rozčlenění Rakouska na přirozené a historicky dané části. Výklad, jak se říká, uhodil nejen v Paříži, ale i v ostatních spojeneckých zemích; nepřepínám, pravím-li, že Dohoda naším programem o rozčlenění Rakouska dostala pozitivní program.“

V Paříži se Zahraniční komitét proměnil v Národní radu. Bylo to nezbytné, neboť bylo třeba dát najevo, že Masaryk a jeho spolupracovníci zastupují zájmy Čechů a Slováků legitimně. Národní rada se stala výrazem jednoty Čechů a Slováků. Tvořili ji Masaryk, Štefánik, Dürich a Beneš, který se stal jejím generálním sekretářem. E. Beneš odvedl největší kus práce na zveřejňování a prosazování československého programu a stal se živoucím informačním centrem pro Masaryka a pro pražskou Maffi. Prvním usnesením Národní rady bylo oficiální zřízení vlastního vojska. (Do konce roku 1917 se ve Francii z první roty ‚Nazdar‘ vyvinula desetitisícová československá armáda.) Následovalo první číslo nově (v Londýně) založeného týdeníku The New Europe, s úvahou nazvanou Střední Evropa, odhalující snahy Německa o oslabení Ruska a Slovanů a o cíli zničit francouzská a britská impéria.

Počátkem léta ruská vláda změnila své původně odmítavé stanovisko a vydala souhlas s utvořením československé armády na území Ruska. Francie vydala souhlas s vytvořením samostatné československé armády ve Francii. Pověřila Štefánika, aby projednal možnost přepravy československých dobrovolníků z Ruska do Francie.

V listopadu 1916 Masaryk založil Českou tiskovou kancelář, jejímž úkolem bylo dodávat anglickému tisku a informačním službám pravidelné zprávy o politické, hospodářské a vojenské situaci v Rakousku-Uhersku. Proti jeho agitaci se začaly ozývat různé síly, například mezinárodní finanční kruhy, které měly zájem na zachování německo-židovského finančního systému. Situace se komplikovala také působením rakouských agentů pomlouvajících Masaryka, zejména však nástupem nového císaře Karla I jeho mnohoslibným manifestem 'svým' národům. Na začátku roku 1917 se v anglickém tisku proti Masarykovi začali ozývat také radikální liberálové a germanifilští socialisté. V průběhu novinářské přestřelky Masaryk zveřejnil větší počet článků. Proti tehdejím německým nabídkám míru namítal, že mír bez vítězství znamená demoralizaci Evropy, kdežto mír s vítězství znamná její demokratizaci.

V březnu vyšel v Praze článek V cizích službách, podávající první oficiální zprávu o Masarykově protirakouské činnosti. Masaryk dostal naopak zprávu o pronásledování jeho rodiny a o uvěznění dcery Alice. V Timesech byl o něm otištěn nepravdivý telegram, že byl odsouzen k trestu smrti. (V zásadě však byla tato zpráva opodstatněná.)

V dubnu 1917 se Masaryk rozhodl k cestě do Petrohradu, kde se po pádu carské monarchie dostali k moci (polo)demokraté. Do Francie se naopak vrátil Štefánik a zpravil Masaryka o svém organizačním působení v Rusku, o stavu československých dobrovolnických sborů a o pravicové a rusofilské Dürichově politice.

V Rusku působící česká dobrovolnická Družina vydávala v Kyjevě týdeník Čechoslovan. (V redakci visela mapa budoucího Československa včetně Podkarpatské Rusi a celého Slezska.) Od roku 1915 tam pracoval Svaz československých spolků na Rusi. Na druhé straně i v Rusku působily nemalé protimasarykovské a protičeskoslovenské síly.

Masaryk se po příjezdu do Ruska pustil do další úmorné práce, do vyjednávání s úřady a do náboru v zajateckých táborech. Zahájil schůze s ruskými politickými a kulturními představiteli, uspořádal v Petrohradě, Moskvě a Kyjevě řadu schůzí a snažil se též povzbudit ochabující ruskou bojovnost. Z některých jeho projevů se dělaly výtahy a byly publikovány tiskem.

O situaci v Rusku průběžně informoval nejen své pražské a zahraniční spolupracovníky, ale také Angličany a Francouze, které upozornil, že s Rusy nelze do budoucna počítat a že je budou muset nahradit Američané. V Kyjevě se konal sjezd delegátů československého vojska, zajatců a českých a slovenských kolonistů, který uznal Masaryka za reprezentanta československého národa.

Statečnost, vytrvalost a dovednost Čechoslováků v bitvách u Zborova a Tarnopole vedla ke změně ruského přístupu k československému vojsku (které bylo oficiálně součástí francouzské armády): umožnila jeho značné rozšíření. Vzbudila kladný ohlas také v zemích Dohody.

