Téma revoluce je od nepaměti jedno z nejmnohostranněji a nejnekonečněji diskutovaných a prodiskutovaných. Není zde (jako snad výjimka) nutné se rozhlížet po světě; stačí si jen trochu počíst, "co na to" říkají naší velcí čeští předci.
Hlavní taktická otázka roku 1848 přirozeně byla: účastnit se revoluce? Havlíček, stejně jako Palacký, byl proti násilné revoluci a stál v tom proti nejradikálnější revoluční frakci nejostřeji. Nelze pochybovat, že bránit se proti násilí je z mravního stanoviska jednotlivci i společenským celkům dovoleno. Bránit se neznamená užívat násilí nového; znamená to právě jen bránit se, a není-li jiné možnosti, i železem. Bránit se železem je něco docela jiného než činit násilí: každý čin se posuzuje podle úmyslu z něhož prýští a je tudíž jasné, že ten kdo se brání, chce něco docela jiného než ten, kdo utlačuje.
Havlíček vychází z názoru, že pokrok jednotlivých národů a celého člověčenstva je jen stupňový a pozvolný; pokrok také není ustavičný a bez přestávky, chvílemi se otáčí i zpět – je ustavičným „vlněním lidských osudů“. Ve svém celku a jako celek však člověčenstvo skutečně pokračuje, třebaže se střídají revoluce a reakce.
Branný odboj Havlíček připouští jen v nejkrajnějším případě sebeobrany. Revoluce proti despotům je krásná věc, ale jen když se podaří. Havlíček nevěří, že by zejména velké masy mohly provést úspěšnou a účinnou revoluci.
"I nynější pokolení lidstva ještě zdaleka neuzrálo pro uskutečnění těch politických ideálů, jaké tanou jednotlivým šlechetným horlivcům pro blaho člověčenstva. Věru, toto dílem nezralé, dílem zkažené pokolení musí vymřít a zahynout, nové pak musí vykonat dlouholetou pouť skrze poušť všelikého utrpení a trpkých zkušeností, aby se očistilo i utužilo a stalo se tak schopným nového života.“
Havlíček žádá odpor zákonný, zjevný a veřejný. „Zákonnou mravní opozicí se odzbrojí i mravní síla utiskující moci, kdežto protizákonným, tajným, úkladným válčením se naopak vybízejí a jaksi ospravedlňují její tyranské utlačující prostředky.
