Je mnoho důvodů vedoucích k předpovědi, že letošní listopad nebude klidný. Ve společnosti narůstá napětí a nespokojenost, důvěra v politiky a politické garintury klesla na (polistopadové) minimum - je evidetní, že společnost se nachází v krizi, že je rozštěpená a zneklidněná. I celý svět se začíná "hýbat". Nachází se tedy v typické situaci předcházející politickým otřesům. Obtížné je pouze odhadnout, jak budou výrazné a hluboké. Samotné napětí je ovšem jistě zdravým jevem; u nás dokazuje, že jsme ještě úplně nezapomněli na ideje 1. republiky a Listopadu 1989.
Zamyslíme-li se nad možnostmi, které mohou nastat, nemůžeme vylučit ani extrémy: "klasickou" revoluci na jedné straně a téměř "nic" na straně druhé (těžko říct, co by bylo horší). V zásadě se však nabízí pět scénářů:
1. revoluce spojená s násilím a prolomením stávajícího tuzemského i mezinárodního práva a úmluv
2. "polorevoluce" spojená s částečným násilím a prolomením stávajícího práva a úmluv
3. nenásilná, ale důsledná demokratická revoluce
4. nedůsledná demokratická revoluce
5. nevýrazná revolta nepřinášející žádné podstatnější změny
Každý z těchto scénářů, vyjma posledního, má svou logiku, ideologii a výhody a nevýhody.
Scénář č. 1 přichází u nás v úvahu hlavně proto, že je zdánlivě nejjednodušší a "všeřešící". Logiku by měl neúprosnou: vraťe, co jste nakradli! Privatizace a veškrá špína na ni napojená byla opakem komunisitckého znárodňování, to ale mělo přece jen jakýsi, byť krajně zdeformovaný etický základ, dalo se alespoň teoreticky ospravdlenit: chtělo odstranit nespravedlivé sociální rozdíly. To, co se u nás dělo po Listopadu, je absolutně nepřijatelné!
Scénář č. 2 by byl analogiií částečného znárodňování po roce 1918, za nově vznikající republiky.
Scénář č. 3 byl znamenal výměnu naprosté většiny politiků, ale neřešil by problém, který konstatoval už Masaryk: "Tož demokracii bychom měli, teď ještě nějaké ty demokraty". Zdá se, že nadějných vůdců je dnes k dispozici ještě méně než za Masaryka.
Po scénáři č. 4 by musela následovat dlouhodobá buditelská práce, podobně jako za obrození. Buditelé by ovšem jako houby pod dešti nevyrostli.
Scénář č. 5 je bez komentáře.
Jak vidno, jeden lepší než druhý.
Máme ještě vůbec sílu k ozdravení?
Důležité bude, zda půjde jen o bezduché protesty proti utahovaní opasků, nebo o něco víc... a o co.
Je to možná předčasná úvaha, ale v některých věcech je třeba mít dopředu jasno. V zásadě by se nakradený majtek měl vracet, a to ze dvou důvodů: protože by to bylo principiálně správné a protože by to výrazně oslabilo moc naší novodobé šlechty, a to na všech úrovních, od centrální po "nejlokálnější".Dál už je ovšem jen houšť obtížně řešitelných problémů. Muselo by se počítat s jistými křivdami, neboli jak říkali komunisté po roce 1948, "když se kácí les, lítají třísky". (Byla to samozřejmě pustá demagogie, komunisté vykátili les tak, že po něm zbyla jen holina. Dělo se to za mnohdy drastických okolností, a šlo de facto o kradení-loupežení.)
Něco jiného bylo znárodnění majetku šlechty po roce 1918. Tehdy byl les jen "probrán" a třísek se nadělalo relativně málo. Mělo to vcelku přijatelné etické zdůvodění: demokracie střídala feudální systém a společnost bylo třeba do "rozumné" míry znivelizovat, dát šanci i drobným zemědělcům, řemeslníkům apod. Mlčky se vycházelo i z předpokladu, že tehdejší šlechta sice vysloveně nekradla, ale "nemusela, protože měla už dávno nakradeno od předchozích generací".
Z tohoto hlediska je dnes situace jednodušší, protože generace naší dnešní šlechty je generací čerstvou, která díky Klausově amorální privatici a pozdějímu z ní pramenícímu vývoji trvajícímu až do dnešních dnů si převážně nakradla.
Nad vším však stojí otázka, zdy by u nás mělo dojít k revoluci jako takové či ne. Pokud by došlo k revoluci "se vším všudy", na "třísky" by se hledělo jen minimálně, protože nad vším by stál otazník, zda revoluce byla en bloc oprávněná nebo ne. I z tohoto hlediska by naše situace byla poměrně jednoduchá: nikdo rozumný by nepochyboval o tom, že ec bloc by taková revoluce byla opravněná. Dokonce by se dalo hovořit o tom, ře bylo o re-revoluci, tedy nápravu pokažené revoluce 1989.
Všechny revoluce se ostatně posuzují s velkým nadhledem. Nikdo dnes například nepochybuje o oprávněnosti Francouzské revoluce, přes její doslova nelidský průběh, přes zlo, které ji provázelo. Dolhodobé důsledy toto zlo totiž jednoznačně převážily ve prospěch dobra: umožnila Francii, aby dohnala zpoždění zaviněné tím, že "zaspala" reformaci, a celému světu umožnila, aby na jejích osvícenské a demokratické myšlenky navázal. Důsledky toho dodnes pociťujeme, praktcky každý z nás.
V České republice dnes situace není nepodobná situaci, v níž se nacházela Francie před svou Velkou revolucí . Napětí je sice zatím (možná) menší, k podobné elevaci zla by nadruhé srtaně (určitě) nedošlo...