Po bitvě u Zborova Masaryk legionářům zaslal tento telegram: „Bratři, svou husitskou chrabrostí jste si zjednali uznání Ruska i celého spojeneckého světa. Dokázali jste přátelům i nepřátelům, že náš národ je navždy rozhodnut domoci se své národní a politické samostatnosti.“ (Sokolský publicista J. Procházka k tomu dodává: ‚To vše předpokládalo plnou důvěru, že každá jednotka, každý jednotlivec, podá maximální výkon a může se přitom spolehnout na součinnost všech ostatních. Zcela samozřejmá byla plná důvěra mezi vojákem a velitelem. Šlo o konkrétní výraz bratrství mezi legionáři. Jejich dovolávání se husitské tradice nebylo frází. Patřil sem i vztah k Masarykovi. Ono později již frázovitě užívané a nyní napořád ironicky připomínané pojmenování ‚tatíček‘ vzniklo zde, u těch, kteří odešli z domova třeba již jako sedmnáctiletí, osmnáctiletí, a nevěděli, zda své rodiče ještě někdy spatří.‘)

Po vypuknutí bolševické říjnové revoluce se Masaryk přiklonil k názoru, že je zapotřebí zachovat neutralitu. V listopadu zasáhl proti snahám Düricha získat československé vojáky pro boj proti bolševikům. Vojáci byli vystaveni také bolševické propagandě, avšak přestože se rekrutovali převážně z řad rolníků a dělníků, nikdo (až na výjimky, jakou byl například Jaroslav Hašek) na jejich stranu nepřeběhl.

V prosinci Masaryk zaslal americkému prezidentu Wilsonovi (Spojené státy již vstoupily do války) dopis s návrhem na vytvoření poválečného pásma států nacházejících se mezi Německem a Ruskem. E. Beneš mu poslal depeši, ve které ho informoval, že Spojené státy projevují uznání jejich práci a že vítají vznik autonomní československé armády. Ve svém lednovém ‚čtrnáctibodovém projevu‘ Wilson hovořil o tom, že národům monarchie bude poskytnuta ‚co nejsvobodnější možnost autonomně se rozvíjet‘, o jejich nezávislosti v něm však zmínka nebyla. Masaryk poslal Wilsonovi telegram, v němž s ním na toto téma polemizoval.

Počátkem roku 1918 členové ruské Odbočky národní rady složili slavnostně přísahu národu a Masarykovi: 'V boji s Rakousko-Uherskem neustaneme, dokud tento stát nebude zničen a na jeho troskách nebude československému národu dána podle přirozených a historických práv úplná samostatnost a nezávislost.' Stejně přísahal i Masaryk: "V této službě národu chci vytrvat do konce. Slibuji to vám, našemu vojsku, našemu národu." Sovětský vojenský velitel Murajev vydal souhlas k přesunu československých legií do Francie.

Masaryk,  před cestou přes Vladivostok a Tokio do Spojených států, vydal provolání československému vojsku: „Dosavadní organizační práce se nepřeruší, bude se provádět další nábor, a opět a stále budete mít příležitost nám /všem/ pomáhat. Díky vám za to!“ Během zdlouhavé cesty transsibiřskou magistrálou napsal knihu Nová Evropa, určenou československým vojákům. (Kniha, v níž je mnoho jmen a historických údajů, byla napsána víceméně ‚z hlavy‘, bez zázemí standardní knihovny či archívů.)

Když se Masaryk zastavil v Tokiu, byl požádán americkým vyslancem o důvěrné memorandum pro prezidenta Wilsona o stavu Ruska a bolševictví. Mimo jiné odpověděl: „Znám slabé stránky bolševiků, avšak znám také slabé stránky ostatních stran – nejsou lepší ani schopnější. Monarchistické hnutí je slabé. Spojenci je nesmějí podporovat. Bolševici udrží moc déle nežli jejich odpůrcové předpokládají; umřou jako všecky ostatní strany na politický diletantismus – je kletbou carismu, že nenaučil lid pracovat, administrovat.“

Počátkem května byl Masaryk slavnostně uvítán v Chicagu, stopadesátitisícovým davem (odhady se různily, od sta do dvou set tisíc) sestávajícím převážně z Čechoameričanů. Začal poslední, americkou fázi svého tažení. Mimo jiné zajel na gettysburské bojiště, kde byla svedena konečná bitva Severu proti Jihu. Jeho hlavním úkolem bylo přesvědčit nyní i prezidenta Wilsona o neudržitelnosti Rakouska-Uherska. V červnu zaslal americkému ministru zahraničí R. Lansingovi memorandum, v němž opět kritizoval Wilsonův dosavadní postoj a vysvětloval své stanovisko.

