Nad případem vraha Nováka a jeho advokáta Noriho

Pokud dojde k tomu, že advokát se vzpírá hájit svého klienta a vystoupí kvůli tomu dokonce z advokátní komory, je to jistě jev zcela ojedinělý, vyvěrá však z problému, o kterém se hodně ví ale málo mluví.

Zda hájit zločince, podvodníky a jiné gaunery je teoreticky dávno a pravděpodobně jednou pro vždy vyřešeno. Je nezpochybnitelné, že právo na obhájce má každý a že obhájce musí bojovat za klienta vždy že všech sil. Od několika svých známých advokátů ovšem vím, jak je to mnohdy těžké.

Jedna jinak prvotřídní advokátka se mi svěřila, že si někdy počíná jako lékař, který u nevyléčitelných pacientů částečně nebo úplně rezignuje. Občas něco nenápadně opomněla nebo pokazila. Byla to lékárnická ekvilibristika, neboť klienti to nesměli prohlédnout. Byla si plně vědoma, že by neměla brát právo do svých rukou, ale jak mi řekla, u některých obzvlášť očividných lumpů si nemohla pomoci.

Její problém se časem vyřešil sám, tím, že gauneři ji přestali vyhledávat. Ne proto, že by měli dojem, že se o ně nepostará (nikdy se prý neprozradila), ale proto, že nebudila jejich "důvěru" - že vycítili, že není z jejich "branže".

Dál snad nemá cenu psát. A když, tak jen samé otazníky. Například, co si myslet o právnících, kolem nichž se to gaunery jen hemží? Může obhájce klamat svého klienta, byť třeba jen částečně? Jak je těžké neustále se máchat ve špíně a nezašpinit se? Jakou pověst si má advokát vlastně budovat? Aby vydělal nebo aby mohl klidně spát? Jsou zde možné kompromisy? Jak velké?