Po volbách: kratičkou...

Omluva a ospravedlnění se těm - několika? mnoha? - které jsem obtěžoval, možná štval: není moudré naslouchat i jiným, cizím názorům - není to poučnější než vnímat pouze shodné, přátelské hlasy?

Největšími českými básníky 20. stol. byli podle mne Jaroslav Seifert a Jan Skácel. V mých očích jsou "čistou vodou", tedy tím, k čemu může jakýkoli umělec nejdále dospět. A samozřejmě, jako vzdělaní, myslící a angažovaní lidé se nemohli nezaplést do politiky.
Celý život se zaobírám otázkou, zda může umělec, pokud je rozháranou, to je více nebo méně nemocnou osobností, vytvořit cokoli zdravého. Naštěstí je mnoho dokladů pro tvrzení, že může. Naneštěstí je mnoho dokladů pro to, že nemůže.
Záleží na tom, nakolik je nezdravý a nakolik se od svých vnitřních kalů-šumů dokáže v tvorbě oprostit.
Jan Skácel byl silně rozporuplnou osobností. Což ho na jedné straně ubíjelo, na jedné straně mu dodávalo přídatnou energii, pro tolik umělců příznačnou. V básnické tvorbě, až na její počátky v padesátých letech, je pro podle mne je čirý. A když ne ve všem a úplně, tak alespoň v této básni:
Modlitba stará - stará!
A dej mi sílu unésti všechno co změnit nemám sil
odvahu abych to nač stačím na tomto světě pozměnil
A také moudrost: abych znal a od sebe rozeznal
(Správně bych to neměl komentovat, abych nerušil. Musím však upozornit na poslední řádek, kterým autor naznačuje, že si je vědom svého nezdravého Já. Dále musím upozornit, že lidé jako Skácel, Seifert, Kundera, Forman (a celá Nová vlna českého filmu v šedesátých letech), Kubišová, Suchý, stejně jako české EXPO 58 a řada dalších projevů vrcholné a nikdy pravděpodobně už nezopakovatelné české kultury, byly dozvukem Masarykovy 1. republiky. Škoda, že Havlova "polistopadová republika" trvala tak krátce!)