Mezi americkými Čechy a Slováky byla sepsána Pittsburská dohoda, jejíž text připravili Masaryk a zástupci tamních slovenských organizací: ‚Schvaľujeme politický program usilujúci sa o Spojenie Čechov a Slovákov v samostatnom štáte z Českých zemí a Slovenska. Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svôj snem a svoje sudy. Slovenčina bude úradným jazykom v škole, v úrade a vo verejnom živote vôbec. Česko-slovenský štát bude republikou, jeho konštitúcia bude demokratická. Podrobné ustanovenia o zariadení česko-slovenského štátu ponechávajú sa osvobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstaviteľom.‘

V červnu byl Masaryk pozván k prezidentu Wilsonovi, který vyslovil přání, aby ho průběžně zpravoval o svých postojích a názorech. Ministr Lansing vydal po tomto setkání komuniké: „Všechny větve slovanského plemene budou úplně osvobozeny zpod německé a rakouské nadvlády.“

Na postoj Spojených států měly vliv i zprávy o sibiřské anabázi Československých legií. Ministr vnitra Lane napsal: ‚Je to veliký svět – ne? A jeho největší romantikou není ani tak ten fakt, že Woodrow Wilson je jeho pánem, nýbrž postup Čecho-Slovanů pěti tisíci mil ruské Asie – armáda na cizím území, bez vlády, bez pídě země, jež je uznávána jako národ. To vzněcuje mou obrazivost; myslím, jak nic jiného ve válce se neuskutečnilo od té doby, co belgický král Albert vydržel u Liége.‘

Změna amerického postoje byla ovšem též důsledkem již delší dobu působící propagandy organizované zejména V. Benešem (bratrem E. Beneše) a E. Voskou, kterým se podařilo ovlivnit nejen americké Čechy a Slováky, ale též americkou veřejnost. Svou úlohu sehrálo také několik mužů pohybujících se v okolí prezidenta Wilsona, kteří měli k Masarykovi již od dřívějška kladný vztah. Podle historika A. Soubigoua ‚Masaryk uměl vyvíjet nepřímý vliv prostřednictvím lidí jako Crane, Kerner či Perlger. Wilson byl také velmi citlivý na postoj americké veřejnosti, což byla oblast, v níž česká propagační činnost uměla udělat zázraky.‘

Mezi červnem a zářím uznaly postupně Francie, Británie a USA Česko-slovenskou národní radu jako spojence. Počátkem října oznámil E. Beneš dohodovým státům ustavení Česko-slovenské zatímní vlády.

18. října byla Masarykem vyhlášena Washingtonská deklarace – Prohlášení nezávislosti československého národa: „Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná, lidstvo bude reorganizováno na základech demokracie. Mocnosti temnoty posloužily vítězství lidu – vzchází vytoužený věk lidstva. Věříme v demokracii, věříme ve svobodu.“  Současně byla ustavena československá prozatímní vláda v čele s Masarykem. Washingtonská deklarace, která byla napsána v duchu amerických tradic, byla poslední kapkou, která přesvědčila prezidenta Wilsona, aby se přiklonil na Masarykovu stranu.

Na 23. říjen Masaryk svolal do Filadelfie sjezd Demokratické unie Střední Evropy, která si předsevzala, že bude hájit zájmy menších středoevropských států ve spolupráci s vystěhovalci z těchto zemí žijícími v USA. Současně mu bylo slavnostně předáno memorandum podkarpatských Rusínů vyjadřující přání připojit se k Československé republice.

28. října byl v Praze proveden nenásilný převrat, v jehož čele stáli ‚muži října‘ A. Rašín, A. Švehla, F. Soukup, J. Stříbrný a Slovák V. Šrobár. Předcházel mu zpočátku sice váhavý, ale postupně narůstající domácí odboj. Oboj posílil mimo jiné Manifest českých spisovatelů, koncipovaný členem Maffie, básníkem a dramatikem Jaroslavem Kvapilem.

30. října se přihlásila, nezávisle na událostech v Praze, slovenská politická reprezentace, Martinskou deklarací: ‚Slovenský národ je čiastka i rečovo i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa.‘

V listopadu Masaryk rozeslal armádní rozkaz o skutečnosti existence československého státu, o demobilizaci všech vojáků narozených na jeho území, s pokyny k okupaci Slovenska v obraně proti Maďarům a k přesunům československých vojáků z Ruska, Francie a Itálie.

14. listopadu se pražský Národní výbor proměnil v revoluční Národní shromáždění a zvolil Masaryka prezidentem Československé republiky. Na Slovensko byla vyslána čtyřčlenná vládní komise v čele s V. Šrobárem s cílem provést vojenské obsazení území.

15. listopadu se Masaryk rozloučil s prezidentem Wilsonem, s tím, že podle jeho názoru by se s příměřím nemělo spěchat, neboť spojenci by měli vtáhnout do Berlína a přimět tak nejširší vrstvy německého obyvatelstva, aby uvěřily ve strategickou porážku Německa a Rakousko-Uherska. (Jeho obavy se bohužel naplnily již v roce 1919.)

21. prosince Masaryk přijel do Prahy, přivítán nespočetným davem, pražským primátorem Šámalem, ministerským předsedou Kramářem a předsedou národního shromáždění Tomáškem; oslavnou řeč pronesl spisovatel A. Jirásek. Ještě téhož dne Masaryk složil prezidentský slib; potom odjel do sanatoria za svou již definitivně nemocnou ženou. Den na to přednesl na pražském Hradě první poselství národnímu shromáždění a zahájil tak práci na uspořádání poměrů v chaosem zmítaném novém státě.