Plíživý nástup totalit po roce 1945 a po roce 1989

Vím, že kriticko-realistickému myšlení jsou jakékoli analogie nebezepčné, ale posuďte: tak jak tak je v obou srovnávaných případech člověk, který u toho přímo nebyl (a to my skoro všichni), na vodě. Co se u nás dělo po roce 1945, je ovšem každopádně zajímavé a jisté tehdejší skutečnosti jsou dnes už zřejmé.

„Ruský bolševismus se začal rozpínat, pod pláštíkem šíření socialistických idejí, již v době, kdy na svém vlastním území ještě zdaleka nebyl stabilizován. Že šlo především o moc, lze doložit ruskou odvěkou i dnešní poststalinistickou politikou. Bolševismus se od počátku projevoval tvrdě centralisticky a využíval agenturních metod. Koncem dvacátých let ovládl českou komunistickou stranu, proměnil ji ve svého vazala a naučil ji (nebo možná jen doučil) perfidním metodám mocenského boje. Za druhé světové války u nás pracovali agenti NKVD, kteří udávali naše občany gestapu. Stejně jako nacisté si vybírali zejména mezi vzdělanými, aktivními a charakterními lidmi, tedy mezi lidmi masarykovského ražení. Obzvlášť se zaměřovali na komunisty (i mezi nimi tehdy bylo ještě hodně zásadových lidí), aby jejich likvidací posílili ‚pevné jádro‘ ochotné spolupracovat a snížit se ke všemu. Z mnohých komunistů udělali proněmecké kolaboranty nebo tak zvané dubléry. Ti potom spolu s jinými, ‚spontánními‘ kolaboranty a se sice minulostí nezatíženými avšak zaslepenými komunisty prováděli po roce 1945 pro NKVD a pro českou a slovenskou komunistickou stranu tu nejšpinavější práci.“[1]

(Vzpomínám si, že jsem jako chlapec, počátkem šedesátých let, vyslechl hovor svého otce s jedním jeho známým, který si stěžoval, že Nové Město na Moravě, kde bydlel, ovládají bývalí kolaboranti. Později jsem zjistil, že Nové Město zdaleka nebylo výjimkou.

Příkrým kontrastem jsou mi dodnes ‚masarykovi‘ Sokolové a skauti. Například pražští skauti založili v roce 1940 odbojovou skupinu, která se do roku 1945 rozrostla na 700 členů a která díky skautské morálce nebyla Gestapem nikdy odhalena.)

Na pozadí věčného boje dobra se zlem se začalo odvíjet i drama české poválečné republiky, končící Únorem 1948. Podílel se na něm i ne nadstranický prezident Beneš (neboť omyly mohou i při nejlepší vůli znamenat zlo) a ostatní naši čelní politici. Většina z nich nesla příliš trpce zradu demokratického Západu (Masaryk: „uražený vlastenec, k ničemu!“), byla nepevná, nedostatečně iniciativní a neprozíravá – nebyla ochotna vidět ruské ani české komunisty takové, jací ve skutečnosti byli a dostatečně si neuvědomovala, že nejen proti nacismu, ale též proti bolševismu nelze bojovat pouze demokratickými metodami. Na jejich obhajobu lze uvést, že mezi nimi přetrvával vystupňovaný strach z Němců, že dožívalo slavjanofilství, že byli desorientováni zvěrstvy ‚západního‘ nacismu, která se mohla jevit jako ještě horší než ruská (pokud o nich vůbec věděli), a že Sovětský svaz se zdál být perspektivní záštitou do budoucna (Stalin navíc pomohl Benešovi uznat nulitu Mnichovské dohody; dobře věděl, co dělá, že to bude něco za něco, de facto něco za hodně.) Měli si být ovšem vědomi, že německá civilizace a kultura se v dlouhodobém ohledu od ruské zásadně liší, a že tím, že ruskému vlivu a českým komunistům ustupují, posouvají Československo na východ a vrací je vývojově zpět. Nešlo ani tak o znárodnění velkých průmyslových podniků (to bylo v poválečném období víceméně nutné), ale zejména o zákaz pravicových – zdsikreditovaných politických stran (což bylo přinejmenším zbytečné, protože veřejnost byla tak jak tak orientována levicově; měla se pouze provést očista od kolaborantů) a o vyhnání či odsun Němců (i tehdy, přes všeobecnou, dnes již nepředstavitelnou nenávist vůči nim to bylo přinejmenším sporné; mělo se spíše přikročit k jejich důsledné denacifikaci, k odsunutí jen vysloveně aktivních nacistů, příslušníků SS apod.). Obojí bylo fatálně chybné, neboť německé (převážně nekomunistické) i pravicové síly v roce 1946 i v konečné agónii naší poválečné demokracie chyběly. Rozhodující ovšem bylo, že komunisté již v roce 1945 obsadili všechna důležitá ministerstva: informací, vnitra a obrany (kryptokomunista L. Svoboda); předsedou vlády se stal sociální demokrat, avšak sovětský agent Fierlinger. (Prezident Beneš v kritickém okamžiku, když jel v roce 1945 spolu s ostatními českými politickými vůdci do Moskvy, tvrdil, že ministerstvo vnitra Stalinovi nedá, ale pro přímá jednání byl téměř vyřazen záchvatem mozkové mrtvice.)

Českoslovenští komunisté potom pracovali, odhodlaní, ‚harmoničtí‘ a pevní, na ostatním. Propagandisticky využili toho, že nás osvobodila Rudá armáda, navodili představu, že to jsou oni, kdo rozdává půdu zabavenou Němcům (aby ji brzo na to zabavili), pronikali do ostatních ministerstev a do jiných státních i nestátních organizací. Se Stalinovou pomocí prosadili odmítnutí Marshallova plánu, čímž mimo jiné dosáhli toho, že západní mocnosti na nás s konečnou platností rezignovaly. Těsně před Únorem zřídili fašistické bojůvky, Lidové milice.

Únorové události byly víceméně již jen logickým vyvrcholením. Komunisté zorganizovali demonstrace a masové stávky; prezidentu Benešovi vyhrožovali, že neustoupí-li, hrozí občanská válka, do níž v případě nutnosti zasáhne Rudá armáda.

Již od Jaltské konference, na jejichž výsledcích se podílely podvodné Stalinovy sliby a kterou si Stalin vyložil po svém, se nabízela otázka, zda naši demokratičtí politici mohou vůbec něčeho dosáhnout. Nezávisle na tom ovšem platí, že nepostupovali v Masarykových intencích. Opět nepozvedli „zrak svůj nad úzké meze své otčiny, a nepřestávajíce být vlastenci věrnými, spolu se /ne/stali světoobčany bedlivými a opatrnými“.[2]

Nenalezli mezi nás podobní gauneři a nespojili se s místními i po roce 1989? Proč a jak byli zlikvidováni všichni polistopadoví demokraté, Pánkem a Dienstiberem počínaje a Marvanouvou a Liškou konče?

Jak mohl "čistý pán" Nečas zůstat v ODS po korupční aféře jistého Lájoše Bácze, když všichni slušní z ní po Sarajevském atenátu (což byla demagogická nálepka Blesk jako hrom) vystoupili?

Jak takový člověk může chtít a jak kdy vůbec může bojovat proti korupci?

[1] Viz  František August, Jan Beneš, Ve znamení temna

[2] Bohumil Sláma, Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk