Největší "státní dluh": kritickému myšlení a českému unitářství

Pokud si naši ekonomisté typu "pa(n)kouska Kalouska", "notorického demagoga" a "technokrata moci" Václava Klause a jiní osobují právo zásadně ovlivňovat základy demokratické společnosti, jsou na omylu, jsou "vedle jak ta jedle": demokracie je něco mnohem a mnohem víc. Titi "visionáři" nejsou ničím jiným  než dědici marxismu-leninismu, v němž vyrostli a který stejně jako oni vyzdvihoval pouze materiání hodnoty. Jedním ze zákonitých důsledků jejich "vizí" je novodobá česká totalita - totalita mafiánského kapitalismu. Ekonomistický přístup je pochybný i proto, že národohospodářská ekonomie (označovaná komunistickou totalitou za politickou ekonomii), je jednou z netypičtějších "pavěd", mimo jiné proto, že v ní dodnes dodnes existují dva diametrálně odlišné, nesmiřitelné a navzájem se popírající proudy, pravicový a levicový, oba aspirující na to mít svou "jedinou pravdu".

Viditelným výsledkem a dokladem scestnosti a populismu našich politopadových pravicových i levicových vlád je sice státní dluh, jsou zde však také jiné méně viditelné až nevidititelné ale mnohem závažnější dluhy, jejichž výsledkem je degradace společnosti na primitivně až archaicky materialistickou, úpadek kritického-realistického myšlení (mas vystavených každodenní demagogii politiků, privátních médií, reklam, "hloupoučkých" hvězd šoubyznysu aj.) a úpadek všeobecné, komplexní vzdělanosti - a úpadek všeobecné morálky. Tyto dluhy se budou odstraňovat daleko obtížněji než pouhý peněžní státní dluh a bude to trvat mnohem déle; dokladem je situace v našich školách, na všech stupních.

S trpkostí si dovoluji připomenout osud Náboženské společnosti českých unitářů, za 1. republiky nepočetnější unitářské obce na světě, zlikvidované (postupně ale ruku v ruce) nacismem, komunismem a postkomunismem.

Dovoluji se připojit řádky z připravované knihy Masaryk, neomodernismus a nová víra:

Existovaly koneckonců různé, Masarykovi různě blízké protestantské církve. Protože si přál, aby se český ateismus dále neprohluboval (znal mimo jiné Dostojevského 'není-li Bůh, je dovoleno vše'), přímo nebo nepřímo je podporoval. Ve dvacátých letech u nás vznikly a nabyly na vlivu Církev československá (později Církev československá husitská) a Obec svobodného bratrství, hlásící se ke třetímu, to je unitaristicko-universalistickému křesťanskému proudu (později  Náboženská společnost českých unitářů), jehož některé větve připouštějí agnosticismus až ateismus.

Unitářství má dlouhou a pohnutou historii, podobně jak celé reformační a osvícenské hnutí. (Jeho začátky jsou popsány například v jedné z vrcholných novel Stefana Zweiga Svědomí proti násilí.) V současné době je rozšířeno po celém světě, zejména v USA a Velké Británii.

Charakterizují je tyto základní postuláty a teze:

1 – bůh je jen jeden

2 – Ježíš byl člověkem

3 – zjevení jsou produkty antropomorfismu

4 – věda a kritické myšlení smějí jakoukoli víru kdykoli korigovat.

Principy unitářství jsou téměř identické s principy Masarykova náboženství, Masaryk však byl orientován více politicky, na humanismus a demokracii, a jeho postoj k vzájemné lidské úctě a toleranci byl víc diferencovaný. Netoleroval zejména jakoukoli podobu zla; podle něj je třeba proti zlu zasahovat vždy co nejčasněji a potírat je ‚do samých jeho kořenů‘.

Principy unitářství:

Protože unitáři už od dob svého vzniku zdůrazňují svobodu víry a svědomí, odmítají také dogmata a kréda, která by byla závazná pro všechny. Unitáři v mnoha zemích na světě místo toho dávají přednost tzv. principům, které se netýkají ani tak víry, jako spíš praktických přístupů k víře, vzájemných vztahů a pohledu na svět.  Klasické tři unitářské principy jsou: svoboda, rozum, tolerance.

Principy českého unitářství:

1. Svoboda svědomí a přesvědčení
Svoboda svědomí a přesvědčení patří mezi základní práva člověka. Jako unitáři jsme toho názoru, že svobodu si má uchovat člověk i na duchovní cestě. Protože každý člověk je zcela jedinečnou bytostí, každému také přísluší svoboda hledat svou cestu k Bohu, pravdě, štěstí a smyslu života.
2. Tolerance a porozumění druhým
Upřednostňujeme takovou formu tolerance, která se snaží druhým porozumět, pochopit je a nechat se jejich názory obohatit. Tento postoj neuplatňujeme jen uvnitř náboženské společnosti, ale i mimo ni. Na základě toho respektujeme každý názor, který vede ke kladným životním hodnotám.
3. Používání kritického rozumu i v náboženství
Charakteristickým rysem naší duchovní cesty je hledání a objevování pravdy. Na této cestě skrze vlastní zkušenost a kritickým zvažováním čerpáme z moudrosti náboženství, filozofie, vědy, umění, literatury a dalších zdrojů.                                                                                                                                              4. Harmonický rozvoj osobnosti
Ať v mládí nebo ve vyšším věku, člověk se vždy může snažit o vlastní zdokonalování. V našem společenství chceme člověka inspirovat tak, aby byl tvůrčí a rozvíjející se osobností a aby pečoval o své tělesné a duševní zdraví.
5. Soucítění, rovnost a spravedlnost v mezilidských vztazích
Láska k bližnímu předpokládá soucítění, rovnost a spravedlnost, které vedou k tomu, abychom se otevírali druhým i světu. Svědomí je nám pak vodítkem při našich konkrétních životních rozhodováních.
6. Respektování hodnoty a důstojnosti každého člověka
Každý člověk je neopakovatelnou bytostí a potřebuje žít tak, aby byla zachována jeho lidská důstojnost. Nikdo nesmí být diskriminován pro svou víru, rasu, národnost, věk, pohlaví, sexuální orientaci, politické přesvědčení nebo jinak.
7. Pomoc druhým a sociální odpovědnost
Nedílnou součástí naší duchovní cesty je pomoc druhým. Služba bližním je praktickou zkouškou našeho duchovního života. Proto podporujeme všechny snahy o sociální spravedlnost v místním i celosvětovém měřítku.
8. Úcta k životu a přírodě
Svět je navzájem propojeným celkem, o který je třeba pečovat a chránit jej. Člověk je jednou z jeho součástí. Jako unitáři chováme úctu k životu, která nás vede k spoluodpovědnosti za stav přírody a světa, a proto podporujeme všechny aktivity, které se snaží nenásilným způsobem tento princip rozvíjet a naplňovat.
9. Demokratický způsob rozhodování
Organizační záležitosti a sporné otázky řešíme demokraticky s vědomím nedokonalosti tohoto způsobu rozhodování."

Když jsem stál loni v záři v malém hloučku lidí, připomínajících si v Brně výročí Masarykova úmrtí u jeho sochy před budovou lékařské fakulty Masarykovy (!) univerzity, bylo mi do breku. Byli to  téměř výhradně staří lidé, starci a stařenky nad hrobem.                                                                                              Postupně přicházeli k Masarykově soše zástupci jednotlivých kdysi tak početných občanských uskupení, jakými byla Masarykova společnost, Obec českých legionářů a dalších. Někteří se k soše doslova dobelhali, s holí v ruce, pak se však hrdě napřímili a zasalutovali mu v duchu                                        "věrni zůstaneme".                                                                                                                                    Jako poslední salutovali zástupci českých unitářů.